František Karban – Olih Norvejová (9.)

 <<   1. díl  2. díl  3. díl  4. díl  5. díl  6. díl  7. díl  8. díl  9. díl   >>

… předchozí díl…

Konečně nastal čas, kdy se do potemnělých severských končin vrátilo jaro v celé své bouřlivé kráse. Nový život tryskal ze všech stran. Z pasek bylo slyšet nočním chladem se ozývající pískání odložených srnčat, sovy posedávaly na uschlých větvích v okolí farmy, kde lovily hraboše v hojnějším počtu a snáze než jinde a v nočním tichu bylo slyšet cachtání losů, živících se výmladky vrb, rostoucích v bezprostřední blízkosti břehů jezera. Dlouho očekávané slunce se konečně vrátilo! Příroda nám štědře oplácela zimní strádání a nedostatek světla. Nic v té době nebylo krásnější než voňavé a šťavnaté lesy, mokřady a paseky v okolí farmy ozářené medovým východem slunce a protkané bělostnými kmeny bříz s kapkami rosy na koncích do ruličky stočených listů.

Moc jsem litoval, že jsem přírodu v širším okolí pro naprostý nedostatek času ještě neznal, ale pevně jsem věřil, že je nejméně stejně tak krásná jako u farmy a že přijde čas, kdy se budu moci svobodně a bezstarostně toulat krajem, který se stal mým druhým a obdivovaným domovem. Domovem nejen pro jeho nedotčenou krásu, ale i pro vnitřní prostou čistotu těch, kteří v něm se mnou žili – především mých staroušků. Moje důvěra v jejich moudrost a životní filozofii byla tak pevná, že jsem se uprostřed sice těžké, ale v podstatě bezstarostné práce zcela nenásilně přetvářel k obrazu života v jiných, lepších, podmínkách.

Náš zdravý společenský svazek plný vzájemného respektu lásky a pochopení, by bylo možno bez nadsázky nazvat rodinný. Dokonce i plány na návrat do Norska jsem začal považovat za náš společný cíl, věřil jim a dělal vše pro to, abychom neztráceli příliš mnoho času k jeho dosažení. Cestou k jeho realizaci jsme prožili mnoho bolestí a nenahraditelných ztrát ale musím konstatovat, že za nezištné pomocí Jaromíra jsme po letech svého cíle s Olih opravdu dosáhli.

-------------

Jednoho červnového večera roku 1965 přijel konvista jako obyčejně, ale dříve než začal nakládat konve s mlékem, vyhledal Olih a něco jí předal.

Pak teprve naložil, rozloučil se a bez řečí odjel.

Bylo mi to divné, protože jsem byl zvyklý na jeho hlaholivé“ Hej,“ ale dokončil jsem práci a šel domů.

Adne seděl za stolem jako obyčejně a pobledlá Olih vedle něj. V ruce držela obálku s černým okrajem.

Srdce se mi zastavilo! Někdo umřel a obálka je určitě adresována mě!

Olih mi jí skutečně podala a jakoby bezděčně mi přejela rukou po rameni.

Najít odvahu jí otevřít byl pro mě nadlidský výkon, přestože jsem si uvědomoval, že vlastně oznámení o úmrtí někoho z mých blízkých pluje po řece života daleko za poslední hodinkou a že smrt své dílo dokonala již před několika dny a parte je pouze příčinný důsledek toho co se stalo.

Obálku jsem otevřel a četl:

S bolestí v srdci Vám oznamujeme, že nás navždy opustil

František Karban Von Wolssam

Jménem pozůstalých:
Alžběta Karbanová, manželka
Jaroslava a Zdenka, dcery
František, syn

Datum pohřbu již prošlé a tklivý veršík opěvující život na nebesích.

Beze slova jsem parte položil před Adneho a Olih a odešel. Moc jsem v tu chvíli potřeboval být s tátou sám.

… KONEC …

František Karban

 <<   1. díl  2. díl  3. díl  4. díl  5. díl  6. díl  7. díl  8. díl  9. díl   >>