Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

František Karban – Olih Norvejová (1.)

Nerad bych to tvrdil s naprostou jistotou, ale myslím si, že Pan Bůh, když tvořil svět, nebyl vždycky v dobrém rozmaru, což se projevilo v jeho pracovních výsledcích. Vezměte si na příklad moře a oceány. Některé jsou klidné jak jezírko v údolí – a jiné? Jen na ne položíte loďku, už se vztekají a prskají jak kočky v železech a bijí do břehu tak dlouho dokud z plavidla nezbude nic než roztříštěná kostra.

Ale jednou, to už bylo vše téměř hotovo, se Pan Bůh roztomilé usmál vztyčil své božské paže a v tom okamžiku zde byla severní královna krásy. A pak řekl: „Budiž světlo!“ A bylo světlo. A bylo na co se dívat!

Ale tak, jak už to v pohádkách bývá, kde se vzaly, tu se vzaly, byly tu tři sudičky a pronesly neodvolatelnou věštbu: „Já,“ pravila ta první, „ti dávám darem zurčící potůčky prodírající se v horách porosty zakrslých bříz. Potůčky s vodou tak čistou, že se v ní budou shlížet jak v zrcadle květy sasanek a horských česnačku. Dávám Ti darem vodopády s krystaly mlh padající překotně do hlubokých údolí. Dávám ti řeky plné zlatých oblázků, blesků pstružích tel a lososích trdlišť. Dávám Ti hory, sníh, ledovce a lesy. Hvozdy tak hluboké, že nedohlédneš jejich konce.“

A druhá sudička si pospíšila: „Dávám ti fjordy. Tiché, klidně, zakrojené do skal jak nůž do skývy voňavého chleba. Dávám ti losy do močálu, srnce do pásek a ptáky na nebe. A dávám ti člověka, který té bude milovat a ctít.“

A třetí sudička? Samozřejmě ta škodolibá, jako v pohádce! Řekla: „Budeš studená jak tvoje ledovce. Budeš uplakaná jako tvoje vodopády a polovinu dní nespatříš hvězdy ani slunce. ponoříš se do stínu temného jako tvé fjordy.“

Pak všechny tři povstaly a svorně prohlásily: „Křtíme tě pro všechny časy jménem Skandinávie.“

To se stalo před mnoha věky. Celá staletí rostla královna do krásy k radosti všech kteří ji milovali, starali se o ní a toužili být v její blízkosti.

A řekněte, kdo by netoužil po královně krásy? I já jsem po ní toužil a nejen to! Přál jsem si spojit svůj osud s jejím osudem na všechny časy. Ale o své vyvolené jsem nevěděl zhola nic. Psal se totiž rok 1964.

Cesta lodi z německého Sassnitz do Trelleborgu byla vzrušující. Všechno pro mě bylo nové – voňavá lodní kuchyně, nabízející pro mě exotická jídla za nedostupné ceny, hráči automaty, koutek pro malé děti s velikými míči a hlavně horní paluba na které jsem obličejem proti větru vyhlížel spásné břehy „severní královny krásy“.

A za čtyři hodiny jsem se dočkal! Monotónní hluk motoru se změnil a loď se začala na volném moři otáčet aby mohla u přístavního mola umožnit výjezd vlaku a automobilů, uložených v nejspodnější části podpalubí.

Řeka zpěněné vody v úzkém přistávacím koridoru a drnčivé chvění odloženého nádobí v lodní restauraci, dávaly tušit jak obrovskou sílu musely mít motory schopné tu horu hmoty zastavit. A navzdory mým obávám ji zastavily. Hluk utichl a v podpalubí začal horečný ruch. Souběžně vyjížděly vlaky a auta. To již jsem byl s cestovním pásem způsobně připraven na vleklé odbavení. Jaké bylo moje překvapení, když obrovitý celník (v průběhu let jsem se s ním setkal ještě několikrát) s vlasy barvy ječné slámy pokynul rukou abych jel dále. Ale nešlo to musel jsem přece dostat razítko do pasu pro případ neplánovaného návratu! Nakonec mě přístav v proudu osobních aut „vytlačil“ na silnice dělící se na několik směru.

Vyhledal jsem nejbližší volně místo – po vyprázdnění lodi a odjezdu aut ho tam bylo dost, zaparkoval a vydal se do starého historii ověnčeného přístavního města Trelleborg. V němém úžasu (jak jinak) jsem procházel ulicemi s obchody plnými zboží, jehož použití mě bylo často neznámé, hotely s nablýskanými klikami, kde by mě jedno přespání odlehčilo o celou moji finanční hotovost, zlatnickými krámy s kilogramy překrásných třpytivých šperků volně položených ve výlohách s trapné slabými skly (!) a bankami na nichž již z venku bylo vidět že obsah jejich sejfu bych pravděpodobně na „jeden záběr“ neodnesl.

Na ulicích pulzoval pomalý naprosto tichý život místních obyvatel, mírumilovných a laskavých, posílajících mi v ústrety své úsměvné „hej“ což jsem z počátku považoval za projev uznání mého slovanského původu. A ten byl patrný jen se podívat!

Na rozdíl od mých pozdějších zkušenosti získaných výše na severu by si obyvatelé rádi poklábosili, jenomže kámen úrazu byla jejich naprostá neznalost češtiny! Ale i přes to na moje lakonické informace typu „Iamfromprague“ reagovali úsměvem a pokýváním hlavy ač jsem nebyl zcela přesvědčen, že mě brilantní angličtině porozuměli.

Když jsem uviděl za výlohou řeznického krámu jídla až oči přecházely, rozhodl jsem se výpravu do města dočasně přerušit a zajít si do auta naplnit břicho. Zbylo mi něco vařených jídel snadno podléhajících zkáze, takže dobrý důvod sníst co se dalo. Pak samozřejmě únava a spánek na sklopených sedácích. Sny? Bože těch bylo!

Ráno rituál opakovaný v následujících dnech mnohokrát: najít klidně místo na odstranění produktů ledvin, kterým se na rozdíl ode mě chtělo pracovat stále, vyčistit zuby, oholit tupou žiletkou a učesat se! Ale hřebene nebylo! Zapomenut zůstal kdesi doma. Těžko si dnes po letech a v klidu dovedu představit peripetií, která následovala, totiž sehnání obyčejného hřebene. Nakonec jsem jej za tvrdou valutu koupil u benzínové pumpy hned u výjezdu z přístavu. Socialistické koruny nechtěli!

Ráno jsem ještě jednou navštívil Trelleborg pohladil očima solidní cihlové domy a dospěl k závěru, že nemohu příliš otálet. Můj cíl byl daleko ale to jsem ještě netušil jak!

Neujel jsem ani kilometr, když jsem na směrové tabuli nalezl omračující údaj! Stálo tam: Stockholm 650 km. A to měl být cíl moji cesty! No, nazdar! (Ještě jednou jsem později nalezl směrovou tabuli s takovou porcí kilometrů a to z Bělehradu do Athén) To mi ty moje vločky s rozinkami vlašskými ořechy a „pemnikanem“ (což byla nějaká sušená a rozemletá bílkovinná potrava, dle skautsko-indiánských receptur) určitě nevydrží! Ale zatím bylo, a když nebude tak se něco najde! Třeba si chytím a upeču divokého králíka, kterých jsem všude viděl spousty, nebo se nacpu brusinkami. A pak: Četl jsem že člověk vydrží bez jídla mnoho dní. A voda čistá jak „vodka Finlandia“ tekla všude. Chvílemi i do mých bot.

V Malmö jsem na kruhovém objezdu rotoval několikrát dokola než jsem našel správný směr, což se mi později stalo několikrát.Tím jsem početní údaj 650 km musel zvýšit minimálně o dva kilometry. Ona nějaká čísla silnic buď v přerušovaném rámečku nebo plném mě byla stejně srozumitelná jako Archimédův zákon. I když do kapaliny jsem byl jako těleso občas ponořen, ale ne nadlehčován. To když pršelo a do auta mi zatékalo dírou v podlaze. Ještě že jsem měl „pemnikan“ uložen v lahví od okurek!

Silnice byly již tehdy široké, dělené středovou plnou čarou a krajní čarou přerušovanou. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil princip předjíždění. Tedy to, že jelo-li předjíždění chtivé auto za mnou musel jsem přejet jako by na krajnici a umožnit předjíždění.

Ostýchavě bliknutí bylo jediným jako by prosbu vyjadřujícím pokynem že řidič jedoucí za mnou hodlá předjíždět.

Dálnic bylo méně ale byly v přepychovém stavu, s jasným značením a když jsem ve své zabedněnosti pochopil že směrník číslo šest je směr Stockholm byl jsem klidný.

Méně klidný byl můj dopravní prostředek. Kdyby jej byl pan Hemingway poznal dříve byl by román „Komu zvoní hrana“ situoval úplně jiným směrem. A to nemluvím o svraskalých a přetížených pneumatikách! Vždyť jsem vezl zásoby vloček, ořechů, rozinek, drcené čabajky, vajec na tvrdo, kyselých okurek, flašek sádla, škvarků a několika bochníků chleba. Dále oblečení již značně provlhlé, deky a nevím co ještě.Vyšší rychlosti mému třírychlostnímu autu Moskvič 407 lezly na nervy tak, že protestovalo odhazováním šroubů s nápisem Made in Czechoslovakia na všechny strany. Musel jsem dálniční úseky opustit!

Stalo se tak u podjezdu kde na náspu byl květinami vysázen nápis Ljungby.

Vnořil jsem se do lesů na silničky podstatně užší ale pohodlně a mému protestujícímu autu zcela vyhovující.

Čas od času křížily úzké cesty ještě užší odbočky u nichž stály schránky na dopisy. Žili tam kdesi v lesích lidé! Dvě tři schránky na dopisy, opřená nezamčená kola, káry s konvemi na mléko (bohužel prázdnými) a sem tam i gumové pláště do deště, to byl důkaz jejich existence. Po těchto silničkách jsem zcela okouzlen majestátem lesů postupoval směrem k severu. Pravda, někdy jsem zabloudil, ale to jen proto abych zjistil že hluboko ve hvozdech jsou ještě krásnější místa, ještě krásnější jezera s paprsky vylekaných rybiček, prchajících před dravci. Jezera v tišinách plná leknínů a v ústí říček, které je sytily, siluety pstruhů co chvíli se s plesknutím vrhající po hmyzí kořistí. Vodu jsem pil tak jak jsem ji nabral přestože se hemžila drobnou havěti. Vařiče na propan-butan byly drahé a rozdělávat ohýnek pro každý hlt čaje se mi nechtělo. Než kouř z ohýnku jsem raději otevřenými ústy vdechoval vlhký teplý vzduch a cítil vůni pryskyřice tryskající proudem do prostoru.

A obyvatelé? Ano, viděl jsem je jak plaše prošli okolo aby nerušili, pozdravili usmáli se a zašli do svých dřevěných domku na nichž do noci svítily malé lampičky. Ti lidé byli vrostli do svých lesů tak jako každý jiný boží tvor. A tak se taky chovali! Zdali se mi být nesmírně laskaví z pohledu středoevropana snadno zranitelní a odměřeně ostýchaví až plaší. Takový pocit volnosti a bezpečí jaký jsem v té době prožíval jsem nikdy nepoznal! Noční zvuky lesa naříkavě, kvílivé či pleskavě ve mě probouzely pradávné půdy lovce. Ale to jen za polostaženými skly mého „posledního kabrioletu“. Jinak jako městský člověk jsem si řadu „volání divočiny“ nedokázal uspokojivě vysvětlit a rozhodně bych za jejich rozluštěním neopustil bezpečí plechové krabice s označením Made in USSR.

Ta třetí sudička se vyznamenala! Severní královna krásy plakala co chvíli. Kapky deště zvonivé dopadaly do polštářů listí, sytily zemí vláhou a plnily řeky vodou.

Bublající potoky mohutněly, skákaly po vlhkých a ploníkem porostlých kamenech, aby vydechly naposledy v tišinách jezera. Divoké husy s plnými volaty šťavnaté potravy se cachtaly v zátočinách. Jejich šedavě mastné peří se lesklo v dešti a diamanty vody stékaly po jejich bocích kdykoli se ponořily, aby si na mělčinách nacedily tučné larvy chrostíku.

To jsem byl vzdálen od přístavu Trelleborgu asi tři sta kilometrů. Do cíle mě cesty mi jich zbývalo třistapadesát – a ty dva z kruhového objezdu v Malmö. Bochníky chleba začínaly být vhodné jako badatalský objekt pro vynálezce penicilinu pana Fleminga. Šaty na tom nebyly o nic lépe, zásoby se ztenčovaly. I přes to, že jsem byl pár metrů od jezera, se mi nedařilo dopravit moji tělesnou schránku do vody abych se umyl. Přiznám se otevřené, že po těch několika dnech jsem páchl jak kontejner u drůbežárny. Něco se musí stát!

Sbalil jsem věci a přemluvil polomrtvý motor k heroickému výkonu, totiž rotaci klikového hřídele kolem své osy. Moment jeho výkonu rozhodně neodpovídal poučce o součinu síly a kolmé vzdálenosti k otočnému bodů, ale pohnuli jsme se z místa a to bylo důležité!

Kus cesty jsme společně překonali, dostali se na dálnici Skillingaryd – Jönkoping, často přerušovanou stavebními pracemi. Pryč z ní! Ty božské boční silničky jsou lepší! Náhodou svítilo slunce, motor v záchvatech astmatu občas popadl dech a já i přes stažena okna cítil, že se buďto vykoupu nebo oloupu, ale že musím něco udělat!

A jako na zavolanou tabule s nápisem Klevshult – Nydala a pod tím cedulka s plavajícím homo sapiens do půli těla ve vlnkách.

Voda byla proklatě studená, a když řeknu proklatě tak vím o čem mluvím, ale alespoň jsem měl jistotu, že hmyz který mě narychlo opouštěl se zdlouhavé neutopí, ale okamžitě zmrzne. Poučka v níž jeden americký prezident prohlašoval, že řešení je vždycky a moudrý člověk je najde, došla svého potvrzení! Stal jsem s autem na písčitém břehu pod dvěma břízami, s vyhaslým ohništěm a dvěma křemeňáky! Tak šup! Sádlo, kmín, vajíčka a ty dvě houby. Už jsem měl z vloček plnou peristaltiku!

To jsem netušil, že z lodičky uvázané na břehu jsem proti všem zvyklostem pozorován párem staroušku. On chytal ryby a ona jen tak seděla. Když odcházeli museli projít kolem mě. Večer jsem je viděl ještě jednou když otevírali ohrady a pouštěli do stájí snad sto krav. Pak něco hučelo, přijelo auto hrkání konví a pak se rozhostil klid. Ale když se setmělo viděl jsem co chvíli obličeje staroušku za sklem oken. Něco se mělo stát – a stalo se. Ale o tom až příště.

… další díl …

František Karban

v Severských listech publikováno

Hodnocení článku

Průměrná známka:  1,00   hodnoceno: 3 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2019 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2019. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.499.639 • onln: 3 • robot ostatni • php: 0.612 sec. • www.severskelisty.cz • 34.225.194.144
file v.20190115.000400 • web last uploaded 20190901.041847
2017:251 • 2018:144 • 2019:122