Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

František Karban – Olih Norvejová (4.)

… předchozí díl…

Znovu jsem se naklonil nad bezvládným tělem a roztřepal se strachem. Byl jsem v pasti! Co tady budu dělat v lesích s bučícími kravami a s umírající stařenou pod jednou střechou?

První myšlenka byla velice impulzivní a bezohledná: Vzít si vše, co je potřeba na cestu, z traktoru vymontovat baterii a zmizet dřív, než ráno přijede nákladní auto pro konve!

Ale jak řidič zjistí, že je rampa prázdná, začne Olih hledat. A najde ji studenou jak mroží kel uprostřed dvora! Pak půjde vše jako po drátkách. Přijede policie, někdo si všimne že baterie z traktoru zmizela a moje auto je pryč. Dají si dohromady všechny okolnosti a chytí mě dříve, než opustím lesy!

Tak to tedy nejde!

Můžu taky dělat mrtvého brouka. Vlézt si do auta a dělat jako když spím. Dokonce se mi ta myšlenka zalíbila! Jídlo tu určitě někde je, peníze mám v zadní kapse trenýrek, takže můžu odjet až přešumí největší poplach. Nikdo mě nebude podezřívat, poněvadž baterii vymontuji, až se zjistí že se Olih nikdo násilím nepokusil odstranit a všichni odejdou.

Co ale když budou potřebovat traktor později, aby odtahali krávy, které mezi tím třeba hlady pojdou?

A pak ty peníze! Peníze! Panebože peníze! Co ale když mě budou podezřívat a udělají mi osobní prohlídku! Najdou u mě ty švédské peníze a jsem v maléru, než se otočím!

„Bez peněz se nikam nedostanu a řidič třeba ví, kolik bylo v tom šuplíku. Stále něco vozí a Olih to musí přece platit! Vidíš,“ říkal jsem si, „doma jsi byl jako v kesonu, nosil červené prapory, budoval lepší socialistické zítřky, ale s mrtvolou jsi se snad tak nablízko nesetkal!“

„Vlastně ano!“ vzpomněl jsem si. To když noční hlídač chodící uvnitř jatek hodil ukradenou půlku prasete přes zeď zrovna na záda nočního hlídače, který chodil venku. Jak mě mohlo něco takového napadnout právě v tuto chvíli, nevím. Snad jsem čekal, že Olih vstane a řekne taky: „Co blbneš vole?“

Ale Olih nevstávala, jen tiše sténala.

Bez bot jsem nad ní stál, už taky mokrý jako ondatra a štěrk mě bolestivě píchal do chodidel, a ať jsem přemýšlel sebevíc, na nic rozumného jsem nepřicházel.

Nebylo divu! V půl třetí ráno nic nevymyslí ani sytý génius! A já jsem nebyl ani jedno, ani druhé.

Olih znovu zasténala. Ten vzdech vyšel opravdu z hlubiny bolesti!

To rozhodlo! Naklonil jsem se nad ní a podložil jednu ruku pod její záda a druhou pod kolena. Opatrně, velice opatrně jsem zvyšoval tah směrem nahoru až do okamžiku, kdy se celé to zubožené tělo nadzvedlo. Byla lehounká jako našlehaná pěna z bílků. Ruce jí visely bezvládně podél těla a zdálo se, jako by chtěla něco říct.

Ozvalo se ale jen jakési nesrozumitelné a tiché zachrčení. I když měla váhu podvyživeného kolibříka, přeci jen se styčná plocha mezi mými chodidly a kamennou drtí zvětšila a bolest taky.

„Sakra práce,“ ulevoval jsem napětí.

Co musel zkusit Pán Ježíš, když táhl ten těžký kříž na tu Golgotu! A byl chudák taky bez bot. Tím jsem si byl jist, poněvadž ukřižovaný boty neměl! Trpěli jsme oba, ale Pán Ježíš o nějaké to století dřív!

Neušel jsem ani polovinu cesty, když se jedna ruka Olih mátožně zvedla a obtočila se okolo mého krku. A pak druhá! Prsty obou se vzájemně propletly a část nesené váhy se přenesla z mých rukou na krk.

Přicházela k sobě!

„Snad se Ti neplaší estrogen, že mě tady objímáš!“ vtipkoval jsem nevhodně. Ale byl jsem rád, byl jsem moc rád, že Olih ožívá.

Pak mi přiložila tvář na moji. „Myslím, že sibiřský mamut byl po exhumaci teplejší!“ chladil jsem její zřejmě sexuální výpady. Ale jako řádně vychovaný mužský, jsem ji pevněji přitiskl k sobě, aby taky poznala, jak to my Středoevropané umíme!

Tím pevným stiskem jsme se oba zbavili dešťové vody kterou jsme byli řádně nasáklí a Olih pravděpodobně i nadbytku estrogenu, poněvadž se její stisk rukou poněkud uvolnil a ona opět omdlela.

Opatrně jsem otevřel dveře do ložnice a položil bezvládně tělo na postel, sundal z ní mokrý overal a položil jí nejprve hlavu na polštář a pak nohy na pelest.

Přehodil jsem přes ni peřinu a tak, jak to dělala máma, jsem ji svrchu nabouchal, aby se peří rovnoměrně rozložilo a lépe hřálo. Docela jsem jí to teplo přál! Opět přišla k sobě, zavrněla jako malé dítě a zvolna si peřinu přitáhla až pod bradu. Z mokrých vlasů vytekl pramínek vody, ale dříve než se vsákl do polštáře, Olih spala!

Jako hrdý zachránce jsem měl jistě i další povinnosti, například připravit něco k snědku, aby spánek tu nebožačku nevysiloval, místo aby posiloval.

V kuchyni jsem našel podnos a naskládal na něj vše, co se v domě dalo najít, včetně konzervy broskvového kompotu. Dal jsem si záležet na tom, aby chleba byl rovnoměrně ukrojen a dobře namazán máslem, aby řádně klouzal do krku. Přiložil jsem pár plátků salámu, rozhodně jich bylo více než jeden, sýr a rajče, vše posolil, uvařil čaj a pospíchal za spící Olih.

Zhluboka oddechovala s otevřenými ústy. Přes rty jí byly vidět bílé zuby. „No holka jestli máš klapačky, tak sis je asi tím drkotáním pěkně obrousila,“ řekl jsem nahlas ve snaze ji vzbudit k časné snídani.

Nic! Jen sípavě dýchala. Třes ustal a spánek byl opravdu hluboký.

Nejprve jsem měl v úmyslu podnos s jídlem položit na noční stolek a odejít, ale pak mě napadlo, že chleba rychle zasychá a nakonec okorá! A salám taky! Ten zase zezelená! Škoda jídla!

Tentokrát vánek pohnul záclonou vícekrát, poněvadž jsem měl pevný úmysl Olih zcela nasytit, a tudíž bylo jídla dost. Chvíli mi trvalo, než jsem našel otvírák na konzervy, ale musím konstatovat, že jsem ho našel! Prázdnou plechovku od broskví jsem uklidil do koše na odpadky a tác vrátil na jeho původní místo.

Samozřejmě jsem si přisvojil i právo vylézt do patra a položit se do bílé postele.

Než jsem usnul, napadlo mě, že každý ranč má mít jméno, a poněvadž mě bolela do krve rozpíchaná chodidla, vymyslel jsem jediné vhodné: RANCH NORTH GOLGOTA.

--------

Okno bylo otevřené, venku přestalo pršet. Slunce již zívalo přes hladinu jezera a mělo barvu mědi. Ještě jsem zaslechl první ranní trylek toho kosa. To bylo vše!

„Blázen,“ pomyslel jsem si.

„Zase bude hodinu vřískat a pak nastupovat té své opelichané paničce na černá záda! Blázen!“ Ale to už jsem byl v limbu.

-------

Nespal jsem snad ani hodinu, když mě vzbudil šílený ryk hladových krav a vrzání kolečka.

„To snad není možné,“ mumlal jsem rozespale.

„Ta zombie snad zase lítá po dvoře sem tam s tím trakařem! Proč já musím mít tu smůlu a přimotat se do takové lapálie! Nebylo mi doma líp?“

Vzpěnil se ve mě adrenalin! „Tak to teda ne,“ řval jsem ještě rozespalý z okna. „Na ranči NORTH GOLGOTA nikdo s kolečkem lítat nebude! Boty nemám a nebudu tě stále nosit za těžkého utrpení ze dvora do domu, kdykoli se políbíš s tím vrzajícím instrumentem,“ vřískal jsem směrem k Olih.

„Nejsem Pán Ježíš! Ten by tě i při své laskavosti možná dvakrát taky nenesl! Babo bláznivá!“ dodal jsem smířlivě s vnitřním přesvědčením, že takhle to dál nepůjde. Snad mě jí bylo i líto.

Seběhl jsem dolů po schodech a jen tak ze zvyku nakoukl do kuchyně. „Zlatá Olih,“ zašeptal jsem v překvapení. Na stole byla snídaně dalo by se říci opulentní! Vajíčka byla tři, dvě kolečka salámu, mléko a čaj, máslo, chleba a marmeláda. Jako dezert ve staniolu zabalené keksy!

Chvíli bylo ticho, přerušované cinkáním příboru a vrzáním mých sanic. Od stolu jsem vstával nebezpečně aktivní, protože jsem konečně na chvíli neměl hlad.

Tak tedy úloha číslo jedna. „Porvu se o boty,“ pronesl jsem směrem k těm křivým drátům. Sebral jsem kus klacku a obešel dům, aby mě absolventka švédského gulagu Olih Norvejová neviděla.

Po nočním dešti mokrý spací pytel na drátě občas zajiskřil. „Ešus je určitě roztavený. Taková škoda,“ zamrzelo mě.

Boty byly kousek od spacího pytle plné vody a bahna a pěkně zabořené. Dalo to práci, ale zvítězil jsem! Seběhl jsem k jezeru vypral je a mokré obul. „Tak teď se tady budou dít věci! Jsem sytý a génius,“ holedbal jsem se bezdůvodně.

Provokativně jsem prošel středem dvora bez ohledu na to, jestli mě ta kráčející přepravka uvidí. Taky mě uviděla! Postavila plné kolečko, prohnula se v zádech, aby uvedla obratle do správné polohy, a pokusila se o úsměv.

„No, filmovou hvězdu by za takovou grimasu poslali natáčet filmy s tematikou antiporno,“ řekl jsem pro jistotu směrem od Olih, ale zalitoval jsem ji, když jsem zaslechl, jak se jednotlivé páteřní články vrzavě ukládají do svých jamek.

Mým vrcholným zájmem byl traktor!

Když jsem sundal malou plachtičku, položenou přes chladič, zůstal jsem překvapením stát. Na mřížce chladiče se totiž leskl nápis GMC-75. „Hvězda mezi traktory!“ šeptal jsem s úžasem. „Kde se tady bere? Vždyť v Americe taková mašina stojí hotový majlant!“

Vzal jsem kus čistého hadru, který ležel na jakémsi stroji vedle, a nábožně jsem zlehka přetíral a pohledem hladil jednotlivé části stroje.

Čas se pro mě zastavil! Zkontroloval jsem stav oleje, pohonných hmot a otřel bohatě čalouněné sedadlo, které bylo posazené na jedné hydraulické noze schopné, jak jsem věděl, přizpůsobit se váze řidiče, tak aby měl maximální pohodlí.

„A tady,“ jásal jsem, „páka řazení předního náhonu a vedle páka spínání hydraulického čerpadla a tady náhon na zadní otočnou hřídel! A těch kontrolních světýlek!“ Bylo jich snad osm účelně seřazených vedle otáčkoměru, ukazatele stavu paliva, teploty chladicí kapaliny, tlaku v brzdovém systému a tlaku v posilovači řízení.

Řadicí páka ve střední části byla největší a po jedné straně spínání redukce a po druhé uzávěrka diferenciálu. Šlápl jsem na spojku. Šla těžko, poněvadž motor se netočil, a tudíž nebyl dostatečný tlak v posilovacím systému.

Lezl jsem neustále nahoru a dolů jako ten kos, tu setřel špínu, tu vyškrábl nehtem kousek bláta. Obcházel jsem dokola, naklonil se dolů, jestli snad nejsou někde volné šrouby. Pak jsem jej celý vyčistil!

Situace musela samozřejmě a přirozeně vyústit v to, že jsem nábožně sáhl na klíček, zasunutý v zapalovací skříňce. Zkontroloval jsem, jestli je zařazen neutrál, a pootočil do první polohy. kontrolka žhavení se rozsvítila, a když zhasla, otočil jsem do polohy START. Ten báječný motor naskočil snad po prvním otočení! Z výfuku se černě zakouřilo, ale jen po opravdu kratičkou dobu.

„Motor je perfekt!“ konstatoval jsem nadšeně. „Šepot květin!“ Úplně jsem viděl těch sedmdesát pět koní jak se prohání v klikové skříní.

„Nejpřesnější hodinky značky POBĚDA jsou proti němu přesýpačky značka Sahara,“ smál jsem se.

Sedadlo se lehce zvedlo, to jak hydraulika vyrovnala tlak, a pak se ustálilo v poloze, kdy jsem mohl velice pohodlně obsloužit všechny páky. Zatáhl jsem ruční brzdu a slezl dolů. Byl jsem fascinován, s jakou téměř fyzikální přesností klapaly jednotlivé střiky, jak se motor ochotně otáčel a celý stroj se chvěl obrovskou silou svých nadupaných koní. Stroj čekal na pokyn!

Ale nedostal jej ode mě.

Asi padesát metrů daleko stála Olih a jako přednosta uzlové železniční stanice mávala oběma rukama souběžně zepředu dozadu. Mávala tak intenzivně, že se jí plavá hříva přehazovala ze strany na stranu. Pak postoupila o několik kroků vpřed a znovu mávala. Vypadala jako stopařka spěchající slehnout do porodnice.

Taky se tak tvářila! Jen břicho měla zatraceně propadlé.

Stiskl jsem zlehka spojku, vyřadil redukci a zařadil jedničku. Jezdit jsem uměl. To tedy ano!

Proto mě nepřekvapilo, že je k traktoru připojen nějaký zvláštní vlek, ke kterému vede náhonový hřídel.

„Ještě, že jsem měl vykuplováno,“ říkal jsem si v duchu.

Ale to mě nedočkavá Olih stále naváděla směrem k senážní věži. Když jsem se k ní blížil, ukázala mi, kde se mám postavit tak, aby byl vlek pod výsypkou.

To byla pro mě hračka! Vlek zastavil na milimetr přesně a Olih zmáčkla mně známý zelený knoflík. Nákladní prostor se začal plnit! Když byl vrchovatý, zmáčkla knoflík červený, ale tak, abych to viděl. To pro případ, že budu obsluhu provádět sám. Její myšlení mělo hluboké racionální kořeny! A taky předbíhalo událostem!

„Baba je mazaná,“ vrčel jsem.

Pak šla přede mnou a já zvolna popojížděl do haly. Když byl vlek uvnitř, sepnul jsem náhonový hřídel a zvolna popojížděl vpřed. Senáž se začala sypat do levé strany. Šťastné stračeny se cpaly jak na vládním banketu. Na rozdíl od vlády ale zaplatily. Později!

Se senáží jsem ujel asi dvacet metrů a vlek byl prázdný.

„To se povozím!“ radoval jsem se. To už Olih otevírala zadní vrata, já vyjel do ohrady a otáčel se směrem k senážní věži.

Nebyl jsem žádné béčko! „Prostě zavozit stáj senáží!“ zněl příkaz doby.

Postavil jsem se pod věž a slezl dolů, abych stiskl zelený knoflík. Byl tam ale dlouhý kabel a na jeho konci stejně zelené a červené tlačítko. Dosáhl jsem na něj z traktoru. To už Olih pucovala to vrzající kolečko. Čistila je velice důkladně!

Pak je odvezla pod přístřešek.

Na ranči NORTH GOLGOTA už ten den kolečko dovrzalo! Lopata ale zůstala pro jakýsi účel v rohu haly.

Těch prací bylo přes den víc, ale já byl se „svým“ traktorem šťastný. Nikdy jsem nezapomněl poplácat ho po některém z plechů a utřít případnou nečistotu. Hlavní bylo, že jsem si mohl dělat, co chci, a to, co jsem dělal, jsem dělat chtěl! Byl bych považoval za svatokrádež vyndávat tu baterii, abych ji mohl dát do Ragulina. Čert ho vzal!

Zajel jsem pod přístřešek a v duchu zalitoval, že ta hala není dvakrát tak dlouhá. Olih byla na operačním sále. Sešel jsem dolů k jezeru a posadil se na lodičku. Pak jsem zašel do auta a vyndal papír a kuličkové pero a k lodičce se vrátil.

Psal jsem:

Nydala 14. 8. 1964

Milá maminko, posílám Ti velkou pusu.

Představ si, že jsem jel lodí, která byla pět set metrů dlouhá. Bylo v ní naskládáno vlakové nádraží, které s vlaky i s výpravčím přejíždělo z jednoho místa na druhé. Rozumí se samo sebou, že vlaky vyjížděly, jen když byla loď v přístavu!

Ten lodní kolos se jmenoval VON WOLSSAM 2. Vlny byly obrovské jak třípatrový dům paní Talackové.

Když jsem vystoupil, hrála hudba a nějací dva pánové se mě ptali, jestli bych na ně neměl několik minut čas. Souhlasil jsem!

Představ si mami, že mi nabídli, jestli bych nechtěl dělat ředitele nějaké obrovské farmy, která prý se jmenuje NORTH GOLGOTA. Je tam tisíc krav, obrovské stádo koní a dvacet hal. Rostou tam okolo citrusy, palmy, batáty a manioky! Když jsem souhlasil, hned mi dali auto značky Mercedes a ptali se, jestli mi vyhovuje. Seděl jsem na sedadle vzadu a z baru upíjel francouzský koňak. Neboj se, jenom trochu!

Malinko jsem zpíval budovatelské písničky a vzpomínal na soudruhy z brigády a pak taky na ty z ČSM. Doufám, že mi doma s mým kolečkem na maltu nikdo nejezdí!

Řidič mercedesu obíhal a otevíral mi dveře, kdykoli jsem se rozhodl vystoupit a porozhlédnout se, co by se dalo vylepšit. Řekl jsem muTohle mi soudruhu nedělej! Jsi člověk, tak se postav rovně a čelem k problémům! Četl jsi antiduering soudruhu? Soudruh Lenin řekl – jen se nehrbit! Dveře si umím otevřít sám!

Ti dva pánové tleskali a nějaký dědeček začal zpívat Internacionálu. Až mě to málem rozplakalo! Přijelo nějaké jiné auto, dědečkovi za ten zpěv dali nové sako s dlouhými provázky na rukávech a ten z toho byl tak šťastný, že ho museli dva podpírat, když nastupoval do auta s červeným křížem.

Na jiném místě, které se jmenovalo LJUNGBY, mi nějaké soudružky házely na auto květiny, které trhaly přímo nad silnicí. Nařídil jsem odbočit doleva. Byla tam autobusová zastávka a u ní stálo kolo. Nařídil jsem zase zastavit a na kole se za potlesku přítomných obyvatel projel.

Dost dlouho mi trvalo, než jsem zjistil, kde se otvírá kufr u Mercedesu. Ale představ si, mami! To kolo se tam vešlo, ani jsem ho nemusel rozebírat!

V NORTH GOLGOTA mě čekali všichni oblečení ve svátečních livrejích. Čekal mě tam taky dopis od pana předsedy vlády, že by se se mnou rád sešel v nejbližší době za účelem návrhu přestavby švédského zemědělství s ohledem na autarkii.

Odepsal jsem mu, že jej nakontaktuji na jednoho soudruha, který ví jak z kořínků vyrábět adenin. Obratem přišel telegram! Text: „Navrhujeme Vás na Nobelovu cenu za práce v oblasti výsadby podzemnice olejné v oblasti Rovaniemi.“ To už se do toho závistivě zapojili i Finové, mami!

Představ si, mami, že ten soudruh Nobel vyráběl semtex jako naši soudruzi v Semtíně. A pak že k sobě lidi nemají blízko!

Ten semtex, mami, se používá k podkládání noh u skříní, když není podlaha úplně rovná. Nesmí se prý buchat dveřmi, ale prý je to dobré. Když se náhodou bouchne, tak se šaty řádně vypráší.

Kluci-hulváti z Pisandy říkali, že semtex se dá taky jist! Pak prý se vystrčí holá zadnice z lesa a dupne se. Zajedu osobně za panem Nobelem. Tady je fůra králíků! Budeme je lovit!

Míla Sadílek říkal, že při výstřelu je nutné držet se za pytlík, jinak prý letí za lovenou zvěří! Míla Sadílek taky říkal, mami, že velké kule moc rozbíjí zvěřinu. Tak proto!

Víš, mami, v Africe mají asi dost křivých podlah nebo možná hodně králíků. Jsou jich prý plná letadla a hopkají mezi sedadly. Já bych se asi styděl vystrčit holou zadnici mezi letuškami, ale kluci-hulváti říkali, že se i tací najdou. Po výstřelu letadlo obyčejně spadne i s králíky!

A v jižní Americe némlich tak!

Moje sekretářka, mami, se jmenuje Olih Norvejová – a představ si, mami, že hned druhý den jsem ji nesl do postele! Švédky prý mají hladinu estrogenu kyfózní nebo lordózní, podle toho, jak svítí slunce! A to tady svítí furt! Neboj se mami, vím že s podřízenými si nemůžu nic začínat. A ani se mi moc nelíbila. Byla cítit senáží!

Každý den se koupu v jezeru a chytám lososy. Jsou tak krotcí, že žerou knedlíky z ruky. Pak taky hraju golf. Z úcty ke mně navrtali zdejší soudruzi jamky o průměru dva metry, abych se lépe trefil. Včera do jedné spadla kuna a nemohla ven. Potvora, a ještě se tam vykadila!

Nařídil jsem Olih, aby novináře odkazovala na mého náměstka. Jmenuje se JAN JONASSEN. Je moc uctivý, jen mi vadí, že stále mlčí! Spí na skříni.

Včera přijel nějaký pán a řekl mi, že je zástupcem firmy HALLBERG-RASSY a že vyrábí jachty. Vybral jsem si tu největší. Měří 62 stop. Z první výplaty ji zaplatím a pak Ti taky pošlu něco pro holky.

Představ si, mami, HALLBERG-RASSY! Nejslavnější loděnice na světě! Rovnat se jí může tak nanejvýš americkej HUNTER. Ale ten nemá motor Yanmar! To má jen Rassy!

Včera jsem si objednal ústřice až z Paříže. Letadlem je dovezli do Jönkopingu a pak hydroplánem za mnou na jezero. Tak pospíchali, že je dovezli ještě horké!

Představ si, mami, že se pokapou citronem, obalí a smaží na olivovém oleji. Bylo jich moc! Snědl jsem jednu a ostatní jsem rozdal soudruhům a soudružkám. Někteří si pozvraceli livrej a objímali břízy. Tady se jim říká „bělogvardějky“. Tak je to jídlo silné! Nebo se něčeho přejedli!

Vidíš, olivy! Málem bych zapomněl! Prosím Tě, pošli dopis na ústřední výbor a zeptej se soudruhů, jak se poroučí větru a dešti. Tady vůbec neprší a sazeničky by mohly zaschnout. Zítra vydám nařízení, aby je tady okolo vysázeli.

Mám tady čtyři ložnice jako soudruh Stalin. U jedné mi každé ráno zpívá kos. Jako náš tatínek! Jenže tatínek zpívá večer a U Bambasů na Betlémském náměstí.

Jo, mami máš ještě ty černé šaty? Nejsou už odřené na zádech? Jestli ano, napiš. Pošlu Ti letenku do Paříže. U Diora si koupíš šaty nové i nějaký ten parfém. A šaty nemusí být zrovna černé! Odpověď napiš na adresu Olih Norvejová, Nydala, Švédsko.

Tvůj syn Feryk

Dopis jsem dopsal, zalepil do obálky a nalepil na něj známku s prezidentem. Samozřejmě s tím naším. Když přijel konvista pro mléko, dal jsem mu ho do košíku. Ani jsem nezaváhal. Pochopil a kývl.

Sešel jsem dolů k autu a i přes setrvávající jásavý pocit vítězství jsem měl svědění, jestli jsem dneska něco někde nepřehnojil. Asi ten dopis! Máma přeci není retardovaná!

Utíkal jsem nahoru k rampě, ale konvista už tam nebyl. Do deníčku jsem si napsal: „Seš blbec blbej! 14. 8. 1964“ Pak jsem si sundal ty pomyslné růžovoučké brýle a zahodil je daleko do jezera.

Ostatně máma byla chytřejší než já, protože na tenhle dopis mi nikdy neodepsala.

… další díl …

František Karban

 

v Severských listech publikováno

Hodnocení článku

Buďte první, kdo bude hodnotit článek!
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2019 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2019. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.505.749 • onln: 1 • robot ostatni • php: 0.376 sec. • www.severskelisty.cz • 34.237.51.159
file v.20190115.000408 • web last uploaded 20190901.041847
2017:271 • 2018:135 • 2019:112