Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

František Karban – Olih Norvejová (3.)

… předchozí díl…

Vstávat z teplé postele byla pro mě vždycky robota. A to hovořím o stavu střízlivém! Po včerejším dní kdy jsem jen tak spořádal tu láhev řeckého vína jsem měl v hlavě tisíc atmosfér tlaku, který unikal pravděpodobně ušima, protože mi v nich hučelo. Oči mi lezly z důlků a třásl jsem se jak čistička obilí v plném provozu. Šrám na nose byl zaschlý a bolel.

Vzpomínky na to jak mě Olih Norvejová drbala žínkou ve vaně a pak mě tlačila po točitých úzkých schodech do pokoje, byly i přes milosrdnou šedou mlhu opilosti tak živé, že jsem se rozhodl co nejspěšněji opustit místo, kde jsem boj s lahví vína a starou babkou zcela prohrál.

Okno pokoje v němž jsem spal, bylo otočené na východ a otevřené. Slunce již bylo pořádně zlaté a příjemné hrálo. Sedl jsem si na pelest chvíli se rozhlížel, abych si uvědomil kde vlastně jsem. Pak jsem že sebe sundal jakousi cizí košili a sešel dolů poohlédnout se po svých trenýrkách. Visely vyprané na šňůře nad vanou a byly téměř suché. Vedle nich byly přehozený moje kalhoty s dírami na kolenou, ale taky vyprané.

Domek byl prázdný.

Rychle jsem se oblékl a jen tak letmo pohlédl do otevřených dveří kuchyně.

„Vida!“

Na stole ležel podnos a na něm připravena snídaně: Dvě naklepaná vajíčka zřejmě uvařená natvrdo, plátek salámu, marmeláda a chleba. Vedle stala konev s čajem a cukr. Příbor ležel podél podnosu.

„No,“ řekl jsem si, „odejít můžeš sytý. Hladový daleko nedojedeš!“ A než letní vánek dvakrát pohnul záclonou zůstaly na stole skořápky od vajíček, cukru tak pro Ferdu mravence a zcela čistá nádobka od marmelády kterou jsem vybral ukazovákem. Pak jsem si ukrojil další dva kusy chleba a mezi ne položil ten plátek salámu. Napotom!

Ve chvíli kdy jsem se chtěl vytratit jsem si uvědomil, že bude účelné, abych si pro další cestu vzal něco s sebou.

Co kdybych si tady vypůjčil pár korun, jen tak na benzín?

„Vrátím je,“ sliboval jsem neadresně. Nepřipadalo mi to jako hřích.

S „vracením“ jsem měl totiž bohatou zkušenost z domova, kdy „vzít si něco s sebou“ cestou ze zaměstnání bylo zcela běžné a mezi spolupracovníky kvalifikováno jako součást naturálního příjmů. Nikdo se nepozastavoval nad tím, že se bralo ze státního, poněvadž se to ze státního opět doplnilo. A tak jeden nosil z práce domů trubky, druhý vypínače, třetí vápno, čtvrtý dřevo a pátý kotlety.

Měl jsem to v krvi!

To, že jsem se ocitl na hranici dvou zcela odlišných morálních světu jsem zatím ještě netušil!

A tak jsem tedy rychlosti hodnou zloděje profesionála „projel“ šuplíky v kuchyni. Nic!

Spěšně jsem zkontroloval, jestli se Olih nevrací a když jsem ji neviděl ale slyšel hrkat s kolečkem, na němž neustále něco vozila, pokračoval jsem v hledání.

Třetí dveře v chodbě byly vstupem do ložnice. Tam dvě starodávné postele, po každé straně jeden noční stolek, dvě dřevěné židle, starý lustr a dvě skříně. Na jedné z nich ležela jakási nádoba. Vypadalo to jako veliká sklenice na víno, bylo to asi z pálené hlíny a mělo to víčko. Přisunul jsem si jednu že židli, stoupl si na ní a víčko sundal. Poněvadž jsem dovnitř neviděl, sáhl jsem tam dvěma prsty. Nic! Jen nějaký prach! Pak mi došlo, že je to urna s popelem nebožtíka. Na boku nesla nápis Jan Jonassen a letopočet 1962. Vedle stála z části uhořela svíčka a jakási sucha kytka. Bez emocí jsem si otřel prach o kalhoty, víčko přiklopil a slezl že židle. Majestát smrti se mě ještě nedotýkal. Mému věku byl vzdálen mnoho světelných let!

V ložnici to bylo že zařízení vše, pokud pominu koberec a hodiny. Ukazovaly necelých deset.

Jedna postel byla bez peřiny. Druhá byla ustlaná. Na zdi v hlavě posteli pověšené dva obrazy jakýchsi svatých a velká zarámovaná fotografie. Na fotografií Jsem poznal Olih Norvejovou. Byla zjevně mladší. Vedle ní stal jakýsi muž. Mezi nimi kluk asi desetiletý.

Otevřel jsem šuple u zastlané postele a konečně! Byl tam položen paklík papírových peněz a krabička s několika řetízky na krk, dva prsteny, brož s nějakým kamínkem a dětský zoubek se svazkem do lokny spletených vlasů převázaných červenou mašličkou. Vlasy byly sivé.

Rychle jsem oddělil několik papírových bankovek a zasunul je do zadní kapsy trenýrek.

Olih stále jezdila sem a tam s kolečkem od jakési vysoké a široké válcovité plechovky, asi silážní věže, směrem do stáje. S nákladem tam a zpět prázdná. Chvílemi sepnula jakýsi knoflík a z té roury se začala sypat ta zelená hmota. Když ji bylo dost, naložila si náklad širokou lopatou na kolečko a jela. A tak stále dokola! Jak motorová myš!

Uvědomil jsem si, že skřípavý zvuk nenamazaného trakaře bylo slyšet celou noc.

Bylo mi ji líto. Ovanul mě jakýsi závan soucitu, účty a obdivu k té staré ženě. Ale i vzdor!

„To jsi narazila na toho pravého,“ našeptávala mi moje lenost při pohledu na shrbenou Olih kývající se jak matematické kyvadlo na kterém je zavěšeno kolečko.

„Já ti tady přece nebudu za kus žvance utírat kravský zadky. To teda ne,“ meditoval jsem sám pro sebe.

„Klidně si mě mohla nechat v tom příkopě. Byl bych si pomohl sám i bez tebe“.

„A i kdyby!“ přesvědčoval jsem sám sebe.

„U nás kdyby spadla ohrada a krávy utekly tak by se na to ženské vykašlaly,“ huhlal jsem směrem k babce. „Naplnily by si bandasky mlékem pro rodinu, prase, psa a kočku a šly by domů. Pak by zavolaly předsedovi JZD, ten údržbě a za takové dva tři dny by někdo přišel, plot poopravil, přitom si odnesl pár kusů kulatiny a hřebíky domů na stavbu rodinného domku a ženské by šly zase v klidu do práce,“ přemýšlel jsem.

„To by byl akorát tak čas, kdy by jim doma docházelo mléko a potřebovaly by čerstvě,“ smál jsem se v duchu.

„A tady si trochu poklábosit!“

„A koukala by si,“ hovořil jsem k nepřítomně stařeně. „V sovchozu Karavajevo v Rusku nadojila kráva rekordmanka osm tisic litrů mléka!“

Nepamatoval jsem si za jak dlouho, ale jako obranná reakce na to neúnavně babčino úsilí se mi to zdálo být jako vhodný argument vyvažující moji nejistotu, zda je moje pozice stále ještě fér.

„Do svobodného světa jsem se přece rozhodl odejít proto, abych si mohl dělat CO CHCI,“ projevil se hlasitě můj vzdor, který byl konec konců základní hybná síla vedoucí k mému odjezdu z vlasti.

„A já teď právě nechci dělat nic a to je ve svobodném světě normální!“

V té chvíli mi srdce asi citové nefungovalo a rozum postával někde opodál. Nic jsem nechápal, ale podvědomě jsem cítil že MUSÍ přece být logicky důvod pro to, aby Olih dělala takové nerozumné věci i přes to, že „naše“ ženské by to nedělaly. Jaký je ten důvod, že se na všechno nevykašle, nevypustí krávy do ohrady nebo do pole s jetelem a v poklidu si nepočká až tu situaci vyřeší někdo jiný?

„Je to jenom souhra náhod?“

„Má to nějaký hlubší smysl?“

„Je to jiné chápání míry povinnosti?“

„Má to nějaký politický motiv?“

„To je v praxi to kapitalistické vykořisťování člověka člověkem?“

„Nebo souhra více náhod, když toho dědu odvezla sanitka?“

„A co já vůbec s tím?“

„Sakra co je mi do toho!“

„Prachy ti pošlu a ty se třeba zblázni!“

Ve vzpomínkách jsem se vrátil do letošního jara, kdy jsem začal realizovat „svoji“ emigrantskou anabázi. A bylo to ponižující! A jak!

Seděli za stolem. Bylo jich pět: Předseda odboru, předseda partaje, vedoucí brigády socialistické práce, předseda svazu mládeže a jeho zástupce.

„Tak ty ses nám soudruhu rozhodl vstoupit do brigády socialistické práce?“

„Ano,“ hlesl jsem před tou komisi nejlepších synů a dcer mého národa.

„A proč soudruhu?“

„Abych svoji práci podpořil boj proti sžíravému kapitalistickému nepříteli,“ opakoval jsem naučenou frází a zadržoval reakci vzpouzejícího se žaludku.

„A dokážeš to v případě potřeby i se zbraní v ruce?“

„Jak to myslíš soudruhu?“ polekal jsem se.

„No, že bys nám vstoupil do Lidových milicí,“ řekl předseda odborů. „Měl by jsi potom mnoho výhod, pracovních a tak.“

„Jaké prosím?“

„Vyšší plat, přednostní právo na přidělení bytu, rekreaci, možnost přednostní koupě automobilů a pokud by jsi se osvědčil mohl by jsi i navštěvovat vyšší stranickou školu a později zastávat politickou funkci na podniku.“

„Na to se soudruzi zatím necítím být dostatečně zralý,“ opakoval jsem rady kluků – hulvátů z party „Za Píseckou branou“.

„A jestli pak by jsi nám soudruhu na prvního máje pomohl s organizací svátku pracujících celého světa?“ ptal se předseda ČSM

„Nesl bys standartu – ještě s jednou soudružkou.“

„Jak vidím,“ pokračoval a koukal do mých kádrových materiálu, „členem svazu jsi, ale aktivně se neprojevuješ!“ zahrozil prstem: „To by se mělo teď zlepšit“

„Byl jsem nemocný,“ lhal jsem.

Opět se podíval do papírů. Neřekl nic, ale muselo mu být jasné, že lžu.

Od „komise“ jsem vyšel rudý jako rak.

Do brigády socialistické práce s názvem „Za rudé zítřky“ mě přijali a na prvního máje jsem nesl s „jednou soudružkou“ transparent s nápisem: SMRT IMPERIALISTICKÝM ZRŮDÁM.

Nic se jinak nezměnilo!

Tetka z uliční organizace KSČ byla známá moji maminky. Uklízela u nás v domě. Napsala do dotazů, zda mohu vycestovat do zahraničí, že „s politikou strany je loajální.“

Za měsíc dostala přípis příslušného úředníka z ministerstva vnitra s tím, aby slovo loajální nahradila slovem všem srozumitelným.

Nahradila je slovem: Je spojen.

Místní organizace ČSM neměla námitky, jen předseda, student VŠCHT mi bokem sdělil, že „pokud se nevrátím, bude mít průšvih“.

V dalších dnech navštívil okolí mého bydliště nenápadný pán a poptával se různě jestli nejsem „politicky narušený živel“.

Pak mnohahodinové několikeré čekání na pas a výjezdní povolení s mnoha kolonkami a povinnosti je nechat orazítkovat na příslušných orgánech.

Jediné co jsem snad neabsolvoval byla prohlídka rekta, ale byl bych ji určitě snesl s klidnější myslí než tyhle „komise“.

Potřebné valuty jsem za slib vrácení získal od Blanky, která žila ve Stockholmu. Asi to byla složitá bankovní machinace, protože jich došlo podstatně méně, než bylo odesláno…

Rychlík mých rozjetých vzpomínek přerušilo vrzání kolečka.

„Tak vidíš babko.“

„Kdo z nás dvou je na tom vlastně líp?“ ptal jsem se.

„Ty vypadáš jako ocelové koleje! Tak jsi rovná a přímočará!“

„Nedovedeš uhnout ze svých povinnosti a možná zásad ani o vlas!“

„Padneš tady na hubu, ale kolečko ti z ruky nikdo nevytrhne!“

„A proti tobě stojím já. Mladý, pružný až křivý a pokroucený. Kdybych byl jako ty, tak jsme se nikdy nepoznali, protože by se pod moje výjezdní povolení nikdo nepodepsal!“

„Tak se nediv!“

„Tak si tady klidně makej a ahoj,“ triumfoval jsem.

Vzal jsem si ty dva chleby s tím kolečkem salámu a opatrně, aby mě Olih neviděla jsem obešel dům, přešel šotolinovou cestu a zamířil k autu. Nalezl jsem ho ve stejném stavu v jakém jsem ho opustil. Dál jsem se do urychleného uklízení, vyházel nepotřebné věci do příkopu včetně láhve od vína, setřel skla a zasunul klíček do zapalování. Zlověstně bylo, že se nerozsvítily kontrolky ale to mi ještě stále nedocházelo, že je něco v nepořádku. Mrazivé ticho po otočení klíčkem za účelem nastartování motoru však bylo neklamným důkazem, že něco v nepořádku je! A bylo!

Baterie byla prázdná!

Chvíli jsem seděl zcela ohromený a neschopný vzít na vědomí, že nestane-li se zázrak tak odsud neodjedu. Zázrak se nekonal!

Tentokráte jsem udělal opravdu důslednou analýzu situace s tímto závěrem: Buď si „vezmu“ baterii z traktoru, který stal pod přístřeškem u hliníkové stavby, nebo si „vezmu“ baterií i s traktorem. Jiné řešení není!

Do deníku, který jsem vedl ode dne odjezdu již tři týdny jsem pod datum 12. 8. 1964 napsal: „Ragulin si vybil baterií asi přes houkačku.“

A dále aby to pro příští čitatele, vypadalo dramatický „Bůh provázej mé pěší kroky!“

Nakonec jsem snědl sladký chleba se salámem napil se vody z jezera a rozhodl se sbalit si nejnutnější věci a jít pěšky.

Šel jsem opravdu srdnatě s mokrým spacím pytlem naplněným vším potřebným. Nevím jestli by se křivka, kterou jsem chůzi opisoval dala nazvat kyfozní nebo lordózní, pravda však je, že jsem se točil kolem ohrady s kravami.

„Najdu si tady nějaký brloh, kde se vyspím a ráno vyrazím!“ sliboval jsem si. „Trochu mě ještě bolí hlava.“

Hledal jsem tedy „brloh“ a obhlížel okolí.

Vrata u chlíva byla již postavena, jedna polovina opřená o zeď, tak aby alespoň z části překrývala vchod, druhá polovina zasazená do veřejí volně pohyblivá. Zohýbané hliníkové nosníky byly provizorně narovnány a proraženy plech s dírami vyrovnaný tak, aby se o vyduté části krávy nezranily.

Olih to opravila pravděpodobně v noci v době kdy jsem spal.

Vylámaný plot ležel vně ohrady a ve volném prostoru visel na jakýchsi porcelánových miskách drát. Byl nakřivo a to nesnáším!

Elektrická bomba, kterou jsem „obdržel“ byla určitě odplatou za hříchy všeho lidstva od doby vynětí prvního Adamová žebra zcela zbytečně použitého na výrobu pramáti Evy.

V objetí toho drnčení mi zapleskaly boltce o zátylek, a klikatý blesk znovu a znovu v pravidelných impulzech masíroval moji dlaň. Vyrazil jsem od toho prokletého drátu tak spěšně, že mi boty zůstaly trčet zabořené v švédské zemí v důsledku mohutného „odpichu“ a spací pytel s moji výbavičkou pro „cesty na severozápad“ obloukem odletěl a zůstal viset na drátě. Délka mého odskoku byla hodná klokana-rekordmana. Bohužel na to koukaly jen bučící krávy a ty překonání světového rekordu ve skoku dalekém nepotvrdí!

To tedy bude noc! Sáhnout si pro spacák ještě jednou by bylo asi jako strčit ruku do mlátičky! Nikdy!

Obešel jsem drát ve vzdálenosti rovnající se poloměru otáčení zeměkoule a vydal se dále na prohlídku, za účelem hledání „brlohu“.

Na nákladové rampě staly konve. Bylo jich požehnaně a byly plné! Pod uzávěry širokých nalévacích hrdel byly položeny papíry, asi aby mléko při přepravě nevytékalo. Vyskočil jsem na rampu a jednu konev opatrně odkutálel stranou aby nebyla vidět.

„Bude se hodit,“ řekl jsem si. „Co je doma to se počítá.“

Celá oplocená ohrada byla obrovská. Byly tam různé oddíly se zavíracími vraty a různá zařízení, na která jsem po zkušenostech s tím prokletým drátem raději nesahal. A okolo ohrady nedohledný les a pole.

Hliníková stáj se leskla novotou a byla dlouhá nějakých osmdesát metrů. Na obou koncích opatřena širokými vraty. Boční ta včera vylomená vrata byla vstupem do jakéhosi operačního sálu, kde byly samé skleněné a nerezové trubky, pak malé ohrádky a na gumových hadicích nějaké násadky. Vnitřní prostor rozděleny na tři podélné části, z nichž na prostřední byly zbytky zelené hmoty a na krajních zbytky „teritoriální kaše“ v dosti vysoké vrstvě. Pak tam v blízkosti „operačního sálu“ byla místnost se dvěma velkými kotli a různými měřicími přístroji. Na stole ležel počítač. Jeho displej svítil.

Pod stropem haly bylo ještě několik trubek různých průměru vedoucích že dvora a okna.

Dvůr byl velice prostorný zasypaný rovněž kamennou drtí. V pravém úhlu ke stájí stál přístřešek s traktorem, nějakými stroji a garáž.

Dřevěný domek uzavíral celý prostor tak, že vytvářel jakési nepravidelné atrium s otevřenou přední části směrem k silničce. Tato část byla ohraničena nízkým bílé natřeným plotem z kulatiny.

Rozhodl jsem se, že nejlépe přečkám noc v místnosti u operačního sálu. Byla tam židle na kterou se budu moci posadit. A bylo tam teplo!

Olih jsem slyšel jak vypouští z válce zelenou hmotu a velice pečlivě jsem dbal na to, aby mě neviděla. A pak už jako v předcházejících dvaceti hodinách jen vrzání kolečka, přerušované škrábáním lopaty o betonový podklad silážních válců. A občas přidušený pláč.

„Ta ženská se snad musela upsat ďáblu, nebo zešílet!“

„Nářky teda poslouchat nemusím!“

Sešel jsem dolů k autu a zahleděl se na hladinu jezera. Byla jak černý samet lemovaný bílou krajkou pěny. V tišinách u břehu kvetly lekníny a ještě blíže ke břehu pryskyřníky. Nepravidelné roztroušené balvany po břehu i v mělčinách měly od racků stříkance trusu v zelených ostrůvcích mechu. Hořící slunce se zvolna ztrácelo ve vrcholcích stromů.

V rákosí v jakési koše se houpala lodička s vešly volně položenými na sedátku. Kyblík na vybírání napršené vody a rybářský prut přikrytý jakýmsi pogumovaným kabátem. Loďka se šustivé otírala o stvoly různých vodních rostlin. Pod ní miliony malých rybiček Ráj. Ticho, že by člověk slyšel vlastní myšlenky. Až na to kolečko a občasné zabučení.

Večer přijelo nákladní auto. Řidič vyložil prázdné konve, naložil za pomoci Olih ty plně, včetně „té moji“. Pak z kabiny auta vyndal nějaký košík a převzal od Olih papír, který podepsal. Jednu část ji vrátil.

Prohodil pár vět, zakroutil hlavou, nasedl a odjel.

Stařena vylovila posmrkaný kapesník, utřela si oči a bez jediného pohledu k jezeru odešla. Za několik okamžiku jsem ji viděl kmitat s kolečkem.

Slunce zapadlo chvíli poté, co odevzdalo své zlato vodám jezera. Pomalu se stmívalo a začalo pršet. Stal jsem na břehu, bez bot a příslušného oblečení. Jít do „operačního sálu“ bylo brzo. Krávy ještě postávaly venku a to znamenalo, že je čeká ještě proces „pouštění mléka“ a tedy blízkost Olih u mnou vybraného „doupěte“.

Vzal jsem z lodičky pogumovaný kabát, sedl si do auta a poslouchal jak kapky deště monotónně dopadají na střechu. Proti všem předpokladům jsem usnul.

Nevím kolik bylo hodin, ale muselo být dost pozdě, když se mnou Olih zalomcovala.

„Unnskyld at jeg forstyrrer,“ řekla tiše.

„Ajemfromprague,“ kontroval jsem rozespale.

Pak otevřela dveře mého auta a pokynula mi rukou, abych ji následoval. Ovanul mě studený chlad a všiml jsem si, že z pogumovaného kabátu, kterým jsem byl přikrytý se kouří.

Přesto jsem vystoupil bosou nohou na studenou a vlhkou zemí a posykávaje přešel silničku. Kameny píchaly do chodidel, ale na mě bolestně zvuky Olih nereagovala. Ani se neohlédla! Pomalu jako naprogramovaná krok po kroku došla ke dveřím domku. Připomínala mi loutku, s topornými pohyby nohou a rukou.

Musela být smrtelně unavená.

Vstoupil jsem s ní do chodby a byl příjemné překvapen teplem, které na mě dýchlo.

Stal jsem trochu bezradně do doby, než ukázala na židli v kuchyni. Sundala že mne mokrý kabát a pootevřenými dveřmi jej vyhodila na dvůr. Zašla do koupelny a lehce na mě hodila ručník. Setřel jsem si vodu z obličeje a mokrou rukou prohrábl vlasy. Šrám na nose zabolel.

Potom vyndala z lednice jakousi hliníkovou krabičku a dala ji na plotýnku elektrického sporáku do větší nádoby s vodou.. Po několika minutách ji vyndala, otevřela a položila přede mne.

V menší nádobce byla omáčka s kouskem masa a v té větší rýže. Otočila se sáhla do šuplíku a podala mi příbor.

To jídlo moc vonělo! To jídlo vonělo dokonce tak, že by mu odolal jen člověk, jehož tělesná teplota by se rovnala teplotě vnějšího okolí, tedy mrtvý!

Nejedl jsem. Čekal jsem na pokyn!

Dívala se na mě a laskavě řekla: „Mat.“

To moje naučené „Ajemfromprague“ jsem pronášel už skrze první sousto ryze s omáčkou. Nevzpomínám si, že bych někdy jedl něco lepšího!

Stala ve světle lampy a dívala se na mě. Oči měla hluboce zapadlé a zarámované černí značící hlubokou únavu. Víčka ji nezadržitelně padala a překrývala zornice, aby na smrt unavenému tělu poskytla sebekratší odpočinek. Přihrble se opírala o opěradlo židle a slzela. Tentokrát plakala tiše, odevzdaně a nechala slzy volně téci po voskových tvářích umazaných od zelené rostlin. Zdálo se mi že její pláč vymývá poslední zbytky energie utrápeného a upracovaného svalstva.

Když si všimla, že ji pozorují provinile si uhladila vlasy. Zůstaly na nich zbytky zelené hmoty.

Najednou se otočila a odešla.

Netrvalo to snad ani minutu a již bylo slyšet, jak lopatou nabírá siláž a pak monotónní vrzání kolečka a pláč.

Zůstal jsem sedět na židli v kuchyni a sám odolával únavě.

Jít do patra a lehnout si do „jejich“ posteli jsem se neodvážil. Složil jsem ruce na desku stolu, přitáhl židli blíž a položil na ne hlavu. Sílu a čas odejít do zvoleného „brlohu“ jsem nenašel, poněvadž jsem syt a v teple usnul.

Pojednou se mi zdálo, že jsem zaslechl plechové zařinčení kolečka a pád!

Zvolna jsem se probíral že spánku a masíroval si přelezeny zátylek. Podíval jsem se na hodiny. Bylo půl třetí ráno. Přes záda jsem měl přehozenou deku, která mě příjemné hrála. Asi Olih!

Světlo v domě svítilo. Zhasl jsem abych viděl na dvůr. Venku se zvolna probouzel deštivý den.

Něco jsem ale neslyšel! Hrkání kolečka.

Olih ležela na poloviční cestě mezi silážní věží a stájí. Kapuci overalu měla shrnutou na krk a obličejem ryla v kamenné drtí. Ležela na boku hned vedle zelené hromádky, a levou ruku měla jakoby vytrčenou za zády. Mokré vlasy ji splihlé visely zčásti přes obličej a z části přes zátylek. Kolečko od zelené hmoty leželo zvržené a z části překrývalo její nohy. Celým jejím tělem probíhalo jakoby impulzivní cukání. Ruka obrácená dlaní nahoru byla od krve z popraskaných puchýřů.

„Olih!“ zašeptal jsem a opatrně s ní zacloumal.

„Olih!“

… další díl …

František Karban

 

v Severských listech publikováno

Hodnocení článku

Buďte první, kdo bude hodnotit článek!
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2020 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2020. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.526.681 • onln: 2 • robot ostatni • php: 0.527 sec. • www.severskelisty.cz • 100.26.179.196
file v.20190115.000408 • web last uploaded 20200113.044503
2017:222 • 2018:115 • 2019:117 • 2020:8