Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

František Karban – Olih Norvejová (2.)

… předchozí díl…

V noci přestala severní královna plakat. Přiblížilo se ráno na němž je vždycky nejkrásnější, jak vycházející ještě oranžové slunce postupně zlátne. Teplo prolíná vrcholky smrků a bříz a zvolna sestupuje níž a níž, aby probudilo ptáky choulící se ve spleti větví.

Střídání!

Noční pernatí dravci se vracejí s plnými volaty na opuštěné větve a dříve než se oddají spánku upravují si lovem pošramocené peří. Kuna naposledy přeběhne od kmene ke kmeni zvedne ocásek a na malou hromádku kamení vyrobí tu svoji, aby si označila teritorium a všem ostatním tím dala na vědomí, že zde vládne ona. Mlsným jazýčkem olízne kapku krve z poslední hostiny. Pak se odráží a prudkými skoky vyšplhá do koruny stromů, aby v hnízdě přespala den. Divoké husy se s kejháním vracejí z noční návštěvy poli a luk a v seřazeném šiku dosedají na sklovité nehnutou hladinu jezera. Noční bezvětří vystřídá lehký vánek probuzený změnami tepla nad zemí a ostýchavě vlnky ubíhají od jednoho břehu k druhému. Drobné rybky mizí z mělčin, kde pod deštníkem tmy hledaly malé vodní racky a cítily se být bezpečně před dravými štikami. Opona slunečného dne se otvírá!

Černá kaňka, alias kos zpěvný, nejméně hodinu trylkující na plotě ohrady pro krávy slétl konečně na písčinu ochladit hlasivky ve vodě jezera. Kradmo se ohlédl, jestli jeho koncert dostatečně rozněžnil kosí manželku. Pokud ano, bude mu pravděpodobně dovoleno nastoupit na její stejně černá záda jako má on sám a poznat rozkoš vteřinového milování. Mnoho povyku pro nic! Příroda má někdy pro člověka těžko pochopitelně zákony!

Vyhrabal jsem se z Flemingova kokonu, dříve zvaného spací pytel, otevřel dveře auta aby spory plísní mohly volně opouštět vnitřek mého obýváku a přemýšlel co dále. Rozpřáhl jsem ruce slunci vstříc a nadýchl se chladivého vzduchu. Ve zpětném zrcátku zkontroloval zda mám správné pěšinku ve vlasech a přinutil se přemýšlet, což pro člověka mého typu byl problém téměř neřešitelný.

První spěšně rozhodnutí bylo, že jsem šel označkovat tu kuní hromádku, poněvadž přijímána potrava předešlých dní se skládala především z kyselých okurek, tedy jídla profylaktického charakteru a tudíž nebylo radno čekat. Nevím jestli jsem byl úspěšný co do kvality, ale určitě jsem tu potvůrku překonal co do kvantity.

Další již delší dobu naplánovanou a kručením v žaludku uspíšenou akci byla nutná revize zásob.

Moje potravní inventura je shledala jako krajně nedostatečné: Několik cibulí již zdárně kvetoucích, poslední láhev kyselých okurek, litr silného řeckého vína vezeného do Stockholmu jako dárek přítelkyni Blance za poslání deviz na cestu, nepoužitelný kus chleba, něco pasty na zuby, asi půllitr oleje do motoru, jedna lžíce sádla, kožený opasek a poloprázdná tuba sardelové pasty. Hořce jsem litoval, že jsem nechal doma příručku pro poustevníky s názvem: „Kořínky a kořeny jako zdroj levného adeninu, guaninu a uracylu.“

Vůbec si myslím, že ti vědci co proklamují, že člověk vydrží bez jídla mnoho dní by si to měli vyzkoušet na vlastní kůži! Zapomínají totiž na to, že hlad bolí. Už za pár dní by snědli vlastní vědecko výzkumné práce i s ozdobnou vazbou a nápisem: „Zdravé hladovění aneb řešení autarkie z nadbytečných zdrojů.“

Hra vabank byla však nejzřetelnější v peněžence. Teoreticky výpočet nákladů na cestu do Stockholmu se rovnal sebevražedné výpravě do stratosféry bez padáku a ještě k tomu na Ikarových zádech. Tak tedy cesta stopem? Ale tady v lesích?. Byly tady jen krávy co bučely jak nepovedená filharmonie. Zkuste je přemluvit, aby jely na jih a ještě k tomu za sebou táhly auto, když ony chtějí do chlíva! Já bych to asi nedokázal! A potom: Vůbec jsem neznal jejich psychiku! Slovo kráva pro mě spíše představovalo hanlivý název pro holky z party, který byl používán mými přáteli-hulváty. Ale opravdickou krávu? Tu jsem viděl tak nanejvýš z vlaku!

Vím jen, že má ve předu hubu s kterou neustále mele i když nic nežere a vzadu otvor pro vypuzování pleskavé kaše pro značení teritoriálních hranic. Čtyři otvory jsou na mléko, další na dýchání a jeden podlouhlý na vylévání hektolitrů kalné vody. Vím rovněž že mléko se získává taháním za ty čtyři otvory vzadu dole v době, kdy kráva švihá ocasem, což může být pro tahače nebezpečné bolestivé!

Bolestivá byla i moje situace.K tomu abych ji zdárně vyřešil jsem potřeboval oživit mozkový třást! Po zralé úvaze jsem otevřel tu láhev vína pro Blanku. Neměl jsem vývrtku, takže jsem špunt musel zarazit do hrdla. Chvíli mi trvalo než jsem našel klacík vhodného průměru, ale už jsem nenašel vůbec nic čím bych ten dar slunce uzavřel. Tak jsem láhev držel v ruce a usilovně přemýšlel kam ji bezpečně uložit aby se nevylila. S předsevzetím, že si jen „líznu na kuráž“ jsem ji bez ohledu na výživu ostatního lidstva mlsně prohlížel proti slunci a občas svlažil „ret a pysk“. Proč jsem ji nakonec spořádal celou alkoholikům vysvětlovat nemusím a abstinent by to stejně nepochopil.

Co ale udělá litr těžkého vína s hladovým výrostkem si můžete doma vyzkoušet! (Pokud nemáte výrostka zajděte si do pasťáku.) Já jsem si sice z preventivních důvodů dal jako základ jednu cibuli, abych nepil tak nalačno, ale asi jak už kvetla neměla žádnou nutriční hodnotu či co, protože jsem už v první fázi, kdy má být člověk „euforicky naladěn“ pozvracel interiér auta včetně opasků uloženého pro případ největší nouze na polívku. Následně se mi podařilo vypadnout předními dveřmi do písku ačkoli jsem seděl vzadu a za neustálého troubení klaksonu, který se pravděpodobně zasekl se doplazit po čtyřech k silničce, což mě stalo nejen mnoho času a úsilí, ale i zničena kolena včetně kalhot. Pak jsem zpíval „Hej Slované, ještě naše slovanská krev žije…“ A navázal: „Jen vzhůru psanci této země jen vzhůru všichni jenž hlad změt“ V leže na zádech jsem zazpíval ještě „No tak vidíš Máňo, přece jsme té lízli.“

Pan profesor Škála napsal celé vědecké pojednání o „stavu opilosti“, a já jsem zpěvem jak je uvedeno výše absolvoval fázi jedna. Fáze dvě se dostavila následně a velice rychle. Já bych ji nazval po té kruté zkušenosti „tupá krátkočasá demence“.

No přesně!

Potácel jsem se okolo auta, zachytával se předmětů, které se přibližovaly a vzdalovaly, občas sebou sekl, abych opět vstával a s údivem, že se „ty věci“ hýbají jsem je zdravil a pronášel k ním monology, typu: „Ty bílej bělogvardějče, jdi se objímat s někým jiným,“ což patřilo jedné z těch dvou bříz pod kterými jsem našel ty křemenáče. Té druhé jsem lichotil s básníkem:

„Vyběhla bříza bělička, jak že stáda ta kozička, vyběhla z lesa na pokraj, že prý už táhne jara báj.“

Ale byl srpen!

Obecný poznatek o vývojových fázích vlivu alkoholu na motorické funkce popsaný profesorem Škálou, byl tedy v praxi ověřen!

Fáze tři: Odlezl jsem si vyprat trenýrky, protože to moc nutně potřebovaly! To pro případ, že mě budou švédské úřady letovat do zinkové rakve, aby jim vůbec chytil čin na to zaletováni, protože čin je prevít a okraje rakve se nesmí „ničím“ znečistit.

Můj tělesný stroj zvolna ztrácel obrátky a já aniž bych si to byl uvědomil jsem se skulil znova do jakési rýhy vedle silničky a jen na okamžik v „jasné chvíli“ si uvědomil, že moje růžovoučké brýle se jaksi posunuly a že moje situace je krajně nedobrá.

A to byl moment, kdy jsem si vzpomněl na mámu.Pomohla mi vždycky, tak proč ne teď? Moje máma totiž byla syntéza lásky a dobrá se schopnosti rozpustit sama sebe ve prospěch svých děti. Den a noc pro ní byl jen pojem, lišící se tím, že buď pracovala za světla nebo při svitu lampy. Nikdy jsem ji neviděl spát, vždycky jen neúnavně látat, přát, žehlit, vařit a uklízet.

„Mamíííí,“ zavzlykal jsem… Nic se ale nestalo! Máma byla moc daleko!

No a poslední fáze alkoholikova je, jak jsem si ověřil sám na sobě, na svěrací kazajku – bezmocnost a vztek!

Řval jsem na celé kolo: „Za to můžeš ty, ty rudá falango, ty předvoji lidství, ty zabíječko snu, ty pomatená pětiletko, ty strano diktaturní, ty vyháněčko nejkrásnějších lidí, ty Antidyringu, ty leninskej předvoji semtexovejch zásilek, ty neomylná vedoucí úloho blbosti, ty potěmkinova nádhero, ty celino zvoraná, ty údernice do palice!“

Skákal jsem a notoval: „Až nás půjdou miliony, všichni proti větru, proti proudu, postoupíme o sta kilometrů!“ Ale stál jsem na místě, opíraje se o „bělogvardějce“

Postup se nekonal!

I pan Gulbranssen by se divil, co se ještě rozléhalo jeho věčně zpívajícími lesy. Nebylo by to asi nic pro jeho jemně uši.

Opilecké slzy přišly zcela zákonitě nakonec a mísily se se slinami, sopelem z nosu a špínou z rukávu. Plakal jsem že stesku, že zoufalství, z opilosti a z bolesti břicha a hlavy s mokrými trenýrkami na kolenou a zcela paralyzovány přicházející noci.Bylo zcela zřejmě že pro mě nevede cesta ani tam ani zpět! A to jsem se musel namazat abych na to přišel!

To nám ten den pěkně uběhl!

Ještě stále jsem ležel v té prohlubní neschopen se pohnout.

Jako v agónii jsem zaslechl zvuk motoru jakéhosi auta. Na boku mělo namalovaný velký červený kříž. Světla mu svítila do polotmy a olizovala okraje příkopu ve kterém jsem se chvěl zimou. Sprška drobných kaménků že šotoliny z níž byla silnička vybudována mě posypala od hlavy až k páté. „Hledají mě!“ myslel jsem si. „Jedou pro mě!“

Upozorňoval jsem na sebe zvednutou rukou a sípavým skřehotáním, ale auto nezastavilo. Zabočilo do dvora těch stařečků, tam se otočilo a zacouvalo k vchodovým dveřím. Vystoupili tři lidé v bílých pláštích a vešli do domů.Za chvíli se dva z nich vrátili pro nosítka.

„Tady jsem!“ křičel jsem jak pominutý, „přece mě tady nenecháte chcípnout!“

Ale nechali, protože mě neviděli!

Někoho z domečku nakládali, nasedli a znovu mě posypali šotolinou. Pak jsem viděl jen zadní světla mizející ve zvířeném prachu silničky. Zvuk zvolna ale pro mě nebezpečné jistě zanikal v cloně lesa.

To zavinily ty krávy! Ještě jsem neslyšel takový bučící chorál! Co chvíli se ozval dunivý zvuk nárazu kopyta na vrata chlíva, jak se domáhaly vstupu dovnitř.

Dílem okamžiku nevydržela ani vrata chlíva ani plot. Povalil se pod tlakem tísnících se tel a bučící stádo se rozdělilo na dvě skupiny. Jedna se tlačila dovnitř do chlíva a druhá vedená jakýmsi ústředním výborem čítajícím asi deset kusů se přehnala přes silničku a s ocasy „šavle hore“ zmizela za ohlušujícího praskotu v nedalekém osikovém porostu s bažinou.

S námahou jsem se zvedl na lokty a pohlédl na tu spoušť. Vráta chlíva ležela na zemí a zohýbané hliníkové profily trčely do výšky z části zabořené do bahna a výkalů, plot v délce několika polí povalený a rozlámaný držel na okrajových sloupcích na „posledním hřebíku“. Sodoma – a pro opilce i legrace!

Asi však ne pro ní! Ve dveřích dřevěného domečku stala stařenka a dívala se chvíli na stáj a chvíli do směru, kam odjela sanitka.

Plakala! Plakala tak usedavě a tak hlučné, že její vzlyky nebylo možno přeslechnout ani přes dunění kopyt prchající části stáda.

Kapesník si přidržovala na očích, opírala se o ostění domů a zdálo se, jako by nad jejím zoufalstvím plakalo vše kolem. Začalo pršet!

Nejdříve kapka po kapce jako když teče vodovodní kohoutek, ale déšť sílil stále víc a víc, aby se nakonec ustálil na intenzitě kterou mi doma označujeme výrazem „leje jako z konve“.

„Vidíš babo bláznivá,“ mumlal jsem opile, „jako by ti nestačila kráva jedna. Musíš jich mít nejmíň sto!“

„Jsi taky kráva, abys to věděla,“ křičel jsem na ní, „když si tady v té pustině držíš takovou dobytčí gerilu, která by uživila švédskou armádu i se všemi generály!“

„Mohla by jsi mi říct na co?“

„Moje máma měla dvanáct sourozenců a živila je jedna kráva. Všechny i s dědou a babičkou!“

„A ty jich máš jako v kolchoze!“ mávl jsem rukou.

V té opilecké kocovině jsem byl rád, že se nemusím zabývat tou „dobytčí“ lapálii. Že se mě netýká.

Jako v divadle jsem v nepohodlné pozici, ale přeci jen jako divák z části pobaveně možná i s odměřenou účasti a údivem sledoval vývoj věci.

Vlahý déšť mi zatěkal za límeček špinavé košile a sunul se dolů do trávy v příkůpku, kde jsem stále ležel. Dříve než jsem opět upadl do jakési drkotavě letargie jsem si všiml, že stařena udělala od dveří domku pár kroku jakoby směrem ke mne, ale vždy se po několika metrech otočila a vrátila zpět.

Potom mě zmohl opilecký spánek, který by plicní lékař určitě nazval „vyvolavač zápalu“.

Nevím jak dlouho jsem spal, ale najednou jsem cítil jak mě jakési chapadlo zvedá. Cítil jsem kosmaté přísavky zabořené do ramene a slabý, ale vytrvalý tah směrem nahoru.

První reakce vyvolaná předchozími vjemy že severských lesů a respektem před divokými šelmami byla odpovídající míře strachu. Popadl jsem to chapadlo a vší silou svých právě nabytých dvaceti tří let jsem je odmrštil.

Co to bylo?

Kraken, krakatice, olihen, anakonda nebo co to vlastně bylo?

Chyba lávky! Na konci toho domnělého chapadla byla ta uplakaná babka.

„Kan du hjelpe meg?“ zavzlykala a vstávala z protějšího řádně namočeného příkůpku kam jsem ji odhodil.

Jak smyslu zbavena mě opět chytila za rameno a snažila se mi pomoci na nohy. Byla ve svém úsilí neobyčejně vytrvalá a houževnatá, ale postavit mě na nohy se ji nepodařilo. Rezignovaně jsem se o to pokusil sám bohužel taky bezvýsledně. Vše co se mi zdařilo za pomoci té staré „olihně“ (chapadlem mi stále svírala rameno) bylo že jsem zaujal postavení klečícího střelce. A v této nedůstojné poloze, za pomoci rukou jsem se vydrápal z příkůpku a vydal se směrem k silničce. Voda mi stékala z vlasů do oči a když jsem si je chtěl protřít zabořil jsem se nosem do trávy. Kdyby tam byl jediný kamínek musel jsem na něj narazit! A byl tam! Šrám na nose nebyl životu nebezpečný ale krvácel.

„Hus,“ přikázala stařena. „Hus!“

„Ajemfromprague,“ řekl jsem.

Přes silničku jsem přešel po čtyřech a pak jsem se pokusil opět vstát. Nikdy bych nevěřil, co v té ženské bylo síly! Objal jsem ji okolo ramene a ona opravdu dokázala „dopravit“ moje zcela opilé tělo ke dveřím dřevěného domečku.

Tam jsem opět upadl a už po čtyřech vlezl do uzounké chodby. Babka „Oliheň“ dosedla ztěžka na židli stojící u zdi, dýchala hluboce otevřenými ústy a se složenými chapadly na klíně vypadala že každou chvíli vypustí duši. Za několik okamžiku ale vstala, čilá jako by právě lezla z postele, otevřela jedny že tři dveří a něco tam kutila. Napouštěla vanu!

Styděl jsem se, ale nechal jsem že sebe sundat veškeré oblečení, kterého opravdu moc nebylo a vlezl za její asistence do té lázně. Voda byla teplá, a ruce stařeny „Oliheň“ jak jsem ji blekotavě pojmenoval, mě umyly. Máchat mě musela dvakrát! Vána vypadala po použití jak neumytý talíř se zbytky gulášové polévky. Pak jsem již bez cizí pomoci vstal. Režný ručník, hřeben a zcela nové vybaleny kartáček na zuby mě zvolna vracely do života. „Oliheň“ mě vzala za ruce, otočila je dlaněmi nejprve nahoru a pak dolů. Dlaně si pečlivě a dlouho prohlížela. Pak vzala nůžky a ostříhala mi nehty. Upír jménem „Ajemfromprague“ se po třech týdnech stal opět člověkem!

Když jsem seděl za stolem v kuchyňce jako psi budka a jedl sladký chleba se sýrem ukázala si Olih na místo, kde normální ženy nosí prsa a řekla: „Norvej.“

Vstal jsem vrávoravě se uklonil a řekl „Karban.“ Tím jsme se vzájemné představili a stařena pro mě byla pro budoucí časy vždy jen Olih Norvejová!

… další díl …

František Karban

 

v Severských listech publikováno

Hodnocení článku

Buďte první, kdo bude hodnotit článek!
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2019 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2019. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.498.619 • onln: 1 • robot ostatni • php: 0.528 sec. • www.severskelisty.cz • 18.207.238.169
file v.20190115.000408 • web last uploaded 20190901.041847
2017:274 • 2018:124 • 2019:111