Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

František Karban – Olih Norvejová (7.)

… předchozí díl…

Povinnost vozit Adneho dvakrát týdně do Jonköpingu na dialýzu nám velice zkomplikovala i tak složitou situaci. Nakonec jsme vše vyřešili po dohodě s lékařem tak, že jsem do nemocnice vyjížděl večer a vracel se ráno za úsvitu.

O protahování silničky v době, kdy padal sníh, jsem se dělil s konvistou. Vinnetoua jsme si vzájemně předávali v Nidale. Pokud jsem odpoledne protahoval já, počkal jsem na konvistu s nákladním autem a vrátil se s ním zpět na farmu pro Adneho.

Pokud napadal sníh do rána, protáhl silničku konvista a já za ním snadno s osobním autem projel. Pak jsem se pěšky vrátil pro traktor nebo se pro něj vrátil nákladním autem s konvemi.

Adne většinu zimního času proležel, případně proseděl u okna, kde sledoval ruch na „North Golgota“.

Na cestu do nemocnice jej pečlivě připravovala Olih.

Společně jsme ho vykoupali, Oblékli mu čisté prádlo a přes rozpíchané ruce od injekčních jehel mu Olih opatrně přetáhla flanelovou košili, svetr a teplý kabát.

Adne se za pomocí berlí vždy jak říkal „na vlastní pohon“ došoural k autu a těžce dosedl na zadní sedadlo. Měl po té namáhavé chůzi nezdravé červené skvrny v obličeji a těžce oddychoval. Ještě více zbrunátněl překonanou námahou těla, napůl otráveného množstvím škodlivých látek. Dech mu byl cítit acetonem.

„Vezmi vesla převozníku Chárone, „říkával mi posmutněle.

„Oznam těm nahoře, že duše sice ještě žije, ale tělo umírá.“

„Tělo vyčistíme, nakrémujeme, vyleštíme a zubatka prchne.“ Smál jsem se, předstíraje, že všechno je v pohodě.

-------------

Do rána byla krev pročištěna a my se již za šerého úsvitu vraceli zpět.

Noc mi bylo dovoleno přečkat v přízemní nemocniční místnosti určené pro sanitáře. Potřebný čas jsem zpravidla proklimbal na židli v příjemně vyhřátém prostoru. Občas tudy prošel někdo z nemocničního personálu, jinak tam byl klid.

Ale jednou taky pěkně rušno!

To bylo již okolo půlnoci, když se tiše otevřely dveře na chodbu a dovnitř zavanula vůně parfému promíseného pachem dezinfekčního roztoku.

Do místnosti vstoupila jejich nositelka. Na první pohled jsem odhadl, že je pravým opakem Eulalie Čubíkové. Přes krátké rukávy sněhobílé halenky přetékaly a vlnitým pohybem pulzovaly navíc přijaté kalorie a tváře naznačovaly, že jejich nositelka je co se věku týče držitelkou označení „Žena v nejlepších letech“ ale jen pro ty, kteří mají silné brýle a dokáží být setsakramentsky tolerantní.

„Jsi tady docela sám viď,“ šveholila a jen tak mimoděk se dotkla mého ramene.

Vyskočil jsem jak užovka z horké polévky.

Měla totiž v očích nezdravě silnou dávku dynamitu a v žilách možná i pár kilo hormonů navíc.

„Ano,“ sykl jsem způsobně.

„Není ti tady smutno?“ ptala se a vahou svých ručních lipidů mě tlačila energicky zpět do židle.

„Snad by ses jí nebál?“ ptala se dýchavičně.

„Takový hezký mládenec!“ taktizovala na průhledné úrovni.

-------------

Začala mě jemně hladit po vlasech a najednou, dříve než bych se nadál, popotáhla naškrobenou sukni po pás a sedla si mi rozkročmo na klín.

Židle bohužel vydržela ten nápor.

Zahlédl jsem stín bílých kalhotek a nosem vtáhl silně nutkavou vůni ženského potu.

To tedy byla rychlovka!

Její nohy, které by statik jistě označil, jako optimálně vhodné pro nesení základu hydraulického zvedáku mostních konstrukcí mě pevně sevřely.

Proti její akceschopnosti byl blesk zcela opilý lenochod tříprstý se zauzlovanýma nohama.

Pravda sice je, že moje vlasy, které znovu začala hladit, nebyly až tak daleko od mého rozkroku, ale proti mým představám přeci jen ne zase tak blízko jak si zřejmě usmyslela.

Ani sicilská obrana se všemi příslušníky antinadačního spolku zvaného „Cosa Nostra“ by mi však byla nepomohla!

-------------

Marné snažení!

Pevně přišité knoflíčky na mém poklopci zasvištěly vzduchem, zacvrnkaly o strop a rozkutálely se po sanitárně přesně v tom okamžiku, kdy mistrovským hmatem zajela lopatou číslo 5 pod trenýrky. Prostoru tam bylo dost, protože ty po Janovi byly o několik čísel větší a potící se příslušnice lékařského cechu promyšleně využívala každý centimetr maximálně. Proháněla se v nich jako rozzuřená meluzína ve větvoví a není tedy divu, že snadno a za velmi krátký čas v praxi prokázala, že nejsou jen haluze, které rostou několik let a jsou zelené, ale i jiné, které k překotnému růstu potřebují jen pár okamžiků a hrají všemi barvami.

Tlak v mém krevním řečišti vzrostl nade všecky meze!

Mžitky před očima, velikostí a barvou podobné novošlechtěným rajčatům mě oslepily!

-------------

Rychlík vášně se rozjel a nedal se zastavit! Pára unikala ze všech možných skulin a moje neovladatelné ruce, kterých jsem měl najednou snad sto, aniž bych si to byl uvědomil, masírovaly silou rozjitřeného mládí prsa, o kterých by se určitě nedalo říci, že jsou zanedbatelný lipom na hrudi té sexuchtivé rychlokvašky. Pro mamografické vyšetření určitě problémový případ! Její vnady by neprosvítily ani protiletadlové světlomety!

-------------

Zatímco moje knoflíčky docvrnkaly, ty na její podprsence byly asi více zvyklé. Ačkoli jsem s nimi cloumal velmi energicky, vydržely!

„Počkej, bolí to! Sakra přestaň!“ sykla a snažila se uvolnit škrtící šňůrku ve spodní části zdrojů laktosanu.

Najednou, a to nevím vůbec, proč zařadila zpátečku!

Ale velmi energicky!

Bleskově ale marně!

Jako by postavila plaňku od plotu proti tunguzskému meteoritu!

V zárodku jsem eliminoval každou její snahu zasunout duplikáty Nanga Parbatu zpět za obrovitý živůtek. Bradavky jak limbové oříšky se zaklínily v krajce a nešlo to ani tam, ani zpět.

Toho jsem využil s profesionální jistotou!

Vždyť jsem lehce přenášel i stokilová telata!

Od jejich vlasů, učesaných ve tvaru nedělního hnízda snovačů jsem jednou rukou bleskově zamířil ve směru přitažlivosti zemské.

Kalhotky neměla sice tak volné jako já trenýrky, ale zase z méně odolného materiálu a moje ruce nevykazovaly takových pozoruhodných rozměrů jako ty její. O to více ale na nich bylo mozolů!

Nepříjemný zvuk trhající se látky musel být slyšet až na chodbu.

Materiálu nejméně na dva padáky!

-------------

Najednou byla v mých rukou úplně bezmocná. Točila se jak vrtule rozdivočelého Antonova a zatímco na jedné straně spěšně zasouvala vykasanou sukni za zástěru, byla na druhé straně té silně kulatě holá. Přestala funět a přešla do aktivní obrany. Sykala bolestí a potichu mi spílala.

Marná pomoc!

Škrtla sis holka sirkou u muničního skladu!

-------------

Kluci hulváti říkávali, že nositelé genetických informací – spermie – mají ocásky. Nutně ale musely mít i křidélka, protože se rozlétaly všemi směry v okamžiku, kdy jedna z mých rukou nalezla svůj cíl ukrytý mezi muldami zvrásněné a zbytnělé pokožky, kdesi ve spodní části těla Rychlokvašky se zařazenou zpátečkou.

Cílená palba jedním směrem se zatím bohužel nevydařila!

On totiž náboj do děla musí být nejprve zasunut do hlavně a pak teprve odpálen. Při opačném postupu se bez užitku rozprskne po okolí, což se stalo.

-------------

Hlaveň byla sice identifikována v místech, kde se obyčejně nachází, ale moje dělostřelecká nedočkavost vše zhatila.

-------------

Sestoupila z mých obolavělých nohou, sebrala cáry kalhotek a naučeným pohybem uhladila čerstvě naškrobenou sukni. Nanga Parbaty i s limbovými oříšky poslušně zmizely, jen holá již blíže specifikovaná zadní část na okamžik zasvítila jak zapadající slunce.

Myslím, že dynamit v jejich očích začal mít šedopopelavou barvu pohrdání a nakonec vyhořel v slzách zlosti.

„Teď mě sežere“ napadlo mě a zaměřil jsem se na urychlené sbírání knoflíčků od kalhot, abych mohl spěšně opustit bojiště.

Nesežrala!

Jen bouchla dveřmi.

Poslední co jsem ještě zaslechl, bylo sténání jejich do krajnosti přetížených bot na vysokých podpatcích.

„Vidlák jeden blbej,“ prskala.

„Vidlák? To je přeci jelen na druhé hlavě!“ vzpomněl jsem si. „Náznak budoucího pána lesů.“

Byl jsem určitě dobrej!

-------------

„Ale tedy pane Mácho! Takhle jsem si ten hrdliččin hlas nepředstavoval!

Asi jste neměl klobouk a nad Litoměřicemi ten den muselo pěkně foukat.

Ještě jedna taková hrdlička a jdu do pořadníku na endoprotézy“

-------------

Pro jistotu jsem si šel sednout do auta. Byla pořádná zima a padal sníh.

Já ale byl rozpálený jak ingot.

-------------

Cestou domu jsem na sebe všechno vyzvonil Adnemu. Mlčel a poslouchal.

Po dobré půl hodině cesty, když už jsme odbočovali z Nidaly k farmě, najednou řekl:

„kráva“.

„Vida,“ pomyslel jsem si a nahlas řekl: „Jen ti vyčistí krev, už myslíš na farmu!“

-----------------------------

Samozřejmě to ta slepičí kloaka – Adne – i s pikantními podrobnostmi vyzvonil Olih!

Vlastně ani nemusel, poněvadž moudrá Olih si všimla, že mi chybí knoflíky u kalhot a opatrně se ptala po příčině jejich ztráty.

Pak na mojí adresu poznamenala: „Omezím ti příděl bílkovin. Budeš zase jíst jen klepeta a zeleninu. Jsi divoký jak bizon.“ Smála se očima.

Pak zvážněla „Asi to nevíš, ale láska může být taky hrubá jak pytel na otruby.

Nepřináší nic, kromě studu a hořkosti nad provedenou špatností. Ta opravdová tě teprve čeká. Buď trpělivý!“

Chtěla mi to vysvětlovat dokonce i anatomicky a chopila se příležitosti tak učinit. Zdálo, se mi že čekala jen na okamžik, aby jako správná a zodpovědná žena nezameškala něco v mojí sexuální výchově. Dokonce mi v minulosti občas podstrčila nějakou knížku z knihovny umístěné pro nedostatek místa na půdě, ale bylo zřejmé, že toto téma v jejím pojetí mělo jiný rozměr.

Ten posvátný.

Všechna ostatní byla patologická.

Večer se ptala potichu Adneho: „Myslíš, že to na Ferym nezanechá nějaký negativní dopad?“

„Prosím tě Suzan vždyť je to dospělej chlap, podívej se na něj, svaly má jak provazy a zuby, že by mohl pomáhat bobrům stavět přehrady. To si opravdu myslíš, že je tak zelený? Minulý týden pověsil krávě na roh dopis pro inseminátora.“

Zjevně přecházel na lehčí formu konverzace, aby rozptýlil její obavy.

„Prosím tě, na to měl čas?“ Zvědavě se dotazovala Olih, jen aby neopustil informační téma, které jí nadmíru zajímalo.

„A co na něm bylo napsáno?“ Ptala se více než zvědavě.

„Stálo tam,“ řekl po velmi dlouhé odmlce.

-------------

Milý Pipeto, když sis užil, buď tak laskav a zařiď ohlášky na veterinární klinice. Naše tele se bude jmenovat Pipetino – gumová rukavice. A příště mi dej aspoň hubičku a nepoužívej ten gumový prezervativ!

„Jste oba čuňata na entou,“ vyprskla a přikryla si rukou ústa.

„Proč taky já?“ ptal se se smíchem Adne.

„Protože jsme jedna rodina,“ vysvětlila.

Pak vstala a šla mi přišít ty utrhané knoflíky.

Použila určitě sedlářskou dratev. Lopata číslo 5 by je už neutrhala.

„No, to přece nemohla být Švédka nebo Norka. Pane Bože taková ostuda!“ Kroutila hlavou nad kalhotama. Prostě to pojala jako celonárodní skandinávský lapsus.

Olih už byla taková!

-------------

Na Boží hod Vánoční dopoledne zahoukalo před vraty auto. Bylo to v tom tichu severských lesů tak nezvyklé, že jsem překvapen vyběhl z „operačního sálu“.

Přišli nás navštívit opravdu milí hosté: Naděnka a Jaromír.

„Příjemné prožití Vánoc a dobrou pohodu vám přejeme,“ volal mi v ústrety Jaromír vedoucí za ruku malého Ondráše.

-------------

„Něco jsem ti přivezla,“ skočila mu do řeči Naďa a podávala mi malý balíček.

Dychtivě jsem ho rozbalil.

Byl to chleba. Pravý, český doma pečený, posypaný kmínem a s krásnou bílou kůrčičkou. „Je čerstvý, včera jsem ho upekla,“ informovala s hrdostí.

Byl opravdu moc dobrý. Načali jsme ho ještě u auta a než jsme došli do kuchyně, jedl jsem už druhý krajíček.

Jen tak! Suchý.

Adne snědl ze zvědavosti taky kousek, tak jednou do úst a Olih jsme vnutili celý krajíček.

Dívali jsme se na ni a čekali s napětím na rozhodující úsudek paní kuchyně.

„Je dobrý,“ řekla nevyzpytatelně a tvářila se jako Mongol, kterému osladili čaj.

-------------

„Tak se přátelé posaďte,“ zval jsem je dál

Dostal jsem pod stromeček lahev řeckého vína, tak si připijeme.

Jaromír beze slova vydechl nadšenou nadějí a svižně odsouval židli, abych si to náhodou nerozmyslel.

Dostal co hrdlo ráčilo!

-------------

Odpoledne jsme ho společnými silami vlekli k autu.

Potácel se jak makak na posledním bambusovém výhonku.

Řídit auto zpět musela Naďa.

A pak přišel čas mojí dlouho očekávané a plánované satisfakce:

„Ty Jaromírovy trenýrky mi pošli,“ šveholil jsem na ní rozveseleně.

„Aby se tady nepotácel v těch plných,“ sykl jsem a provokativně se držel za nos

„Rád mu je přeperu v ředěné kyselině do baterie a až vystřízliví, tak mu řekni, že pomatenej palácovej pinč může být někdy rafinovanější než parforsně cvičenej a na všechno připravenej buldok – samuraj, obzvlášť když má pinč dobrou paměť a samuraj je pod obraz.“

Ondrášek začal plakat. Není divu!

Dítě zvyklé na vzduch čistý jako sodovka se v autě dusilo.

-------------

Když odjeli, šel jsem do kuchyně a opatrně uložil tubu s prášky na spaní a projímadlo do šuplíku. Toho vína by bylo na Jaromíra přeci jen málo, ale s farmaceutickým průmyslem jsme to dokázali!

Když jsem Adnemu a Olih vyprávěl o „pomocných faktorech“ použitých ke zdolání Jaromíra rezervovaně se smáli.

„Já,“ řekla Olih, „sice takové surové způsoby nemiluju, ale musím ti upřímně a asi nepedagogicky říci, že proti všem mým zásadám, jsem ráda, že se tak stalo. Jednak proto, že se s lehkostí dokážeš zbavit pocitu ponížení, aniž bys nesl v duši trvale hořkost, případně zášť a že dokážeš přiměřeně oplácet.“

Nadechla se. „Taky jsme s Adnem rádi, že jsi tu láhev neotevřel a nevypil sám. Proto jsme jí totiž koupili, abychom se přesvědčili, jaký vůbec jsi.“

„Po půl roce?“ smál jsem se.

O potřebách alkoholika neměli chudáci ani tušení.

„Musel bych být Olih moc hloupý,“ kontroval jsem „abych váš záměr nepochopil.“

Vstal jsem, šel k ní, obešel židli, na které seděla a v náhlém návalu radosti nad vydařeným „dílem“ jí dal pusu. Voněla čerstvým mýdlem.

Chytila mě dychtivě kolem krku.

„Tak to pozor!“ brzdil jsem jí

„Se zaměstnanci se zásadně nelíbáme,“ škádlil jsem jí.

Olih se zasvítily oči slzičkami a Adne se culil.

„No prosím. Nakonec byly ty Vánoce docela hezké,“ řekl.

--------------------------

Vstal jsem od stolu a pomalu se vyšoural před dům. Kolem spících břízek jsem pod balustrádami přetížených větví sešel k zamrzlému jezeru a přehlédl jeho nekonečnou plochu. Všude okolo panovala narkóza zimy a absolutní ticho. Vše co žilo, trpělivě čekalo na první třeba i nesmělé záblesky jara.

Všemocný Bůh spolu s větrem jakoby velikou špachtlí neúnavně vyrovnával všechny nerovnosti, překrýval padlé kmeny, cukroval břehy potoka sněhem a zasypával skluzavky vyder.

Během několika minut dokázal zahladit stopy všeho živého, což pro jedny znamenalo vyšší míru bezpečí a pro druhé kruté období hladu.

Velké vločky sněhu jako křišťálové střípky z nejdražšího porcelánu zasypaly vše. Severní královna krásy sice občas pročísla vlasy spících stromů a jen sobě pro radost shazovala chuchvalce sněhu z horních pater větvoví, ale jinak bylo absolutní ticho. Moje milované severské hvozdy spaly jak Šípková Růženka v šedém polostínu.

Okolo se zastavil čas!

Tlumený tlukot milionů srdcí všech živoucích tvorů a tvorečků žijících nebo spících jej však pod vrstvou sněhu i v těch nejnemožnějších úkrytech odpočítávalo s napětím. Čas pro ně znamenal pouze určitý stav a stav odpovídal množství zásob potřebných k přežití.

Nic víc! Jen to!

Byl jsem mezi nimi šťastný, protože jsem byl jeden z nich. Rozuměl jsem jim.

A zásob jsem měl díky Olih a Adnemu dost, takže na rozdíl od všeho živého okolo jsem se nemusel bát smrti hladem.

Nabral jsem si hrst sypkého sněhu a položil do něj tvář. Byl čistý jak máminy cíchy po vyprání a příjemně chladil, dokonce chutnal jak rozpuštěný islandský ledovec.

-------------

Pak jsem se vydal napříč zamrzlým jezerem ke vzdálenému druhému břehu, abych si mohl srovnat v hlavě události posledních dnů, ale myšlenky se mi rozbíhaly všemi směry. Vzpomínal jsem na domov, mámu, sestry, a kluky hulváty.

Jako bych to viděl:

Kluci se jistě sešli v prokouřené hospodě „Na Valech“ popili pár piv a v rozbředlé nahotě, která v Praze vždycky převládala, se šourali domů, někteří studovat, a jiní zahrát si mariáš, případně sušit solí nasáklé boty. Rádio určitě právě tak jako jindy nabádalo k ještě usilovnější práci matce pokroku, se kterou armáda hrdých pracujících vyrazila hájit svojí čest, a upozorňovalo, že náboženské tradice Vánoc vlastně vznikly jako důsledek vykořisťování člověka člověkem, což na základě podrobných studií podrobně prokázal soudruh akademik Ten a Ten a že výstava portrétů Lenina se koná ve vytápěných prostorách obecního domu, na což navazovala psychologicky laděná konstatace, že kostely se nevytápí. Jako doplněk výstavy přednes veršů národního umělce Vladimíra Majakovského, spojeného s promítání diapozitivů o gigantických projektech oteplování Sibiře a následnou výstavbou obrovských skleníků o rozměrech stovek fotbalových hřišť.

Polygon desítek propojených traktorů oral celinu, brázdou nejméně několik set metrů širokou a sám soudruh první tajemník se o tom zmínil v projevu k masám.

-------------

„Děkuju pěkně, zdá se mi, že už znám cenu svobody,“ řekl jsem nahlas, když jsem si uvědomil v jak rozdílných podmínkách jsem žil ještě před několika měsíci.

-------------

Blížil se večer a s ním mnoho povinností. Pomalu jsem se vracel jiskřivou nádherou neporušeného sněhu zpět, abych šel i já potýrat matku pokroku spočívající v nasazování umělých struků na vemena stračen. Dokonce jsem k tomu nepotřeboval ani znát jednotlivé litery zákoníku práce a nemusel se dívat na plakáty znázorňující otylé kapitalistické zrůdy, sypající do socialistických polí mandelinku bramborovou velikosti tenisového míčku, speciálně vyšlechtěnou na dělnické brambory.

-------------

Ve vzdálenosti několika set metrů jsem v šeru uviděl hejnko divokých husí. Potutelně pokukovaly po rákosí a vyhlížely si místo příštích hnízdišť.

Kde se tady vzaly? Vždyť měly být ještě někde nejméně ve skotských vřesovištích!

Prohlížely si mě zvědavě a ostražitě. Z jezera sice nebezpečí nečekaly ale co kdyby? Jakmile jsem přešel hranici bezpečného úniku, s hlasitým kejháním vzlétaly.

„No co? To jste ještě nikdy neviděly vidláka?“ Šeptal jsem potichu za nimi.

Podíval jsem se na mozoly ozdobené ruce, jako by na nich ještě byly vidět cáry spodního prádla rychlokvašky a šel jsem domů.

-------------

Ještě jednou a vlastně naposledy jsem viděl Adneho se srdečně smát i když důvod ke smíchu byl zkraje spíše k pláči:

To se stalo v době, kdy jaro začalo otevírat uzamčené pupeny stromů. Břízy už měly světlezelené lístky a jehnědy vysely dolů jak ozdoby na vánočním stromku.

Lipani občas ukázali duhovou hřbetní ploutvičku a pstruzi mátožně postávali v tišinách řeky. Byli vysílení po období jarních námluv. Do temného království lesa se začalo vracet slunce. Opíralo se srdnatě do kaluží, ostrůvků bílého sněhu a provinile pokukovalo do dlouho opomíjených končin. Pilně rozpouštělo zmrazky, které se vytvořily na kalužích přes noc.

Ve večerním tichu se kmitaly klikyháky kohoutků sluk a svým „kvor, kvor“ hledali slepičky ukryté v trsech ostřice blízko polorozmrzlých bažin, kde nacházely hojnost červů.

Na přelétající kohoutky mrkaly rozevlátými chatrčemi ocásků a dokonce jim dovolily milostný trénink.

Vrátili se skřivánci, holubi, skorci, konipasové a mnoho dalších tuláků.

Vyhublý jezevec za večerního šera opouštěl bezpečí podzemních chodeb, aby nakrátko zkontroloval stav svého hájemství. Byl hladový, ale promrzlá půda mu dovolovala jen občas dostat se k lahůdkám v podobě sladkých kořínků a sem tam k hnízdu hrabošů, přečkávajících zimu pod zemí.

-------------

Některé zmrazky se slunci rozpustit nepodařilo a zvířatům to na nich nebezpečně klouzalo.

Jen jsem se Adnemu stačil svěřit se svojí obavou o zdraví krav, už se to stalo:

Tichem lesa se pojednou ozvalo žuchnutí a zapraštění jako by se zlomila větev pod tíhou sněhu.

Ale sníh už přece na větvích nebyl!

Následně se ozvalo bolestné zabučení, zakončené bublavým zvukem. Na nic jsem nečekal a běžel se podívat, co se stalo. V olšovém lesíku ležela kráva se zadní nohou podivně zkroucenou a zastrčenou pod padlý kmen. Na první pohled bylo zřejmé, že noha je zlomená. Kus zablácené ostré kosti prorazil kůži a trčel ven.

Marně se pokoušela vstát, vždycky se ozvalo jen zapraskání, jak se dva zabahněné pahýly zlomené nohy odíraly o sebe a pak bolestné zvířecí zasténání, zakončené bublavým zvukem. Měla hlavu zabořenou z poloviny do bahnité kaše, a pokud se chtěla nadechnout, musela ji zvednout a spodní částí zlomené nohy se opřít o padlý kmen, což jí muselo působit obrovská muka.

Když jsem se k ní přiblížil, podívala se na mě jedním okem, jako bych právě já byl ten pravý, kdo pomůže. Ale tady v těch nekonečných lesích mohla pomoci jen rychlá smrt!

Bylo mi jasné, že někdo se musí stát jejím vykonavatelem!

Zavolat veterináře aby krávu utratil, znamenalo nechat jí ležet v té břečce několik hodin zabořenou a dusící se v bahně a zmrazcích s jedním okem již plným ledové tříště a s mulcem ponořeným do řídkého bahna.

Těžko by dokázala držet hlavu nad hladinou tak dlouho.

Rozhodnuto!

Rozběhl jsem se k Vinnetouovi, kde jsem měl kladivo na zatloukání uvolněných kůlů a nůž na řezání provazů.

Obojí jsem popadl a běžel zpět.

„Neblázni. Kam letíš? To jí chceš fakt zabít?“ brzdila mě rozumnější polovina mého zakrnělého já.

„Není to přece králík, abys jí dal jen tak za uši!“

„Dokážeš to?“ ptalo se svědomí.

„Zabij jí. Trpí!“ radil soucit

„Stejně jí nečeká nic jiného než smrt a pokud nepomůžeš velmi zdlouhavá, buď utopením, nebo zápalem plic protože veterinář může přijet v nejlepším případě až večer,“ honilo se mi hlavou.

„Nebo taky až ráno“

-------------

„Čeho se bojíš? Víš kolik tvorů umírá každý den?“ dodával jsem si odvahu.

„Je přeci jedno, jestli zastavíš srdce krávy, nebo maličké ptačí.“

Je to vždycky jenom smrt. Konec! Euthanasie!

Stál jsem nad ní s kladivem v ruce a díval se jí do jediného oka již také potřísněného bahnem. Jeho výraz zračil zoufalství a bolest.

Moje určitě taky.

„Tak už sakra neváhej!“ našeptával mi znovu vnitřní hlas.

„Ta kráva moc trpí!“

Už jsem se na tu chudinku nemohl ani podívat. Postavil jsem se za ní, tak aby mě neuhodila kopytem, rozkročil nohy a široce se rozmáchl.

To kladivo mělo dobrých pět kilo s násadou nejméně metr dlouhou.

Nikdy bych nevěřil, co bylo v tu chvíli ve mně zoufalé síly.

Bylo rozhodnuto!

Zřetelně jsem slyšel, jak kladivo zasvištělo vzduchem a dopadlo přesně doprostřed čela trpícího zvířete, až to zadunělo.

„To jsi snad nemusel tak moc,“ říkal jsem si, když jsem viděl otevřenou lebku, ze které prýštila krev.

Pak jsem vzal nůž a udělal ne příčný, ale podélný řez v místě kde jsem doufal najít krční tepnu. Tu jsem nahmátl poněkud níže, opakoval řez a pak žílu silnou jak kabel podélně otevřel v délce dobrých deseti centimetrů.

Stračena sebou ještě chvíli cukala, jako by chtěla utéci od té lapálie, ve které hrála prim, ale s prudce odtékající krví odtékal i život. Rozstříkl se po listech pryskyřníků a jitrocelů, začervenil sněženky a zvolna se vsakoval do volné půdy i do mých rukávů. Velké zvířecí srdce udivené neobvyklou ztrátou krve se zastavilo. To poslední co bylo možno zaznamenat, bylo chvění víček. Velké oko se zavřelo. Rezignace!

Konec!

-------------

Sedl jsem si na kmen stromu a přehlížel to dílo zkázy. Nebylo mi dobře, i když jsem byl přesvědčen, že jsem s nejlepším svědomím a humánním způsobem vykonal něco, co by někdy nemilosrdná matka příroda řešila třeba i několik dnů.

Byl to ale sakra silný tabák!

Nakonec jsem se přeci jen vzpamatoval. Kostky byly totiž vrženy.

Nenávratně!

Vstal jsem na posledních vratkých nohách, které mi zbyly, a rozhlédl se kolem.

Nic se ale nezměnilo. Jen člověk, pán všeho živého zabil, tak jak to je jeho zvykem od nepaměti. Lehký jarní vánek dále nevšímavě prohýbal stonky rostoucích trav a pár kapek krve pobarvilo vodu jezera.

Opravdu se nic nezměnilo?

Ale ano!

Změnilo!

… další díl …

František Karban

 

v Severských listech publikováno

Hodnocení článku

Buďte první, kdo bude hodnotit článek!
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2019 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2019. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.506.843 • onln: 1 • robot ostatni • php: 0.459 sec. • www.severskelisty.cz • 18.210.23.15
file v.20190115.000409 • web last uploaded 20190901.041847
2017:267 • 2018:157 • 2019:116