Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Islandská jména v češtině

Tento příspěvek vznikl z popudu reakce Ústavu pro jazyk český na dotaz redakce Severských listů, zda je správné v češtině přechylovat „příjmení“ islandských žen. V odpovědi správně stálo, že je stále ještě většinou zvykem v češtině přechylovat všechna ženská příjmení, i ta cizí. Bohužel z argumentace vyplývala zjevná nevědomost, že to, co na islandských jménech přechylujeme, vlastně nejsou příjmení v našem slova smyslu, neboť Islanďané dodnes něco takového většinou vůbec nemají. Tedy, že islandský Eiríksson je něco úplně jiného než švédský Eriksson nebo anglický Richardson. Protože problematika zacházení s islandskými jmény a názvy v češtině je poměrně široká, rozhodl jsem se sepsat toto shrnutí.

Problém cizích slov a jmen obecně

Přirozeností každého lidského jazyka je adaptovat do svého systému všechna slova a jména přejatá z jazyků (tedy systémů) jiných a přizpůsobit si je tak, aby se daly v tomto systému co nejsnáze a nejpřirozeněji používat. Vzhledem k rozdílnosti jazykových systémů tak nutně vznikají problémy a konflikty, jejichž řešení není ani tak otázkou správnosti či nesprávnosti, ale hlavně individuálního citu (jako ostatně u většiny jazykových problémů). Tento cit (z praktického hlediska vlastně zkušenost či prostě zvyk) se značně liší v závislosti na (ne nutně racionálním) vhledu člověka do systému nejen jazyka vlastního, ale hlavně do systému jazyka, z něhož něco přijímáme. Každý výraz má ve svém jazyce nějakou roli – význam, který od něj dost dobře nelze oddělit, pokud nám je tento jazyk blízký, ale který můžeme těžko prohlédnout, pokud nám tento jazyk nic neříká. V druhém případě přijímáme nový výraz či jméno prostě jako bezobsažný shluk hlásek, které tvoří zmatenou kombinaci více či méně přirozenou naší rodné řeči, a pokoušíme se s ní zacházet podle zaběhlých vzorců a pravidel, jako zacházíme s podobnými výrazy v naší rodné řeči, pokud se tedy tato novinka něčemu v naší řeči podobá – pokud ne, jsme poněkud bezradní. V prvním případě, tedy pokud máme onen vhled do systému jazyka, z něhož nový výraz přejímáme, vnímáme jej už jako součást cizího systému i s jeho rolí a způsobem, jakým s ním bylo zacházeno v jeho přirozeném prostředí. Cizí slovo nebo jméno pro nás není bezobsažným shlukem hlásek, ale jasným prvkem systému, který může (ale také nemusí) mít něco společného se systémem naším. V tom případě se snažíme cizí slovo či jméno co nejpřirozeněji převést do našeho systému, aby fungovalo pokud možno podobně, nakolik to kompatibilita obou systémů jen umožňuje. Paradoxem je, že v tomto případě máme úkol obvykle ještě mnohem těžší, neboť se musíme často rozhodnout, co z přirozenosti cizího výrazu či jména chceme zachovat a co už jsme ochotni obětovat ve prospěch našeho rodného jazyka. Někdy lze dojít k celkem rozumným kompromisům, jako v případě u nás dlouhá staletí zcela přirozeného vhledu do latiny, díky němuž dnes normálně chodíme do muzea a nikoliv do „muzeumu“, či vhledu do řečtiny, díky němuž můžeme vzývat boha Dia, ale nikoliv „Zeuse“. Nicméně s tím, jak se tento vhled v moderní době ztrácí, začínáme se v posledních letech třeba opět dočítat a běžně doslýchat o „datumu“, a nikoliv už datu.

Čeština je jazyk velmi specifický svou velmi bohatou flexí a má proto s přejímáním cizích slov a jmen o něco větší problém než analytické jazyky, jako je třeba angličtina, postavené více či méně jen na syntaxi, tedy kombinování slov, kde tvary slov není třeba nijak zvlášť upravovat, ale prostě se jen postaví na vhodnou pozici ve větě. Čeština potřebuje tvar svých slov měnit a přizpůsobovat svým vlastním potřebám. To vyžaduje ovšem i islandština a mnohé jiné jazyky. Problém je, že každému jazyku je přirozené něco jiného, a to, co je přirozené jedněm, je naprosto nepochopitelné druhým. Stejně jako mnohý cizinec bude marně hledat souvislost mezi slovy „Praha“ a „Praze“ (proč ne třeba taky „prase“, „právo“ či „prám“?), Čech asi bude mít problémy identifikovat jméno svého hlavního města s velšským tvarem „Mraha“ (totiž: keltské jazyky nemění slova na konci, ale na jejich začátku). Štěstím pro Čecha na Islandu navíc je jen skutečnost, že zde přejali tvar „Prag“, se kterým si islandština neví moc rady, protože naši „Prahu“ by zcela přirozeně skloňovala jako „Pröhu“, stejně jako dívku Annu bude Islanďan skloňovat do tvaru „Önnu“. Naprosto svéráznou kapitolou je ovšem pojmenovávání osob – v češtině i v islandštině velmi specifické, ale naprosto různými a zcela odlišnými způsoby.

Islandská vlastní jména vs. česká jména

Zvláštností češtiny je přechylování ženských příjmení koncovkou „-ová“, která ze jména vlastního vytvoří jakési přídavné jméno, nebo prostě převedením jména do ženského tvaru, pokud jméno už samo tvar přídavného jména má (např. pan Pokorný – paní Pokorná). Těžko dnes už s těmito tvary spojovat konkrétní význam, ale jistá asociace tu nepochybně stále ještě je: naznačuje jakousi přináležitost k rodině či rodu. Proto také nazýváme rodinu „Novákovi“ nebo „Novákovic“: ženy v takové rodině nesou příjmení „Nováková“, jen muži si ponechávají výchozí tvar „Novák“, z něhož se pojmenování celé rodiny i žen v ní odvozuje, a nejmenují se „Novákův“ (je možná s podivem, že kvůli tomuto drze patriarchálnímu přežitku ještě militantní feministky neobsadily Ústav pro jazyk český). Je celkem přirozené, že stejně čeština zachází i s příjmeními z cizích jazyků, neboť většina nám známých jazyků příjmení má a hrají v nich úplně stejnou roli jako v češtině, tedy jako pojmenování rodiny či rodu, a to často navzdory svému etymologickému původu, který značí nějaký význam, který se ovšem už dávno vytratil. A tak pan „Neu-mann“ už dávno není „nový člověk-muž“, ale prostě člen rodiny Neumannů, stejně jako paní Neumann(ová). Pan „Richard-son“ už dávno není synem Richarda, ale členem rodu Richardsonů, stejně jako paní Richardson(ová). Existují ovšem jazyky, kde takováto ustálená, dědičná příjmení, společná celému rodu, zatím stále neexistují, a patří k nim jako nám nebližší jazyk i islandština.

Islanďané dodnes většinou nemají dědičná rodová příjmení, pokud nepatří mezi těch několik výjimek, kteří je získali „importem z ciziny“ (rozuměj: sňatkem s cizincem) či vytvořením si (např. uměleckého) příjmení odvozeného např. z místa bydliště apod. (G. Kamban, H. Laxness, J. Leifs atd.). Islanďané se oslovují zásadně křestními jmény a podle křestních jmen řadí abecedně i své telefonní (a jiné) seznamy. Pokud v novinách nechtějí opakovat celé jméno nějakého člověka, opakují už prostě pouze jeho křestní jméno. Spojení typu „pan Eiríksson“ najdeme u Islanďanů těžko. To, co stojí za islandským křestním jménem, hraje sice podobnou identifikační roli jako naše příjmení, ale není to příjmení v našem smyslu slova. Jedná se o individuální patronyma (jména po otci) v původním smyslu slova, tedy z jazykového hlediska jakési přístavky, tvořené aktivně skládáním slov a fungující spíše jako běžná podstatná jména (apelativa) než skutečná vlastní jména (propria). A tak se i dodnes používají: jako dodatky ke křestnímu jménu, které bez křestního jména prostě dost dobře ani nelze a nemá smysl používat. Toto „pří-jmení“ nepřiřazuje člověka k žádnému rodu, ale pouze k jeho vlastnímu otci a nikomu jinému (moderní Island už ovšem zná i příslušnost k matce, tedy jakási „matronyma“). Patronymum se odvozuje od křestního jména otce (ve tvaru genitivu, tedy jakéhosi islandského „druhého pádu“) připojením slova „son“ (syn) nebo „dóttir“ (dcera). Toto jméno člověku zůstává po celý život a nemění se ani sňatkem (žena přeci jen otce nezmění ani když se vdá), a nepřechází ani na děti – ty opět získají své druhé jméno odvozením z křestního jména svého vlastního otce. Tedy, pokud se Islanďan jmenuje Eirík Gunnarsson (tedy doslova „Eirík Gunnara-syn“ nebo raději „Eirík syn Gunnara“), můžeme si být jisti, že jeho otec se křestním jménem jmenoval Gunnar a že jeho syn ponese „pří-jmení“ Eiríksson („syn Eiríka“) a jeho dcera Eiríksdóttir („dcera Eiríka“). Nelze ovšem nijak určit, jak se jmenuje jeho manželka (leda bychom znali jméno jejího otce).

Z toho plyne, že zacházení s těmito „druhými jmény“ jako s klasickými rodovými příjmeními je vlastně poněkud absurdní. Už pokud jen řekneme nebo napíšeme něco jako „pan Gunnarsson“, vytváříme tím nevědomky celkem vtipné, byť stále smysluplné spojení. Ostatně i u nás se dříve říkalo „pán z Landštejna“, tak proč by se nemohlo říkat „pan syn Gunnara“. Přechylování ženských patronym už však smysl postrádá zcela. Slouží sice nadále jako jednoznačná identifikace, že se jedná o ženu, což by Čechovi nemuselo být vždy z cizího křestního jména napohled jasné (nicméně mnohé jiné jazyky ženskost narozdíl od češtiny naznačit neumějí často ani žádnými jinými gramatickými prostředky, a přesto si jejich mluvčí dokáží poradit), ale dopouští se tak zcela absurdního spojení. Björk Guðmundsdóttir je pouze dcerou Guðmunda, ale nikoliv příslušnicí nějakého rodu Guðmundsdóttirů, tedy česky nejspíše „Gudmunda-dcerů“, a není tudíž ani Guðmundsdóttirová, tedy česky „Gudmunda-dcerová“.

Patronymické systémy jsou dnes už celkem vzácností. Tradičně se používaly nejen na evropském severu, ale i v arabském světě, kde se ale už začínají v mnoha zemích pomalu měnit v dědičná rodová příjmení, stejně jako v kontinentální části evropského severu u všech těch švédských, norských a dánských Erikssonů, Larsonů či Pedersenů (všimněme si, že zde až na výjimky už pomalu zmizela i ona genitivní koncovka „s“ před „son“), takže dnes už je těžké bez bližších informací říct, zda je „bin Ládin“ skutečně synem nějakého Ládina, či zda se jedná o společné rodové příjmení. Navíc ale i zde existují tradičně jakási skutečná rodová příjmení, opět tvořená obvykle podle názvu místa bydliště. Nám asi nejbližším jazykem, v němž individuální patronyma mají dlouhou tradici, je ruština. Zde však existují obvykle paralelně spolu se skutečnými rodovými příjmeními jako prostřední jména (Ivan Petrovič, Naděžda Ivanovna atd.). Snad proto se i u nás někteří překladatelé pokusili takto „přirozeně lokalizovat“ i stará severská patronyma do češtiny, jakožto řádného slovanského jazyka. Bylo to právě ve „slavném“ roce 1948 kdy u nás vyšel překlad historického norského románu Sigrid Undsetové pod názvem „Kristina Vavřincovna“. V originále se hlavní postava jmenuje „Kristin Lavransdatter“ a jelikož se jedná o román ze středověkého Norska, jde opravdu ještě o tradiční individuální patronymum a nikoliv příjmení: Kristina je dcerou Lavranse, tedy česky Vavřince. Proto se kniha nejmenuje v češtině „Kristina Lavransdatterová“. Ostatně i nejběžnější název „Kristina Vavřincová“ je tedy zvláštním hybridem, napůl zcela korektním, ovšem stále naznačujícím, že se jedná o ženu z rodu jakýchsi „Vavřinců“, což není tak docela pravda. Snad nejbližší překlad jména se tedy podařil, když kniha už před lety vyšla pod názvem „Kristina Vavřincova“ – s krátkým „a“. I takové jméno by ale v českém prostředí vyvolalo většinou asi spíše asociaci s manželem, než s otcem.

Je pravda, že Islanďané už jsou zvyklí, že jejich patronyma jsou v zahraničí přijímána jako příjmení a je s nimi tak i zacházeno. Pokud se Islanďan usadí v zahraničí natrvalo, je jeho aktuální osobní patronymum přijato jako příjmení a stane se už navždy rodovým příjmením jeho ženě i potomkům. I jeho dcera se pak tedy jmenuje například Steinunn Gunnarsson a nikomu to nepřijde nijak divné, dokud se dívka nevrátí do rodné vlasti svých rodičů a není nucena vysvětlovat, že vlastně je i není Islanďankou a že je to tedy její rodové příjmení a žádná „úchylka“. Možná, že časem islandská patronyma opravdu zmizí a stanou se stabilními příjmeními stejně jako ve Skandinávii nebo v arabském světě. Zatím však k tomu Islanďané nemají důvod ani potřebu, neboť dokud nejsou konfrontováni s cizím prostředím, vystačí si se svými křestními jmény.

Přepis islandských znaků

Islandština obsahuje čtyři znaky, které čeština nezná. Přehlasované „ö“ je nám dobře známé z němčiny, a obsahuje ho i středoevropská znaková sada v počítačích, takže není problém ho v českých textech zachovat. Znak „æ“ lze bez problémů přepsat jako sled znaků „ae“ – nedojde tím k žádné újmě, neboť tato kombinace hlásek se jinak v severských slovech neobjevuje. Problém je ovšem se znaky „þ“ a „ð“, zvanými „thorn“ a „eth“. První znak je dědictvím starogermánských run, druhý nejspíše už jen importem ze staré angličtiny, kde oba znaky zmizely a byly nahrazeny spřežkou „th“. Označují stejné hlásky jako anglické „th“ ve slovech „thinn“ a „this“. Islandské „eth“ však nikdy nestojí na začátku slova. Z těchto hlásek se v moderních skandinávských jazycích obvykle vyvinulo prosté „t“ a „d“ a skandinávci tak dodnes modernizují v pravopisu i svá staroseverská jména. Je tedy více než přirozené stejný přepis používat i v češtině. Bohužel, právě v sousední němčině se s oblibou tradičně používá přepis „th“ a pro znak „eth“ pak obzvláště excentrické „dh“. Přepis „th“ pro znak „thorn“ je běžný i v angličtině, pročež se dnes mnoho lidí celkem oprávněně ptá, proč by ho nemohli psát i v češtině. Volba je vždy nakonec na autorovi a v tomto případě se najdou podobné argumenty pro i proti. Obojí je ovšem nesrovnatelně lepší, než řešení mnohých cestovních kanceláří, které se nenamáhají zjistit o zemi, kterou vám údajně chtějí ukázat, ani tak málo, aby vás ve svých prospektech (na základě optické podobnosti znaku „thorn“ s písmenem „P“) nezvali na místa s komickými názvy jako třeba „Pingvellir“.

Islandská jména a české skloňování

Čeština se ovšem na islandských jménech dopouští s oblibou i dalších, možná o něco méně drastických násilností, když se pokouší je skloňovat. Islandština totiž, stejně jako latina či řečtina, zná koncovky podstatných jmen i v nominativu (prvním pádu), takže to, co vidíme jako jméno člověka v průkazu nebo jméno místa na mapě není nutně vždy základním tvarem slova. Týká se to především mužských podstatných jmen a to včetně vlastních jmen. Stejně jako latina zná nominativní koncovky -us či -um (domus, muzeum, datum), tak má islandština v mužském rodě nominativní koncovku -ur, která navíc z historických důvodů může zmutovat do prostého zdvojení koncové souhlásky slova (v případě souhlásek „r“, „l“ a „n“). Na tuto koncovku končí tedy velká část mužských jmen jako Guðmundur, Sigurður či Þórbergur, nebo mají zdvojenou poslední souhlásku jako Hafsteinn, Þórarinn, Ketill apod. Je asi rozumným zvykem, zavedeným u nás překladateli z islandštiny, používat tato jména v češtině zcela bez těchto koncovek, a to nejen při skloňování, kde ji už nemají ani v islandštině, ale na rozdíl od slov z latiny a řečtiny obvykle pro jistotu ani v prvním pádu. Píše se tedy raději rovnou Gudmund, Sigurd, T(h)órberg, Hafstein, T(h)órarin či Ketil, a mluví se pak o Gudmundu či Gudmundovi, Sigurdu či Sigurdovi, Thórbergu či Tórbergovi, Hafsteinovi, Tórarinovi či Ketilovi. Tento zvyk je celkem důsledně dodržován v moderních literárních překladech. Pokud však použijeme stejné zacházení se jmény jako v latině či řečtině (v případě exotické islandštiny ale je nutné počítat s tím, že to bude laického čtenáře mást), můžeme koncovku v prvním pádě zachovat a psát nadále „Thórbergur“, ale dále už mluvit o „Thórbergovi“. Nutno dodat, že ne každé -ur je v islandštině vždy koncovkou prvního pádu mužského rodu. Takto zakončená jsou i některá ženská jména a stejně tak končí například i do islandštiny z latiny importované slovo pro klášter „klaustur“, takže můžeme s klidem mluvit o Kirkjubaejarklausturu nebo dokonce (z hlediska islandštiny – a v jiném kontextu i češtiny – svým způsobem celkem korektně) i o Kirkjubaejarklaustru.

Dalším oříškem, tentokrát asi tím nejtěžším, s nímž si dodnes překladatelé z islandštiny neví jednoznačně rady, jsou místní jména v množném čísle. Obvykle se jedná o koncovky -ar a -ir. Skógar budou tedy v překladu nejspíše „Lesy“, Hólar pak něco jako „Vršky“ a Egilsstaðir doslova cosi jako „Egilova místa“. Otázkou je, zda u těchto názvů odtrhávat koncovku islandskou a přidávat koncovku českou, nebo zda českou koncovku přidat vždy za koncovku islandskou (pochopitelně jen tu výchozí, tedy nominativní). Laik asi těžko prohlédne, že se jedná o množné číslo a proto se běžně píše o Skógaru, Hólaru či Egilsstadiru. V tomto případě není spravedlivé požadovat po laickém autorovi hlubší znalosti islandštiny a tudíž mu mít cokoliv za zlé (nemluvě o faktu, že etymologie toponym bývá často poměrně obskurní a zrádná, takže splést se může snadno i odborník). Jak bylo ovšem zmíněno, i jazyka znalý člověk má celkem široký výběr. Lze psát stejně logicky Hólar, Skógar či Egilsstadir, jako Hóly, Skógy či Egilsstady. S druhou uvedenou variantou jsem se ovšem snad nesetkal, zní to nepochybně poněkud podivně a český čtenář, hledající na mapě, to asi příliš neocení – lepším řešením už asi je překládat jména do češtiny úplně, což si ovšem lze dovolit jen v krásné literatuře, a ani zde to už není poslední dobou asi zcela preferováno. Další možností je tedy připojit českou koncovku za onu islandskou nominativní a mluvit tedy o Hólarech, Skógarech či Egilsstadirech. Jedinou zbývající možností je neskloňovat jména vůbec. To je ovšem pro změnu prohřešek vůči zaběhlým pravidlům češtiny vůbec, neboť skloňování je v češtině tradičně povinné, a to za každou cenu.

Osobní závěr

Používání jazyka je vždy aktem hluboce osobním i zcela společenským zároveň. Podle toho, jak zacházíme s cizími slovy a jmény v rodné řeči, prokazujeme vhled i úctu jí samé, i jazyku, z něhož jsme slova či jména přejali. V mnohých případech prostě neexistují dobré recepty a tradice, které by určovaly, jak s nimi nakládat nejlépe, a názory se liší i mezi lidmi se stejnou zkušeností a znalostmi. Domnívám se, že má každý právo zacházet s cizími slovy a jmény podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a hlavně podle svého citu k oběma jazykům. Je samozřejmě třeba pamatovat na to, aby text nemátl čtenáře, kteří nemusí mít vždy takový vhled do problematiky cizího jazyka jako sám autor, a aby se jim dobře četl. Ideálem tedy v tomto případě je, aby čtenáři měli dojem naprosté přirozenosti a aby původní výraz přitom v českém textu došel co nejmenší „morální“ újmy. Domnívám se, že alespoň lidé, kteří mají nějaký vztah k Islandu, mohou islandskému jazyku prokazovat alespoň tolik základní úcty a respektu, jako tradičně prokazovali i jazyku latinskému či řeckému a z nich přejatým jménům a slovům. A zcela osobně a subjektivně se též domnívám, že moderní český jazyk si nežádá nutně násilné skloňování (natožpak ještě přechylování či jiné asimilování) všech cizích jmen a názvů za všech okolností a za každou cenu, a že nedojde žádné újmy na své přirozenosti ani tradicích, pokud upustí od usilovného ohýbání úplně všeho a za každou cenu, a do své nesčetné řady výjimek z pravidel a výjimek z výjimek (v nichž možná už stejně drží světový rekord) zařadí ještě pár cizích jmen.

Pavel Vondřička, 21. srpna 2005

v Severských listech publikováno

Internetové odkazy

www.ordabok.is
www.snara.is

Hodnocení článku

Průměrná známka:  1,36   hodnoceno: 39 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na autor@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese webmaster@severskelisty.cz.

Zobrazeny 3 diskusní příspěvky.


jméno: Radek  (autor příspěvku zadal svůj e-mail)

[30.1.2018 – 17:33]

Problém data vs. datumu

Velmi pěkný článek s výborně pojatým úvodem. Nicméně dovolím si jednu věc poopravit či upřesnit:
To, že se stále častěji setkáváme s datumem a nikoli datem, není způsobeno tím, že cituji: "vhled (do latiny či řečtiny) se v moderní době ztrácí", ale naopak paradoxně tím, že převážila nutnost vhledu jiného. Dnes dostává před latinou přednost IT. Prostě pokud se v nějakém textu věnujeme problematice zpracování dat, nemůže čtenáře mást. A to obzvláště v případech, kde některá popisovaná data obsahují data. Ehm. tedy datumy.

Ano, jednou to lze řešit nějakým opsáním, ale pokaždé určitě ne. IT je exaktní "věda" a tak ajťáci už desítky let striktně oddělují data a datumy. A v době smartfounů a LTE má už i běžná veřejnost větší frekvenci hovorů o rychlosti či množství dat než o datech např. třídních schůzek.

A může být i hůř. Až vám známý napíše e-mail, že mu konečně přišel ten email, tak se vsadím, že raději použije slovo "emajl" nebo dokonce "barva". Jinak ty vás totiž musel obtěžovat informací o tom, v jakém to přišlo balení. Nu což, "sekáč" už také není největší machr ze vsi, ale kšeft s hadrama.



jméno: David Hruška  (autor příspěvku zadal svůj e-mail)

[11.1.2017 – 10:31]

patronyma ve švédsku

Děkuji za zajímavý článek. Jen jsem chtěl doplnit,že se patronyma zřejmě používají i ve Švédsku



jméno: Michael Stanovský

[11.1.2017 – 11:08]

Re: patronyma ve švédsku

Historicky tomu tak bylo u všech Seveřanů. Dneska všelijací švédští Karlsonové jsou už jen příjmení. To je dobře vidět třeba na tom,, že žádná -dottir se ve Švédsku nepoužívá. Ale i na Islandu se časy mění a přicházejí "evropská" příjmení.



Zobrazeny 3 diskusní příspěvky.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

Název Severské listy je zapsán jako slovní ochranná známka na ÚPV ČR pod číslem 308361.

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2018 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2018. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.343.975 • onln: 1 • robot ostatni • php: 0.694 sec. • www.severskelisty.cz • 54.224.85.115
file v.20180224.034609 • web last uploaded 20180604.234124
2017:735 • 2018:225