Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Arto Paasilinna: Prostopášný modlitební mlýnek

1.

Na obzoru zamlženého moře plného ostrovů a ostrůvků se tyčil podivný orientační bod, který nebyl zaznamenaný v námořních mapách. Kolem něj s křikem poletoval párek zvědavých racků. Na to, aby opravdu sloužil orientaci na moři, byl příliš nízký a tlustý, trčel na mělčině jako kůl v plotě. Při pohledu z větší blízkosti se ukázalo, že to není sloup, nýbrž člověk, muž, po pás ponořený v mělkém moři. Tu a tam se mu z úst vydrala úpěnlivá prosba o pomoc, nikdo ji však neslyšel.

Trosečník se jmenoval Lauri Lonkonen a byl projektovým ředitelem realitní kanceláře. Měl na sobě světle šedý letní oblek, zmáčený mořskými vlnami, modrou hedvábnou kravatu a v náprsní kapse kapesník stejné barvy. Byl to opotřebovaný čtyřicátník. Snažil se odhánět vřeštící racky. Jeho vlasy připomínaly rozčepýřený chumel koudele, snad proto do nich jeden z racků čas od času usedl, klovl, jestli v nich nenajde něco k snědku, a pak vykonal potřebu.

Lauri Lonkonen stál v otevřeném moři jako přibitý na skále pod hladinou. Skála byla porostlá mokrým kluzkým mechem, proto se neodvážil udělat ani krok. Hrozilo, že sklouzne do mořských hlubin. Lauri Lonkonen věděl, že to by bylo zlé. Večer na začátku června byl sice letně světlý, ale mořská voda byla ještě studená. Situace vypadala bezvýchodně. Kvůli mlze nebyl vidět žádný z ostrovů, o pevnině nemluvě. Nezbylo než čekat, až se vyjasní. Zároveň se muži drala z hrudi úpěnlivá modlitba: jen ať moře zůstane klidné, ať nepřijde vlnobití! Občas k němu nějaká vzdálená vlna připlula a už tak dost mokré šaty znovu zmáchala až po krk a podpaží. Lauri si pomyslel, že závěr jeho života se blíží, že ho čeká osamělá smrt utopením na otevřeném moři. Vřeštící racky za společníky nepočítal, ti celou situaci jen zhoršovali.

Lauri Lonkonen se ale nehodlal vzdát. Měl rodinu – poměrně příjemnou ženu a dva dospívající syny. Ještě je nemohl vypustit samotné do krutého světa. Podle svých nejlepších schopností se o rodinu staral už od svatby. Byl to pořádný chlap, bydlel v Espoo, v solidní čtvrti Olari a rád pečoval o malou zahrádku svého řadového domku. Rád se věnoval i mnoha dalším koníčkům, které s ním rodina sdílela. Lauri nepil víc, než je v kraji zvykem, byť v jisté fázi svého života pracoval dokonce jako novinář. Teď se před ním otevíralo zase nové životní období, neboť právě včera přestal být projektovým ředitelem realitní kanceláře. Proto ostatně teď stál v jarně chladném moři v mokrém reprezentativním obleku. Ve skutečnosti byl skoro zázrak, že klidnou mořskou hladinu už nebrázdila jen jeho mrtvola, nebo že už ji na dně neožíraly ryby, protože Lauri spadl do moře před několika hodinami z paluby výletní lodi. Nehody, velké i malé, se na světě bohužel děly, dějí a dít budou, s tím se nedá nic dělat.

Lauri se účastnil motivačního semináře, který se pořádal v hotelu Kasino v přímořském městě Hanko. Asi dvacet zaměstnanců realitní kanceláře Svět bydlení bylo dopraveno zájezdovým autobusem do Hanko, aby tu byli motivováni k úvahám o budoucnosti firmy. Zazněla spousta rozumných proslovů a nových myšlenek, které se setkaly s nadšeným ohlasem. Lauri Lonkonen přednesl pečlivě připravený referát o své nové vizi. Pokud by se jeho vize uskutečnila, posunula by malou kancelář na neúprosném realitním trhu nejméně o jednu třídu výš. Jádrem Lauriho návrhu bylo vytvořit pro každého zákazníka vlastní a svébytnou ideu, či spíše ideologii, v níž by už nešlo ani tak o to, aby měl střechu nad hlavou, jako spíš o úplně nový životní styl: člověk by si obstaral vlastní hnízdečko, zařídil by si ho tak, jak to vyhovuje jemu a jeho rodině, a pak by v něm žil – jako by ten byt byl něco jako pyžamo, do něhož se oblékáme na noc. Byt by vypovídal o svém obyvateli stejně, jako nám módní kreace hodně napoví o tom, kdo ji nosí.

Kolegové ani ostatní ředitelé firmy nepochopili, co je na vizi projektového ředitele tak novátorského a průlomového. Copak si už teď lidi nezařizují byty tak, jak se líbí jim a jejich rodinám? Měli by se snad v budoucnu ti, co si kupují nové byty, stát jakousi sektou, žijící podle diktátů módního světa? A jak by takový způsob myšlení zvýšil cenu realit?

Lauri Lonkonen se snažil vysvětlit, že pokud by se bydlení podle módy ujalo a rozšířilo, lidé by začali střídat byty jako oblečení, což by samozřejmě přispělo k oživení trhu nemovitostí. Jisté náznaky tímhle směrem lze již pozorovat, byť o masivním vlivu módních trendů na bydlení zatím nemůže být ani řeči. V budoucnu by ale lidé skutečně mohli měnit byty jako oblečení – nebo možná spíš jako auta. Když auto zestárne, jeho model vyjde z módy, karosérie začne korodovat a vůz potřebuje čím dál víc oprav. Majitel auta bez sebemenších rozpaků napochoduje do prodejny aut a vymění svůj starý vrak za nový model. Zrovna tak by to mohlo fungovat v oblasti realit. Staré barabizny prostě nejde rekonstruovat do nekonečna. Prodraží se to a výsledek stejně obvykle neodpovídá očekávání. Pořád ty stejné staré zdi a stejný, okoukaný půdorys. V novém bytě by ale bylo možné aplikovat nejmódnější trendy – a zároveň tak přihodit nějaké peníze do pokladen realitních kanceláří.

Lauri Lonkonen nazval svou vizi NFB, Nová filozofie bydlení, ale sliboval, že vymyslí výstižnější a chytlavější slogan, bude-li mu dán dostatek času a prostředků, aby mohl svou ideu vyprecizovat.

Nadšený referát posluchače ovšem nenadchl a Lauriho pozici ve firmě rozhodně nezlepšil.

Druhý den motivačního semináře jistý švédský bankéř přednesl jako externí expert referát o tom, že v jeho vlasti se osvědčilo zaměstnávání mladých odborníků, usilujících o kariérní postup. V několika švédských firmách dostali výpověď všichni zaměstnanci nad čtyřicet bez ohledu na jejich odbornost a motivaci. Místo nich byli přijati mladší pracovníci, většinou dvacetiletí, několik třicetiletých. Tak lze zabránit situaci, kdy všichni zaměstnanci zestárnou zároveň. Skutečnost je taková, že čtyřicátníci prostě začínají příliš rychle stárnout. Co nevidět se octnou v důchodovém věku, a co by si počal svět byznysu, pokud by neměl v zásobě mladé lidi?

Zprávu nadšeně přijalo jak vedení, tak zejména mladí zaměstnanci Světa bydlení. Pozitivní zkušenosti ze Švédska motivovaly i malou finskou firmu, aby přistoupila k reformám. V podvečer výkonný ředitel firmy Ralf Soininen naznačil v parku kasina Laurimu Lonkonenovi, aby si na důchod hledal jiné místo než v realitní kanceláři. Lauri se zeptal, zda to má chápat jako výpověď, na což výkonný ředitel připustil, že taková interpretace jeho slov se blíží pravdě. Slíbil ovšem Laurimu půlroční výpovědní lhůtu s plným platem.

Lauri se zamyslel nad svým věkem. Skutečně toho roku v zimě oslavil čtyřicáté narozeniny, ale přesto se nepovažoval za vyčerpaného a na důchod ho dosud nenapadlo ani pomyslet.

K večeru byl motivační seminář zakončen svěží projížďkou po moři. Svět bydlení si pronajal prostornou a rychlou výletní loď, která vyplula do chráněné oblasti zdejšího mořského souostroví. V podpalubí se potil kuchař při přípravě chutné večeře. Na obou palubách se podávalo šampaňské, a zájemci mohli dostat i pivo a víno. Na lodi vládla radostná slavnostní atmosféra – motivační seminář všem přinesl mnoho nových a zajímavých informací, týmový duch byl posílen přinejmenším mezi mladšími zaměstnanci, bylo zahájeno mnoho zajímavých projektů a vůbec, odváželi si spoustu pozitivních dojmů. Ne všichni zaměstnanci to ovšem cítili stejně. Lauri Lonkonen a několik dalších starších zaměstnanců se k veselí mladších kolegů nepřipojilo.

Lauri Lonkonen ochutnal sklenku šampaňského a pak ponořen do chmurných myšlenek se usadil na dolní palubě na schůdky, z nichž se dalo sestoupit do moře a zaplavat si. Zavřel dveře, vedoucí do salonku, a opřel se o zábradlí. Připadal si jako člověk, který vyfasoval přísný trest za něco, co nespáchal, trest horší než vězení. To bude až do konce života nezaměstnaný? Sám se považoval ještě za poměrně mladého člověka.

Později večer, když přestalo svítit slunce, se moře zahalilo nevýslovně krásným mlžným závojem. Kovové zábradlí plaveckých schůdků pokryla večerní vlhkost. Na horní palubě ostatní halasně slavili a na kapitánském můstku se někdo vyptával, jaká je maximální rychlost lodi, a jak dlouho trvá, než jí loď dosáhne. Ředitel Soininen prosil kapitána, zda by si na chvilku nemohl vyzkoušet sílu motorů. Kapitán nepříliš ochotně souhlasil, ale zdůrazňoval, že nesmí dělat náhlé pohyby, neboť v lodním motoru je ukryto 400 koňských sil.

Jakmile získal kapitánův souhlas, Soininen se usadil v jeho sedadle a položil ruku na plynovou páku. Rázně jí cukl dozadu a sám strnul údivem, když loď vyrazila prudce dopředu. Zrychlení bylo tak obrovské a nenadálé, že Lauri Lonkonen sklouzl z mokrých schůdků a spadl do moře. Loď zmizela dřív, než se jí nešťastník stihl znovu zachytit. Rozjařená společnost neslyšela volání svého kolegy o pomoc, neboť na horní palubě všichni výskali nadšením nad opojnou rychlostí. Kapitán převzal řízení lodi, ale to už byli od Lonkonena, zmítajícího se ve vodě, příliš daleko. Brzy loď zmizela v mlze. Lauri Lonkonen zápasil s mořem sám, sám a příliš blízko smrti.

Nešťastný a propuštěný projektový ředitel plaval směrem k purpurově rudému severozápadnímu obzoru. Západ slunce byl nevýslovně krásný. Byla by zlomyslná ironie osudu utopit se v tak krásné mořské scenérii. Před očima se vynořil obraz manželky a dětí, pak kamarádi a nakonec také zbožné myšlenky. Situace byla natolik vážná, že bez boží pomoci se zřejmě nevyřeší.

2.

Zlepšovatel Kalle Homanen, věk 43, soukromý podnikatel a vynálezce, v laboratoři rozpracovával své nejnovější nápady. Laboratoř měl ve dvou sklepních místnostech činžovního domu v Martinlaakso. Sám bydlel v malé dvougarsonce v Espoo, ve čtvrti Leppävaara. Homanen měl ženu a tři dospělé děti, které už s rodiči nežily. Dcery studovaly, syn byl na vojně.

Kalle Homanen byl dobrý přítel Lauriho Lonkonena. Znali se z vojny, už víc než dvacet let. Oba sloužili v severním Finsku, v Hiukkavaaře v Oulu u střelecké roty tehdejší Severní brigády. Jejich první setkání málem skončilo rvačkou, protože oba dva si ve světnici nováčků vyhlédli tutéž palandu, tu horní. K rvačce ovšem nedošlo, protože situaci vyřešil velitel čety rotný Rannikko z města Rauma, který mluvil tak, že mu skoro nikdo nerozuměl, jako ostatně všichni lidé z Raumy:

„Ty šláfuješ na horní betli a ty na dolní, a pak se zase čenžnete."

Lauri získal horní postel a Kalle se musel spokojit s tou dolní. Když si roznému stěžovali, že jeho rozkazům nerozumí, vyzval je, ať si koupí knihu Hj. Nortama Raumanem za hodinu a koukají se ji naučit nazpaměť. Jinak jim napaří dva týdny zaracha a kromě toho budou každý večer drhnout hlavní kamennou chodbu kasáren.

Tak Lauri a Kalle poznali zvláštní raumský dialekt. Při jeho studiu se skamarádili. Nakonec si zvykli používat raumskou mluvu vždycky, když nechtěli, aby jim někdo jiný rozuměl. Při vycházkách a tancovačkách jim to bylo užitečné, když se domlouvali, jak sehnat načerno flašku nebo jak si rozdělit děvčata. Navíc začali dobře vycházet i s uřvaným rotným. Než ho převeleli jako školitele na námořní základnu do Turku, dokonce si s Kallem a Laurim potykal.

Lauri Kallemu sehnal prostory v Martinlaakso velice výhodně a Kalle za to aktualizoval zastaralý účetní systém Světa bydlení. Lauri rovněž pomáhal při složitém vyřizování mnoha patentů a ochranných známek. Oba také byli členy Společnosti finských bibliofilů.

Kalleho pracoviště připomínalo víc kovárnu než sterilně čistou laboratoř. Ve větší místnosti byly všelijaké technické verky, svěrák, soustruh, stojanová vrtačka, hoblovačka a další. Místnosti dominovaly dva rozměrné stoly. Na nich byly rozložené velké archy papíru, plné vynálezcových nákresů. V menší místnosti byla lednička, kávovar, knihovna a počítač. Pod stropem bylo několik úzkých okének, z nichž se dalo vyhlédnout ven, když chtěl člověk zjistit, jestli prší. Světlo ovšem obstarávaly zářivky.

Kalle usilovně pracoval celý den, a přestože už bylo pozdě večer, pořád se ještě nechystal k odchodu domů do Leppävaary. Manželka Anita se navečer za manželem v práci stavila a přinesla mu několik pirohů se šunkou a lososem. Kalle uvařil čaj a pak si chvíli povídali o všem možném.

Anita měla husté hnědé vlasy, sahající až na ramena. Vypadala moc dobře, a taky to moc dobře věděla. Často litovala, že vystudovala jenom gymnázium, protože měla vynikající předpoklady, aby mohla zastávat vysoké a náročné posty – alespoň podle vlastního názoru. Jako Kalleho manželka, matka tří dětí a druhořadá kancelářská síla vedla ovšem příliš všední život a v něm se její přirozené vlohy nemohly projevit. Kalle byl ovšem pořádný manžel a ani domov nebyl k zahození.

Jejich dcery měly už univerzitní prázdniny, obě sehnaly brigádu. Studia jim šla výborně. Syn měl přijet z vojny na víkend. Manželka připomněla, že dcery by potřebovaly na léto auto, a Kalle slíbil, že jim dá svoje staré a sám si koupí nové.

Kalle Homanen nezískal svého času náležitou kvalifikaci, nebyl inženýr a dokonce ani technik. Přesto se díky samostudiu zevrubně obeznámil se širokou škálou technických problémů. V technických oborech měl znalosti a hlavně zkušenosti přinejmenším stejné jako vystudovaný inženýr. Ne-li větší. Kalle pracoval v mnoha kovárnách a strojírnách a v průběhu života přišel na nesčetné vynálezy, z nichž mnohé si dal patentovat. Licenční poplatky za užití vynálezů dnes tvořily podstatnou část Kalleho příjmů.

Ve sklepě činžovního domu v Martinlaakso byly krysy, ale Kalle na ně vyzrál zákeřnou pastí, sestávající z plechové krabice o velikosti kufru, a složitého systému několika návnad, jimž chlupatá zvířátka nedokázala odolat. I tahle past na krysy byla patentovaná, a práva na její výrobu přinesla Kallemu hlavně z Číny a Japonska pěknou sumičku, přes 40 000 eur. Jedna památka na krysy v pracovně ovšem zůstala, velká ptačí klec s veverčím kolem, v němž běhal starý, světlounce šedý krysák. Když manželka odešla, hodil mu Kalle zbylé drobky z pirohů. Dal mu taky vodu. Krysák se najedl a napil a pak nejméně půl hodiny řádil na veverčím kole jako zamlada.

Právě teď ale měl Kalle Homanen zajímavější program než trávit večer se starou krysou. Vynalezl podle svého mínění převratný způsob, jak eliminovat vzdušné víry, které vznikají při vzletech velkých dopravních letadel a ohrožují bezpečnost leteckého provozu. Letadla vzlétají prakticky pořád, a sotva jedno kousek stoupne, už za ním pošlou další. Mohutné vzdušné víry, které za sebou zanechávají proudové motory, by mohly následující letadlo ohrozit. V nejhorším případě by dokonce mohlo přestat být ovladatelné a spadnout na zem.

Kalle Homanen nad problémem dlouho hloubal a došel k závěru, že do zadní části výkonných proudových motorů by bylo třeba instalovat dálkově ovladatelné nastavitelné klapky, s jejichž pomocí by se víry mohly bezpečně směrovat buď podél boků letadla, případně nahoru nebo dolů. Letadla, letící vzadu, už by se rozhodně nemusela bát mohutných a nebezpečných vzdušných proudů. Kalle už teoreticky spočítal, že záklopky by nemusely být nijak obrovské – rozhodující bylo jejich umístění, nikoli velikost. Jakmile by letadlo dosáhlo normální letové hladiny, záklopky by se mohly nastavit do klidové polohy, aby letadlo po dobu letu nezpomalovaly.

To byla velkorysá idea, vyžadující jak usilovné rozvíjení, tak předběžnou patentovou ochranu. To bude práce pro Lauriho Lonkonena. Škoda jenom, že Lauri je projektovým ředitelem realitní kanceláře. Nejlepší by bylo, kdyby se Kalle Homanen a Lauri Lonkonen mohli na všechny ostatní méně důležité aktivity vykašlat a založit patentovou agenturu, která by zajišťovala patenty na Kalleho vynálezy a pak je prodávala po celém světě.

Kromě ovladatelných záklopek proudových motorů Kalle rozvíjel spoustu dalších podnětných nápadů. Právě teď vychytával poslední nedostatky čtyřjazyčného modlitebního mlýnku. Toť vynález, po jakém bude jistě poptávka hlavně v zemích třetího světa. Moderní modlitební mlýnek by se měl stát jakýmsi rozmlouvajícím a radícím talismanem, nebo přesněji řečeno mechanickým přítelem, pečujícím o náboženské – ale proč by vlastně ne i o všechny ostatní – potřeby svého majitele. Mlýnek by radil, co dělat v té které situaci, k jakému Bohu se pomodlit, jakým bohům by se naopak věřit nemělo a které podvodné sektě je nejlepší se obloukem vyhnout. S pomocí moderních technologií lze do mlýnku nainstalovat až milion alternativ, z nichž by strojek sám vybral tu nejvhodnější pro danou situaci. Mlýnek by se tak stal jakousi prodlouženou boží rukou, tlumočníkem mezi světem pozemským a duchovním. Kalle odhadoval, že v sériové výrobě by mlýnek mohl vážit asi kilo a půl, takže by se hodil i na cesty.

Vrtala mu ovšem hlavou představa, že by složitý a výkonný přístroj mohl začít lidem udělovat sám od sebe a bez příkazů ty nejbizarnější a nejpodivnější rady. Ta možnost mu naháněla hrůzu. Co kdyby se tak spustila nějaká katastrofa… stroje a přístroje by třeba začaly stávkovat a chovat se úplně jako lidi, jako by měly člověčí povahu a myšlenky.

Kalle si pamatoval, že brzy po válce se při prudké bouřce na statku jeho dědečka ve středním Finsku stala podivná nehoda: zatímco venku burácely hromy a oblohu protínaly blesky, traktor ve stodole se zničehonic sám nastartoval a vyrazil plnou rychlostí vpřed. Prorazil zeď stodoly, vjel na dvůr a býkovi, přivázanému o ohrady, přejel a rozdrtil zadní nohu. Rozjetý traktor se podařilo zastavit, teprve když bouřka utichla. Předtím ale stihl poničit vzrostlé borovice na kraji lesa.

Křesťanům ovšem nemá cenu modlitební mlýnek nabízet. Zato by pro ně mohl vynalézt mluvící kříž, který by jim doma i na cestách radil ve věcech víry, a i když by se nestal zrovna tlumočníkem mezi Bohem a věřícím uživatelem, rozhodně by uměl zpívat žalmy.

Kalle Homanen pracoval i na řadě dalších nápadů, z nichž se jednoho dne jistě stanou užitečné vynálezy. Teď jen zbývá, aby se pro jejich spolupráci nadchl i Lauri Lonkonen.

Kalle mu zatelefonoval, ale výsledek ho zklamal. Kamarád telefon nebral. V průběhu večera Kalle volal Laurimu znovu a znovu, ale marně. Tohle se Laurimu nepodobalo. Obvykle se snažil být neustále k zastižení a jen tak pro nic za nic mobil nevypínal. Kalle se rozhodl zatelefonovat Lauriho manželce Irmě. Omlouval se, že ruší tak pozdě, ale jde o opravdu důležitou věc. Irma mu řekla, že manžel byl na motivačním semináři v Hanko a už před notnou dobou se měl vrátit, to se ale z nějakého důvodu nestalo. Že by se někde zapomněl a podlehl svodům a pokušení?

„Je to trochu divný. Lauri se obvykle vrací z cest domů včas a v pořádku."

Kalle Homanen se rozhodl počkat do rána a pak to zkusit znovu. Může se přece stát, že vyrovnaný a řádný muž se po čtyřicítce konečně utrhne ze řetězu, chce si užít ještě života a zapomene se včas vrátit domů.

Přeložila Markéta Hejkalová
© Hejkal červen 2010

v Severských listech publikováno

Související články

Arto Paasilinna: Prostopášný modlitební mlýnek – 28. 3. 2011
Arto Paasilinna: Prostopášný modlitební mlýnek – 28. 3. 2011
Arto Paasilinna: Syn boha hromovládce – 28. 3. 2011
Arto Paasilinna: Syn boha hromovládce – 28. 3. 2011
Arto Paasilinna: Krátká paměť pana rady – 28. 3. 2011, 6. 7. 2011
Arto Paasilinna: Les oběšených lišek – 28. 3. 2011
Arto Paasilinna: Chlupatý sluha pana faráře – 28. 3. 2011
Film Zajícův rok (Jäniksen vuosi)  – Finsko, 1977, režie Risto Jarva
Arto Paasilinna: Vlčí léto laponského mlynáře – 1. 10. 2007, 6. 7. 2011
Arto Paasilinna: Autobus sebevrahů – 1. 10. 2006, 28. 3. 2011
Arto Paasilinna: Chlupatý sluha pana faráře – 10. 12. 2005, 28. 3. 2011
Arto Paasilinna: Stará dáma vaří jed – 28. 5. 2005
Arto Paasilinna: Zajícův rok – 1. 10. 2004
Finský humorista Arto Paasilinna – 1. 10. 2004

Hodnocení článku

Buďte první, kdo bude hodnotit článek!
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel.: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2020 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel.: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2020. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.576.697 • onln: 1 • robot ostatni • php: 0.551 sec. • www.severskelisty.cz • 3.81.28.10
file v.20200222.011729 • web last uploaded 20200628.202827
2017:253 • 2018:124 • 2019:119 • 2020:29