Arto Paasilinna: Autobus sebevrahů

V nakladatelství Hejkal dávají zelenou humoristické tvorbě oblíbeného finského spisovatele Arto Paasilinny. Po čtyřech románech vydaných v minulých letech – Zajícův rok, Stará dáma vaří jed, Chlupatý sluha pana faráře a Les oběšených lišek – právě vychází další humoristický román s názvem Autobus sebevrahů.

Arto Paasilinna bude hlavním hostem Podzimního knižního veletrhu, který se koná 13. a 14. října v Havlíčkově Brodě. Můžete se tu s ním setkat při křtu knihy, při besedě nazvané Zajíci, medvědi, lišky a autobus sebevrahů nebo při autogramiádě na stánku nakladatelství Hejkal, které jeho knihy vydáví. Tři vylosovaní návštěvníci Podzimního knižního veletrhu dokonce mohou vyhrát oběd s Arto Paasilinnou.

Paasilinnův Autobus sebevrahů vypráví o skupině lidí, kteří už od života nic dobrého nečekají a rozhodnou se spáchat hromadnou sebevraždu. Luxusním autobusem se vydají až na nejsevernější mys Evropy, kde se chtějí vrhnout do vln Ledového oceánu. V rozhodujícím okamžiku se ale ukáže, že mnoha sebevrahům se vlastně umřít nechce, a všechno dopadne trochu jinak – jak je ostatně u Paasilinny časté.

---

Arto Paasilinna – Autobus sebevrahů
přeložil Vladimír Piskoř, ilustrace Jiří Slíva, 224 stran, doporučená cena 239 Kč
Nakladatelství Hejkal 2006, ISBN 80-86026-42-6

---

Lehká četba – o smrti (recenze)

Jak už bylo mnohokrát řečeno, finský prozaik Arto Paasilinna (*1942) dokáže lehce a zábavně psát i o vážných tématech. A co je v životě vážnějšího než smrt? Zejména taková, kterou si člověk naplánuje jako jediné a konečné řešení sám. Finsko se v počtu sebevražd dlouhodobě umisťuje na čelných místech pomyslného evropského i světového žebříčku a svůj boj s depresemi a trudnomyslností každoročně prohrává více než tisícovka lidí. A Paasilinna se rozhodl s tím něco udělat, samozřejmě po svém, s humorem. Ostatně sám v rozhovorech tvrdí, že nechce psát pochmurné romány, po jejichž četbě by si člověk nejraději prohnal kulku hlavou, ale dát naopak čtenářům naději. Autobus sebevrahů je v pořadí již pátý román tohoto autora vydaný v češtině. Opět v nakladatelství Hejkal se skvělými ilustracemi Jiřího Slívy a ve svižném překladu Vladimíra Piskoře.

Na počátku byl sebevražedný úmysl. Tedy vlastně hned dva: zkrachovalý podnikatel Onni (= Štěstí!) Relonen se hodlal zastřelit, plukovník Hermanni Kemppainen zvolil tradiční oběšení. Avšak naneštěstí (nebo naštěstí?) si oba vybrali stejný opuštěný seník v tutéž chvíli. Skutečnost, že se jaksi vzájemně zachránili, je vede k úvaze, jestli pomocnou ruku nepotřebují i jiní kandidáti sebevraždy. V rubrice Úmrtí proto zveřejní pod značkou „Pokusme se společně“ inzerát nabízející pomoc lidem se sebevražednými úmysly. A odezva předčí jejich očekávání – během jediného týdne se ozve 612 adeptů! Jejich důvěru nelze zklamat, a tak Kemppainen s Relonenem zorganizují nejprve setkání těchto lidí v jedné helsinské restauraci, po němž se nejtvrdší jádro sešlosti rozhodne pro sebevraždu společnou. Autobus plný sebevrahů tak opouští hlavní město a mírnými oklikami míří na Sever. Svůj život hodlají ukončit na nejsevernějším mysu Evropy, norském Nordkappu, kde, jak doufají, se krásně zřítí ze srázu. Tváří v tvář příboji hučícímu nad ostrými skalisky však valná část cestujících změní názor a rozhodne se pro smrt zvolit důstojnější prostředí a před ní si ještě trochu zacestovat. Luxusní Tempobus tedy vyráží na další ztřeštěnou pouť po Evropě…

Arto Paasilinna tentokrát volil téměř kolektivního hrdinu, postavy potenciálních sebevrahů reprezentují nejrozličnější lidské typy, a tak o nějakém hlubším prokreslení nemůže být řeči a mnohdy je obtížné se v nich vůbec orientovat. Autor zde opět popustil uzdu své bezbřehé fantazii a při vymýšlení titulů a profesí sebevrahů se jistě dobře bavil (např. suchozemský kapitán, pěchotní rotmistr mimo službu, zástupkyně ředitele večerního učiliště či referent údržby silnic v důchodu), zatímco jejich osudy mají k veselí mnohdy velmi daleko a lze říct, že autor místy dokonce sklouzne ke kritice společnosti (viz příběh týrané učitelky domácího hospodaření ze Savonlinny).

Motivy, které lze považovat za Paasilinnovu obchodní značku, nalezneme ovšem i v tomto románu. V první řadě je to Laponsko, autorův rodný kraj, které nesmí chybět snad v žádné z autorových knih; zde je reprezentované nejen krajinou samotnou, ale zejména postavou sobaře Uuly Lismankiho. Zvířata na rozdíl od Zajícova roku či Chlupatého sluhy pana faráře tentokrát hrají roli vedlejší, ale i tak se čtenář dozví, jak obtížné je hodnovycvičit norky k cirkusovým kouskům nebo jak syčí mývalovec chycený do pasti.

V části věnované putování skupiny sebevražedníků po Evropě pak text místy připomíná pasáže z turistických brožurek a průvodců podobně jako např. v románu Chlupatý sluha pana faráře (před každou knihou si autor k tématu vytváří podrobný archiv, takže opravdu žádný detail neponechává náhodě). A přestože byla kniha v originále vydána až v roce 1997, tedy několik let po rozpadu Sovětského svazu, nechybí v ní ani tradiční narážky na velkého souseda: „Černá mysl je hrozivější nepřítel než Sovětský svaz.“

Čtenáři svému Paasilinnovi rozumějí a jeho knihy nadšeně kupují a čtou. A to nejen v jeho vlasti, kde se prodávají ve statisícových nákladech, ale i v mnoha evropských zemích (největší úspěch značka Paasilinna momentálně zaznamenává v Itálii, kde se drží na předních místech žebříčků nejprodávanějších knih překladové beletrie, a ve Francii, kde se údajně stovky čtenářů pod dojmem z četby rozhodly pro studium finštiny!). Literární kritika už tak nadšená nebývá a Paasilinnova díla již dlouho zařazuje mezi oddechovou četbu. Navzdory makabróznímu tématu je dobrou lehkou četbou i právě vydaný Autobus sebevrahů.

Lenka Fárová, Tvar, 11. ledna 2007