Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Arto Paasilinna: Zajícův rok

V překladu Jana Petra Velkoborského konečně vychází český překlad románu Zajícův rok (orig. Jäniksen vuosi, nakl. Gummerus Helsinky, 1975). Novinář středního věku Vatanen při návratu z rutinní služební cesty málem přejede v lese zajíce. Veden náhlým hnutím mysli, rozhodne se opustit svůj dosavadní nudný a neužitečný život. Ujme se zraněného zajíce, odchází s ním do severního Finska a Laponska a tam prožívá různé příběhy a dobrodružství. Přímo se vyžívá v možnosti ničím neomezeného pobytu v divoké finské přírodě, která je na jednu stranu drsná a nikomu nic nedaruje, na druhou stranu dokáže být i přívětivá a vstřícná. Vatanen potkává spoustu zajímavých postaviček finského venkova, prožívá mnohdy neuvěřitelná dobrodružství, přijímá příležitostnou práci, pomáhá při lesním požáru, zaplete se do vojenských manévrů a v zimě se utká i s probuzeným medvědem.

Plně tu platí vše, co se o Paasilinnových románech říká – jde o knihy, ve kterých se mužští čtenáři, zvláště pak Finové, ztotožňují s hlavním hrdinou a touží prožívat stejné příběhy jako on. Pro čtenář z jiných zemí kniha zase voní neznámou divočinou Severu. Přestože byl román napsán před více než čtvrt stoletím a ve Finsku se již ledacos změnilo, myslím, že řadu Vatanenových dobrodružství by mohl člověk prožít i dnes.

ms, 1. října 2004


Arto Paasilinna: Zajícův rok (Jäniksen vuosi)
z finštiny přeložil Jan Petr Velkoborský
ilustrace na obálce Jiří Slíva
Nakladatelství Hejkal, 2004, ISBN 80-86026-27-2
152 stran, doporučená cena 169 Kč.


Recenze

Redaktor bulvárního plátku se při návratu ze služební cesty stane účastníkem srážky vozu s mladým zajícem a tato zdánlivě banální nehoda odstartuje dynamický sled více či méně uvěřitelných, vesměs groteskních událostí, které zásadně změní dosavadní Vatanenův život. Péče o zraněného zajíce dostane přednost před nemilovanou manželkou i opovrhovanou prací a vede hlavního hrdinu k naprostému přehodnocení dosavadního způsobu života i úpornému hledání nového „čirého“ smyslu bytí. Odstřihnout se od minulosti a všudypřítomné civilizace a žít v souladu s přírodou však není vůbec jednoduché. A to ani v řídce osídlených oblastech severního Finska, které jsou autorovi tak blízké.

Paasilinnova ekologizující pseudoreportáž o roce Vatanenova života v zaječí společnosti je navzdory některým době poplatným motivům, jakými jsou např. spekulace o Kekkonenově dvojníkovi, dílem nadčasovým. A jeho hrdina, který touží po svobodě natolik, že dokáže i projít zdí vězení (pochopitelně se zajícem v náručí), ve čtenáři vzbuzuje sympatie. Smíchané možná i s kapkou závisti.

Arto Paasilinna vydal dosud na tři desítky románů a dalších próz, jež se staly předlohou několika úspěšných filmů a byly přeloženy do mnoha jazyků. Román Zajícův rok v překladu Jana Petra Velkoborského představuje tohoto osobitého finského humoristu nyní i českým čtenářům.

Lenka Fárová


Lesní požár (ukázka)

…muži vyskákali z vrtulníku a v předklonu, hnáni proudem vzduchu, prchali z dosahu lopatek. Práskla dvířka, rotory se rozeřvaly a stroj zmizel v kouři. Muži se dívali do země a mnuli si slzící oči…

Les se hemžil zvěří: veverkami, zajíci, ptáky, kteří vzlétali a opět se snášeli na zem; tetřevy hlušce musel hnát jako husy na pastvě, aby pochopili, kterým směrem mají prchat. Vatanen došel k potoku, nebo to byla spíš asi čtyři metry široká říčka s křišťálově čistou vodou. Kouř se vznášel nad hladinou a nad břehy porostlými šťavnatou zelení, byla to pohádkově krásná podívaná.

Vatanen shodil propocené šaty a nahý vklouzl do chladné vody, vypláchl si oči zanícené od kouře, vykloktal si průzračnou vodou. Po tom dlouhém trmácení zakouřeným lesem mu lenošivé převalování v chladné vodě připadalo jako rajská hudba. Zvolna plaval proti proudu, potok se legračně klikatil. Proud byl mírný, voda nekladla téměř žádný odpor: plavce zaplavil pocit dokonalého štěstí.

Náhle Vatanen spatřil v hustém pobřežním porostu mužskou ruku, chlupatou, opálenou ruku. Vyklouzla z trávy a ponořila se až po loket do vody.

Vatanen se zachvěl: vypadalo to, že ruka patří mrtvému. Doplaval k ruce, chopil se jí. Ruka měla pokračování: ve velkém chlapovi, který ležel na boku v pobřežním křoví, pusu dokořán. Vatanen vystoupil z vody a sklonil se k ležícímu. Zkusil mu puls: byl normální. Naklonil se k mužovým ústům, aby zjistil, zda dýchá.

Ovanul ho zatuchlý pach kořalky. Vatanen mužem zatřásl a ten se začal pomalu probírat. Posadil se, chvilku na Vatanena civěl rozespalýma očima a pak k němu natáhl ruku.

„Já jsem Salosensaari, kdo ses ty?“

„Vatanen.“

Když se představili, Vatanen pomohl muži vstát.

„Před tebou stojí nejsmolovatější člověk na světě,“ řekl muž.

A pak vysvětlil, proč. Vzal si měsíční dovolenou, kterou se rozhodl strávit chytáním ryb a pálením samohonky na takovém místě, kde ho zaručeně nebude nic rušit. Přijel se svým nádobíčkem sem do téhle divočiny, postavil si malou palírnu a sotva dopálil prvních deset litrů, vypukl požár a palírnu mu zničil. Musel před ohněm prchat s desetilitrovou konví na rameni a skončil tady. Batoh a proviant mu shořely, přišel o všechno, o rybářské náčiní, o všechno. Zůstala mu jen ta první várka kořalky. Tou se živil – byl tu na břehu říčky už druhý den.

„Poznal jsi nešťastnějšího člověka?“ řekl muž smutně.

Vatanen rozdělal na břehu oheň a usmažil velkou rybu, bylo jí dost pro oba. Mezitím se Salosensaari vykoupal. Po jídle přitáhl konev.

Napili se z Vatanenových hrnků jednou, dvakrát. Požehnaná kořalka! V žaludku příjemně hřála – nalili si potřetí. Celé odpoledne rozprávěli, párkrát si šli zaplavat, usmažili si další rybu. Čím víc pili, tím méně je zajímal nějaký požár.

K večeru byli oba tak opilí, že měli co dělat, aby se vyškrábali z potoka, do něhož se chodili chladit. Potok byl tak hluboký, že místy sahala voda až po krk.

„Hlavně bacha, ať se neutopíme,“ opakoval pořád Salosensaari.

V noci dorazil požár k potoku.

Bylo v tom cosi báchorečného: plápolající stromy ozařovaly noc, ohromné rudé třepotající se květy po obou stranách potoka. Žár byl tak nesnesitelný, že muži museli stát po celou dobu až po krk v potoce. Odlesky plamenů jim poskakovaly po tvářích a oni si bohatě zavdávali přímo z konve, kterou si prozřetelně vzali s sebou, a sledovali ničivé dílo ohně.

Stromy na břehu s třeskem padaly, oheň hučel, do potoka létaly roje syčících uhlíků, tváře mužů zrudly požárem a samohonkou.

„Císař Nero sleduje s Rutusem požár Říma,“ slavnostně prohlásil Salosensaari.

Hodinu po půlnoci bylo po požáru. Muži se těžce vyškrábali z potoka, padli na očazený břeh a okamžitě usnuli.

Příštího dne se probudili až v poledne. Podali si ruce a vydali se každý po svém. Salosensaari se pustil nejkratší cestou do Rautavaary a Vatanen zamířil k jezeru, kde se měli shromažďovat evakuanti. Vzorky na podrážkách gumáků tály na cestě zaváté horkým popelem jako sníh.

Požár se podařilo zastavit až několik kilometrů od potoka. Vatanen překročil ochranný překop a vstoupil do zeleného lesa. Za pár minut došel k jezeru, kde se shromažďovali civilové a dobytek. Na břehu skotačily děti, na palouku strachem bučela kráva. Dobrovolní hasiči leželi v trávě, podobni očouzeným polenům…

v Severských listech publikováno

Související články

Arto Paasilinna: Les oběšených lišek – 28. 3. 2011
Arto Paasilinna: Chlupatý sluha pana faráře – 28. 3. 2011
Arto Paasilinna: Prostopášný modlitební mlýnek – 28. 3. 2011
Arto Paasilinna: Prostopášný modlitební mlýnek – 28. 3. 2011
Arto Paasilinna: Syn boha hromovládce – 28. 3. 2011
Arto Paasilinna: Syn boha hromovládce – 28. 3. 2011
Arto Paasilinna: Krátká paměť pana rady – 28. 3. 2011, 6. 7. 2011
Film Zajícův rok (Jäniksen vuosi)  – Finsko, 1977, režie Risto Jarva
Arto Paasilinna: Vlčí léto laponského mlynáře – 1. 10. 2007, 6. 7. 2011
Arto Paasilinna: Autobus sebevrahů – 1. 10. 2006, 28. 3. 2011
Arto Paasilinna: Chlupatý sluha pana faráře – 10. 12. 2005, 28. 3. 2011
Arto Paasilinna: Stará dáma vaří jed – 28. 5. 2005
Arto Paasilinna: Zajícův rok – 1. 10. 2004
Finský humorista Arto Paasilinna – 1. 10. 2004

Hodnocení článku

Průměrná známka:  1,00   hodnoceno: 5 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2019 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2019. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.498.646 • onln: 3 • robot ostatni • php: 0.696 sec. • www.severskelisty.cz • 18.207.238.169
file v.20190115.000400 • web last uploaded 20190901.041847
2017:277 • 2018:192 • 2019:427