Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Arto Paasilinna: Chlupatý sluha pana faráře

Pan farář Huuskonen byl plamenný kazatel, který své stádečko neopatroval tak, jak je mezi dnešními faráři obvyklé. Tvrdá doba si žádá přísného pastora, a takovým Oskaři Huuskonen byl.

Téhož rána v téže farnosti učila zkušená medvědice svá mláďata loveckým dovednostem. Na světě to bylo zařízeno tak, že potravu se vyplatilo shánět v noci, kdy nepřející lidé spí, a přes den pak raději podřimovat v tmavých křoviscích. Zimy byly určeny pro povalování v brlohu a léta zas k volnému kočovnému životu dravé zvěře.

Začínalo léto. Hnědá medvědice se ve svém zimovišti probudila asi před půldruhým měsícem. Měla dvě mláďata, samečka a samičku, kluka a holku, kteří se jí narodili tuhle zimu, v brlohu pod sněhovou závějí, a dnes už dorostli velikosti menšího psa. Dojemně roztomilá medvíďata. Vrh proběhl po všech stránkách dobře, bez komplikací a bez nesnází. Medvědi nepotřebují žádné porodní báby a porodu nepřihlížejí ani samci. Celá záležitost se odehraje v brlohu, kde je tma jako v pytli, máma se v podstatě neprobudí, když tlačí na svět mláďata, která nejsou o nic větší než klubko vlny. A co se péče týče, stačí, aby se medvíďata doškrábala k cecíkům.

Dnes byla světlá, už skoro letní noc, konec května. Tři chlupáči procházeli pod dálkovým elektrickým vedením, jež protíná farnost Nummenpää, a prodírali se hustým porostem mladých břízek a jeřábů nebo na sušších místech houštinami jalovčí a smrkových náletů.

Ráno doputovali do blízkosti farní obce. Tady matka s léty naučenou obratností vyplenila dva úly: protrhla drátěný plot, vlezla s mláďaty do zahrady, převrhla úl a zručně vytáhla plástve, z nichž bez ohledu na včelí protiútoky soustředěně a labužnicky slízala veškerý med. Prázdné rámečky pak odkládala na stranu, aniž by je rozbíjela. Zlomyslnost nebo vandalství tahle medvědice neměla v povaze.

Kousek od trafostanice stál nějaký domek a na okraji lesa několik hospodářských budov, jedna z nich patřila Pivovaru a sladovně Nummenpää, společnosti s ručením omezeným. Z budovy se od rána do večera linula vábná vůně piva, jíž medvědice nedokázala odolat. Chvíli obcházela kolem a hledala, kudy dovnitř, ale protože byly všechny dveře zamčené, nezbylo než se tam vloupat: celou svou vahou se opřela do plechových dveří, které pomalu povolovaly, až se zohýbané vyvrátily dovnitř. Ani se přitom nenatropilo moc hluku. Medvědice se na chvilku zaposlouchala a pak s čipernými mláďaty v patách vstoupila.

Uvnitř panovala tma, ale neomylné smysly lesních šelem medvědy snadno dovedly ke kádi, v níž pobublávalo dobrých dvě stě litrů hutné mladiny. To byla ale žízeň! Medvědice lačně chlemtala napěněnou mladinu a také její potomci se postavili na zadní a zasunuli čumáčky do kádě. Rochnili se a brzy přišli mladině na chuť. Matka nasávala pořádně, bodejť by ne, když natrefili na tak báječné pití! Podrobili sklad důkladnější prohlídce a objevili velkou, zpola naplněnou bednu ječmenné-ho sladu, který si plnými hrstmi cpali do tlam a zase se vraceli napít mladého piva. Cítili se skvěle, pivo medvědům šumivě stoupalo do hlavy, ztráceli vrozenou opatrnost, mláďata se rozskotačila a také matka měla chuť si trochu zadovádět, ale jako starší a ostražitější se přece jen ještě ovládala.

Medvědice s medvídky byli v dosti podroušeném stavu. Nechtělo se jim vracet do lesního lůna, naopak odvážně vykročili dál, směrem k trafostanici. Cestou nemohli minout dům Astrid Saharíové, zdejší kuchařky a dodavatelky všech možných lahůdek na hodovní tabule. Když míjeli špižírnu, zavětřili: dráždivé vůně dobrot byly takovou výzvou, že se matka medvědice rozhodla do Astridiny špižírny vloupat, třebaže už bylo dopoledne. Naučeným pohybem vysadila dveře z pantů. Medvědům se vzrušením rozechvěly čenichy, když se nahrnuli do špižírny, kam Astrid předchozího dne nanosila desítky mís a podnosů rozličných pochoutek – nákypů, dušených masíček, omáček, marinovaných pečínek, herinků, sladkých pletýnek, koláčů, salátů a ovocných rosolů. Lesním šelmám se z toho div hlava nezatočila. Chlupaté čenichy se zanořily do báječných nákypů, jazýčky nadšené lemtaly masové omáčky, hrdla se plnila třaslavými rosoly a do břich nemilosrdně padala jedna vyuzená jehněčí kýta za druhou. Skvostné výsledky několikatýdenních kuchařčiných příprav vzaly v cukuletu za své.

Párek medvíďat, rozkurážený svou první opilostí, dal průchod dovádění a broukání, do toho padaly nádoby s pochoutkami, mnohé mísy se roztříštily o podlahu a kastrolly od omáček se zakutálely do koutů. Kuchařka Astrid Sahariová se přichvátala v županu podívat, co je to ve spíži za hluk.

Panebože! Špižírna je plná medvědů a každý z nich má čumák od nákypu nebo od smetany!

Kuchařka popadla ze schůdků koště a výhružně jím zamávala na vetřelce. Tady je třeba poznamenat, že Astrid měla pro strach uděláno, na to, že jí bylo teprve padesát, zažila ledacos, už dvakrát byla provdaná a budiž zdůrazněno, že oba její chlapi byli bagristé, žrouti a notoričtí ochmelkové.

Astrid zlostně přetáhla medvědici pometlem přes čenich. Medvídci hledali ochranu u matky. Rozkňučeli se strachy, když viděli, jak do dveří vtrhla hospodyně a ohání se koštětem.

Matka medvědice zpanikařila a vrhla se svá mláďata bránit. Vztekle chňapla kuchařku za vlasy, trvalá netrvalá, že bába jen stačila upustit metlu a vzápětí vyletěla proti své vůli až na dvůr pod schůdky. Pak medvědice přikázala potomkům, ať si před domem vylezou do bezpečí na strom. Kňučící medvídci obratně vyšplhali do husté smrkové koruny. Kuchařka využila situace, spustila ohlušující křik a tryskem se dala na útěk. Hnala se k plotu, který ohrazoval trafostanici, a při běhu se modlila, aby branka nebyla zamčená. Nebyla, člověku v nesnázi pomoc přichází. Pomoc však neměla dlouhého trvání, neboť medvědice pronásledovala hospodyni i k trafostanici. Astrid nezbylo než šplhat jak o život na ocelový, víc než dvacetimetrový stožár vysokého napětí.

Jenže kam bába, tam i medvědice. Právě v tu chvíli se ze zvoničky v Nummenpää začalo rozléhat klinkání umíráčku. Před víc než týdnem zemřel drtič kamene Aarno Malinen a dnes farář Oskaři Huuskonen promlouval nad jeho rakví:

„Malinene, ze země jsi vzešel a v zem se navracíš. Ježíš Kristus, náš Vykupitel, tě v soudný den vzkřísí a spasí.“

V tomto konkrétním případě, napadlo Huuskonena, by se spíš hodilo pronést, že Malinen by se místo v zem měl proměnit v kamennou drť, ale předepsaná liturgie takovou svévoli nepřipouštěla.

Malinen sice zemřel, nicméně na cestě do pekel nezůstal osamocen. Mrštná kuchařka Astrid Sahariová šplhala po stožáru vysokého napětí stále výš a pod cípem županu měla rezavou medvědici. Teď bylo nutné se rozhodnout, co je lepší – zda se chytit drátů, nebo se tady mezi nebem a zemí nechat tou rozlícenou šelmou roztrhat na cucky. Astrid Sahariová dala na svou vlastní ženskou logiku a oběma rukama se pověsila na dráty sršící elektrickou energií. Následkem byl mohutný elektrický výboj. Chudák ženská se upekla, nejprve na šťavnatý rostbíf, vzápětí na křehkou oplatku a nakonec ztvrdla a vyschla jako na rožni zapomenutý síh.

Medvědice by udělala lip, kdyby svá mláďata nebránila: jakmile se zubisky zakousla ugrilované hospodyni do nohy, vysloužila si snad ještě horší kopanec vysokého napětí. Rázem se proměnila v tuhou medvědí pečínku, její huňatý kožich vzplál jako pochodeň. Zuhelnatělá medvědice zůstala viset na stožáru vysokého napětí a v čelistech držela kuchařčinu začouzenou mrtvolu.

[…]

Večer pan biskup Uolevi Ketterström a generálmajor Hannes Roikonen přišli na faru za Oskarim Huuskonenem. Paní farářova Sára Huuskonenová zvala pány dál, že jim uvaří kávu a nalije kapku likéru na počest skolené losice, ale když pán domu nebyl doma, pan biskup i pan generál se zdráhali zůstat.

„Oskariho určitě zastihnete v Rekitaivalu, často tam po večerech jezdí házet oštěpem.“

Jeli tedy do Rekitaivalu. Zešeřilo se už, když dorazili na usedlost, kterou jim paní farářova popsala. Místní řekli, že pan farář je ve studni na dvoře, ale ať tam teď radši nechodí, je to nebezpečné. Pan biskup však nechápal, co by asi tak mohlo být nebezpečného na tom, že nakoukne do studny. Přešel přes dvůr a houknul do díry:

„Oskari, co tam v té studni děláš? Vylez, člověče!“ V ten okamžik vylétl z hlubin oštěp s rozžehnutou prskavkou na hrotu. Pan biskup Uolevi Ketterström dostal zásah do prsou. Ozval se nepříjemný tupý úder, ocelový hrot se zanořil pod pravou klíční kostí do útrob, a poté co projel hrudí skrz naskrz, zapíchl se do lopatky. Pan biskup s oštěpem v hrudi se skácel na bok jako odpoledne zastřelená losice. Nohama zběsile kopal do vzduchu. Prskavka mu propálila podolek košile a ožehla pupík.

Byla to hrozivě vyhlížející nehoda. Pan generálmajor pohotově telefonoval doktoru Sorjonenovi, který slíbil, že okamžitě vyráží do Rekitaivalu. Hlavně ať oštěp nevytahují násilím a nechají ho, jak je, požadoval Sorjonen, pacienta že prohlédne hned, jak dorazí na místo.

A za necelou čtvrthodinku tam doktor Sorjonen byl. Pravil, že nehoda mu tak trochu připomíná podobný případ, k němuž došlo kdysi v Laponsku: Fešákovi Jussimu tam na závěr karetní partie zaťali sekyru do hlavy. Doktor z Kemijarvi se neodvážil hluboko zaťaté ostří z lebky vypáčit, ale poručil, aby pacienta převezli až do Oulu na operaci. Fešák Juusi však před odjezdem do Oulu poprosil, aby mu pan doktor alespoň pilkou zkrátil topůrko a on si mohl na hlavu nasadit ušanku. Tehdy bylo přes čtyřicet pod nulou a raněného převáželi náklaďákem, na korbě.

Pan doktor Sorjonen tedy odřízl čouhající část oštěpu a pak pana biskupa odnesli do sanitky, která ho odvezla na zdravotní středisko. Teprve tehdy si vzpomněli, že pana faráře Oskariho Huuskonena zapomněli ve studni. Generálmajor Hannes Roikonen navrhl nechat pana faráře ve studni několik dnů, aby dostal za vyučenou, nebo aspoň do rána. To, že trefil pana biskupa oštěpem, byl přece jen nehorázný čin, zasluhující potrestání.

Jenže pan farář, jehož obyvatelé domu mezitím ze studně vytáhli, v tu chvíli už spěchal do nemocnice, aby pana biskupa pozdravil.

[…]

Drobnou vadu na kráse této idylky způsobil až zásah místních úřadů v podobě zvěrolékaře. Jistý Torsti Nieminen, jinak absolvent veterinární fakulty, se vyzbrojen kompasem v ruce dotrmácel do srubu na Kalmitunturi jednoho mokrého říjnového večera, kdy venku chumelil sníh s deštěm. Soužila ho rýma a z nosu mu tekly nudle. Přišel v úřední záležitosti, neboť jak bylo zjištěno, medvěd, vedený pod ministerským registračním číslem 1994/007, tč. ve vlastnictví Oskariho Huuskonena, byl přivezen do země, aniž byla dodržena požadovaná karanténní ustanovení. Nyní je třeba zvíře uspat, dopravit do vyhrazeného prostoru v nějaké zoologické zahradě a tam ho ponechat na pozorování po dobu předepsaných čtyř měsíců.

„Proč byste ho uspával, vždyť už spí,“ namítl Huuskonen.

Tady nepomohly ani vědecké znalosti medvědí bioložky Soni Sammalistové. Úředník trval na tom, že musí vyšetřit, zda medvěd nemá hlísty nebo netrpí jinými medvědími chorobami, jež řádí v Evropě.

„Spícího medvěda bych nebudila,“ varovala ho Soňa. Zarputilý úředník si svůj záměr nenechal rozmluvit a zalezl do protileteckého krytu. Uběhlo několik vteřin, věštících smrt. Pak se ozval Obejdův řev a chudák chlapík vyletěl z krytu, až železné dveře zaduněly jako obří gong. Veterinární úředník se kulhavě přibelhal zpátky k obyvatelům srubu a napsal potřebné karanténní osvědčení. Pak už k ničemu zvláštnímu nedošlo, vyjma toho, že když po týdnu vlezlého veterináře odváželi na sněžném skútru do Nunnanenu, stihl mezitím nakazit rýmou i Soňu a Huuskonena.

V čase adventu začali lovit bělokury podle návodu estonského prezidenta Lennarta Meriho. Ten se v padesátých letech zúčastnil vědecké expedice na Kamčatku, při níž se krom jiného seznámil s jedním vynikajícím korjackým lovcem Áitekim. Ten uzpůsobil staré chytání bělokurů do pastí tak, že vypitou láhev ruského sektu naplnil vroucí vodou, zašpuntoval a touto formou rozmrazoval v hutném sněhu díry flaškovitého tvaru. Na dno Äiteki nasypal chutné bobule, které bělokurové rádi přicházeli mlsat. Jenže z ledové dutiny už nikdy neunikli. Äiteki pak ptáky jen sesbíral do pytle.

Pan farář Huuskonen a bioložka Soňa Sammalistová na Kalmitunturi si tuto šikovnou pytláckou techniku přizpůsobili – denně vypili dvě tři lahve šampaňského, jehož měli ve vinném sklípku dostatek, lahve naplnili vroucí vodou a vydali se s nimi na lyžích v Äitekiho duchu po bělokuřích stezkách. Úlovek byl pokaždé bohatý a na závěr úspěšného dne se slušelo otevřít si další šampaňské a zapíjet jím lahodná sousta smaženého bělokura. Člověk není živ pouhým chlebem, alespoň ne v tvrdých podmínkách Bohem zapomenutého severu.

v Severských listech publikováno

Související články

Arto Paasilinna: Prostopášný modlitební mlýnek – 28. 3. 2011
Arto Paasilinna: Prostopášný modlitební mlýnek – 28. 3. 2011
Arto Paasilinna: Syn boha hromovládce – 28. 3. 2011
Arto Paasilinna: Syn boha hromovládce – 28. 3. 2011
Arto Paasilinna: Krátká paměť pana rady – 28. 3. 2011, 6. 7. 2011
Arto Paasilinna: Les oběšených lišek – 28. 3. 2011
Arto Paasilinna: Chlupatý sluha pana faráře – 28. 3. 2011
Film Zajícův rok (Jäniksen vuosi)  – Finsko, 1977, režie Risto Jarva
Arto Paasilinna: Vlčí léto laponského mlynáře – 1. 10. 2007, 6. 7. 2011
Arto Paasilinna: Autobus sebevrahů – 1. 10. 2006, 28. 3. 2011
Arto Paasilinna: Chlupatý sluha pana faráře – 10. 12. 2005, 28. 3. 2011
Arto Paasilinna: Stará dáma vaří jed – 28. 5. 2005
Arto Paasilinna: Zajícův rok – 1. 10. 2004
Finský humorista Arto Paasilinna – 1. 10. 2004

Hodnocení článku

Buďte první, kdo bude hodnotit článek!
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2020 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2020. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.525.429 • onln: 1 • robot ostatni • php: 0.506 sec. • www.severskelisty.cz • 3.227.2.246
file v.20190115.000407 • web last uploaded 20200113.044503
2017:308 • 2018:125 • 2019:127 • 2020:5