Miroslav Jakeš – Na Špicberkách

Souostroví Špicberky leží na poloviční cestě mezi pobřežím Norska a Severním pólem. Na pól je to něco přes tisíc kilometrů. Záznamy v islandských knihách o záboru země ze 13. století hovoří o tom, že již staří vikingové věděli o této zemi. Ale až Holanďan Willem Barents při hledání mořské cesty do Číny je objevil roku 1592 pro civilizovaný svět a podle charakteristických hor, které spatřil při plavbě kolem západního pobřeží, je nazval Spitsbergen – Špičaté hory.

Brzy připlouvaly do okolních moří velrybáři, neboť kolem ostrovů se to hemžilo grónskými velrybami. Když byly velryby takřka vyhubeny nastalo období relativního klidu. Nový rozkvět počátkem našeho století souvisí s rozvojem těžby kvalitního uhlí. Podle mezinárodní smlouvy, kterou podepsalo v roce 1920 také bývalé Československo, mohou její signatáři průmyslově využívat bohatství ostrovů. Této možnosti využívá v současné době pouze Rusko, které má zde dvě hornická města, Barentsburg a Pyramidy. Těžba na Špicberkách má však klesající tendenci a její budoucnost je nejistá. Mimo vědecký výzkum, který je soustředěn především v N. Alesundu, odkud v minulosti startovaly expedice Amundsena, Nobileho a dalších polárníků, se v posledních letech rozvíjí turistika. Stále více turistů, mezi nimiž nechybí ani naši, přijíždí na Špicberky.

Na Špicberkách jsem byl několikrát, buď sám nebo jako průvodce českých turistů. V dubnu 1997 jsem uskutečnil, především díky letecké společnosti SAS, která mi poskytla volnou letenku, sólovou expedici na Špicberky. Hlavním cílem byl výstup na nejvyšší horu Newtontoppen, která se nachází na 79 stupni severní šířky. Hora měří pouze 1707 m a výstup není příliš technicky náročný. Nejhorší je dostat se k ní. Cestou se musí překonat fjordy a ledovce, což vyžaduje značné úsilí a opatrnost. Vhodným obdobím pro výstup je zima, kdy fjordy a ledovce jsou zamrzlé. Přechod přes fjordy nemusí být tak snadný jak by se na první pohled zdálo, což mohu potvrdit sám na sobě.

Hned první den po příletu do Longyerbyenu jsem se vydal přes zamrzlý fjord Advendalen, široký několik kilometrů. Na nohou jsem měl lyže a za sebou táhnul dvoje sáňky. Asi v polovině jsem narazil na dvaceticentimetrovou trhlinu. Zpočátku jsem ji chtěl překročit, ale jelikož vanul vítr od pobřeží, rozhodl jsem se, že půjdu podle ní až k druhému břehu. I když jsem si zašel, udělal jsem dobře, neboť když jsem se po 15 minutách chůze podle břehu ohlédl za sebe, spatřil jsem místo trhliny několik desítek metrů široký pas mořské hladiny, který se neustále zvětšoval. Východní vítr od pobřeží roztrhal led a unášel ho dále od pobřeží. Kdybych vstoupil na něj, mohl jsem se stát trosečníkem. Od té doby jsem při každém přechodu fjordu dával velký pozor a raději, když jsem mohl, šel po pevné zemi. Pozor jsem dával i na ledovcích, kde hrozilo spadnutí do trhlin, které nebyly vidět.

Dalším nebezpečím bylo setkání s ledními medvědy, kterých je na Špicberkách zhruba 4 000. Většina žije na východním a severovýchodním pobřeží, kde se živí lovem tuleňů, kteří jsou jejich hlavní potravou. Ale jejich stopy jsem často nacházel i vysoko v horách, na místech, kde bych jejich přítomnost nepředpokládal. Na medvědy jsem měl revolver Astra 357 Magnum, který mi věnovala společnost C. I. D. I podle místních lovců je tato zbraň dostatečně účinná, aby medvěda skolila. Při setkání s medvědem se nemusí hned po něm střílet. Často jej stačí zaplašit výstřelem do vzduchu. To, že k napadení dochází, dosvědčují i případy zabití lidí. Nad Longyerbynem je čerstvý pomníček, který připomíná dva roky starou událost, kdy medvěd roztrhal dvě dívky, které na horském platu nad městem šly beze zbraně. Pokaždé, když jsem narazil na medvědí stopy, měl jsem revolver připravený k okamžité střelbě a v noci jsem jej pokládal vedle hlavy. Jednou jsem revolver držel celou noc v ruce, neboť jsem musel zatábořit na místě, kde byly čerstvé stopy, a já nevěděl, zda medvěd nepůjde zase kolem.

Expedice mi sloužila i k otestování nové výstroje, stravy a také mojí fyzické zdatnosti. Co se týče výstroje, byl jsem oblečen od firmy Alae Lupuli (Moira) od které jsem měl také péřový spací pytel s protiodpařovací vložkou. Ta brání, aby tělesná vlhkost přecházela do spacího pytle. Současně slouží k většímu zateplení. Spacák s vložkou se velmi osvědčil i v mrazech přes -25 ºC. Zajímavé bylo, že v neprodyšné vložce se vlhkost nesrážela a ta byla suchá.

Mimo potraviny, které pravidelně používám, jsem zkoušel i nové jako například instantní kávovou náhražku, čaj, sušená vajíčka, drcený sušený česnek, instantní pudinky, zdobící pěnu /šlehačku/ a různé druhy polévek od firmy Gastro instatnt. Důležité je, že jejich příprava je jednoduchá a výrobky jsou i chuťově dobré. Mnohé z nich jsem zařadil do svého jídelníčku. Jako novinku jsem používal speciální pilulky proti únavě Gvaranal-Juwim. Podle doby pochodů a vzdáleností, které jsem denně urazil se zdá, že jsou účinné. Chodil jsem průměrně 12 až 14 hodin, při pochodu ze zátoky Kingsbay celý den a noc. Na Špicberkách jsou v té době bílé noci a tak se dá jít i v noci. Čas se mi tak popletl, že když jsem došel u Tempelfjordu k chatě lovce Noiseho, kde bivakovala skupina Francouzů, řekl jsem jim, že jdu večeřet. Francouzi se smáli neboť vstávali, aby se nasnídali.

Expedice splnila svůj účel. Jelikož výstup na Newtontoppen jsem zvládl nad očekávání rychle, mohl jsem se ještě podívat do Kingsbay a ostatních zajímavých míst na Špicberkách. Prošel jsem velkou část Špicberk, kam bych se v létě pěšky těžko podíval. Zimní Špicberky jsou nádherné. Nové pohledy na zasněžené ledovce a hory nebraly konce. Po skončení se mi v hlavě rodily nové plány na další lyžařskou expedici na Špicberky. V krátkém článku jsem nemohl vylíčit všechny zážitky, ale mohu říci, že kdo se na Špicberky vypraví, nebude zklamán, ať je navštíví v létě nebo v zimě. Každé roční období má něco do sebe.

Špicberky/Svalbard

Encyklopedie Diderot definuje rozdíl mezi Svalbardem a Špicberkami takto:
Svalbard – norské autonomní území v Severním ledovém oceánu, správní středisko Longyearbyen. Zahrnuje souostroví Špicberky a Medvědí ostrov.
Špicberky, norsky Spitsbergen – norské souostroví v Severním ledovém, součást norského autonomního území Svalbard.

text a foto Miroslav Jakeš, 1999