Finské národní parky, Helvetinjärvi

Západ slunce nad Haukkajärvi
foto Michael Stanovský

u jezera Haukkajärvi
foto Michael Stanovský

jezero Ruokejärvi
foto Michael Stanovský

Fousaté lišejníky provazovky
foto Michael Stanovský

Květena na jezerech a bažinách
foto Michael Stanovský

kaňon Peklo u jezera Helvetii
foto Michael Stanovský

Na stezce Pirka cestou přes bažiny
foto Michael Stanovský

Druhý národní park, který jsme navštívili, byl NP Helvetinjärvi severně od města Tampere. Již cesta k němu byla lehce dobrodružná. Jet osobním autem, tak nás to tolik nerozhází, ale autobus jezdí raději po silnicích. Z hlavní silnice západně od Tampere se odbočuje na okresku vedoucí k severu. Na některých automapách tato silnice již není nakreslena. Přesto jde o krásnou, nepříliš širokou asfaltku. V tom, že se blížíme do neobydlené krajiny, nás po 50 kilometrech téměř nekonečných lesů ubezpečuje průjezd "centrem" zdejšího kraje. U silnice sice je zářící cedule s nápisem Kalio, ale kolem se stále míhají jen husté lesy. Při podrobnějším pohledu jsme viděli čtyři, pět lesních cest na jejichž konci se dala tušit nějaká farma. U odbočky na farmu je vždy směrovka, ale místo místního jména tu je tu zvykem uvádět jméno rodiny, která na farmě hospodaří.

Za chvíli jsme uviděli na mýtině losa, jediného za celou naší cestu. Pak už byla jen odbočka na prašnou lesní silnici. Deset kilometrů, dvacet kilometrů pomalé jízdy a z lesní cesty najednou odbočuje lesní cesta. Řidič Tonda je srdnatý, ale v jeho duši hlodá pochybnost. "Kdyby jelo něco proti nám, tak budu pět kilometrů couvat," říká. "Nebo bude couvat on," odpovídám mu, "my jsme silnější".

Ale to jsme již na parkovišti. Před námi závora, za ní několik nájemných srubů a za nimi již prosvítá hladina jezera Haukkajärvi. Písčité pláže, borové lesy, ohniště, hromada dřeva se sekerou a pilou. Sluníčko zapadá zase o něco později a teplota vody je 21 ºC! Ať žije Finsko!

Národní park Helvetinjärvi má rozlohu 22 km². Byl vyhlášen k ochraně jezera Haukka (finsky Haukkajärvi) s jeho rozsáhlými zátokami a písečnými plážemi. Chráněna tu je řada starých lesních porostů, malých rašelinišť a spousta drobných jezírek. Ovšem největší atrakcí je hluboká soutěska Helvetinkolu. Její příkré stěny a úzké dno se svažují do kaňonovitého údolí vyplněného jezerem Helvetii (Helvetinjärvi), což česky znamená peklo. Spolu s dalšími jezery Luomajärvi a Koverojärvi a spoustou říček vyplňují tektonickou puklinu v délce několika kilometrů. V zimě tudy vedou lyžařské cesty a "silnice" pro sněžné skútry. Jak "typické" pro placaté jezernaté Finsko.

V jižní části parku je ještě jedna tektonická puklina – Rontonhorha. Ta již není tolik atraktivní, stěny nejsou tak strmé a návštěvnost také není veliká. Na území parku i v okolí je pozoruhodný výskyt rysa (Lynx lynx).

Národním parkem prochází turistická stezka Pirkka. Větví se na cesty do Virratu, Kuru a Ruovesi. Dá se dojet do jedné z těchto osad a rezervací projít do jiné osady. Finové tu zbudovali celkem pět turistických tábořišť a u soutěsky Helvetinkolu i srub. V případě nouze by se v něm vyspalo i deset lidí.

My jsme do rezervace dorazili opět až navečer, poměrně rychle rozbili tábor a při romantickém, až kýčovitém západu slunce čekali na půlnoc. I když je to k polárnímu kruhu ještě daleko, v těchto zeměpisných šířkách bývá i začátkem července celou noc vidět. Využili jsme toho a udělali noční výpravu za bobry.

Šel jsem já, Martina, Dan a fotograf výpravy Péťa. Naše cesta vedla zpočátku po povalovém chodníku. Těmi tu mají "vydlážděny" prakticky všechny cesty. U jednoho potoka jsme odbočili do bažinatého lesa. Martina nás poučila, jak se v té krajině pohybovat. Měla s tím dost zkušeností, neboť svého času prováděla průzkum šumavských rašelinišť. U potoka jsme našli první bobří okusy. Po chvíli jsme narazili na spoustu popadaných stromů. Ukázalo se, že nejsou popadány jen tak, ale opět je uhlodal bobr. Všechno to bylo starého data, bobři zde pracovali loni, možná předloni. Po dvou kilometrech čvachtání jsme došli k jezírku Myllijärvi. Začínalo svítat a nad jezerem se vznášel mlhavý opar.

Čekali jsme tu potichu snad půl hodiny, všechno dobře obhlíželi dalekohledem, ale po bobrech ani památka. Ani jejich hnízdo nazývané bobřím hradem nebylo nikde vidět. Protože se blížilo jitro a dnešní den měl být náročný (čekala nás pětadvacetikilometrová túra parkem), vrátili jsme se do tábora s nepořízenou.

U cesty kousek od tábora jsme nakonec našli opuštěný bobří hrad. Bobři si hnízdo budují z větví tak, aby vchod byl pod vodní hladinou. Tím se chrání před vniknutím nějakého nepřítele do hnízda. Často ještě na potoce pod hradem postaví přehradu, aby se zvedla hladina, a tím byl hrad lépe chráněn. Náš bobří hrad žádnou přehradu neměl. Také v něm již dlouhou dobu nikdo nebydlel. Škoda…

Náhradou nám však byl hohol severní s deseti mláďaty, kterého jsme viděli druhý den. A také spousta vachty trojlisté. Ornitolog Míra z Valmezu říká, že je to důležitá rostlina. Přidává se do slivovice pro chuť.

Bobr evropský

Na rozdíl od kanadského příbuzného si bobr evropský hloubí v břehu noru, která ústí pod vodou. Na místě, kde se nora začne propadat, vrší bobři větve. Vzniklou kupu větví nazývanou bobřím hradem zpevňují blátem a suchou travou. Vnitřek hradu bobři udržují v čistotě, vystýlají jej drobnými větvičkami, které občas vyměňují.

Ve slavné knize Alfreda Edmunda Brehma (1829–1884) Život zvířat autor píše, že se zdržuje v jednoduchých podzemních norách, nikoli ve zvláštních hradech. Nory jsou 30 – 40 kroků dlouhé, běží podél řeky a mají několik východů na sucho. Hrady vyhlížejí jako chlebové pece a bobři je využívají jen jako skrýše, do nichž se uchylují, když se říčka rozvodní a vypudí je z podzemních nor.

Návrat bobrů do České republiky

V Rakousku bylo bylo v letech 1976–1988 vysazeno 42 bobrů. Lze předpokládat, že někteří z těchto jedinců, nebo jejich potomci, postupně migrovali na území jižní Moravy, kde se trvale usadili. Doslova senzací se stala přítomnost bobrů na řece Dyji uprostřed Břeclavi koncem května roku 1995. Často se lidé zajímají o to, zda bobři na jižní Moravě také staví hráze a bobří hrady. První hráz objevili břeclavští ochránci přírody na jaře roku 1997. Bobr si ji vybudoval napříč kanálem napájejícím vodou území národní přírodní památky Pastvisko u Lednice. Unikátní mokřad tak málem vyschl. Další hráz si bobři postavili na "Čistém jarku" v oboře Soutok pod Lanžhotem. Několik hrází nalezl starosta obce Bulhary na soustavě kanálů v blízkosti Zámecké Dyje nad Lednicí. Bobří hrad, vysoký cca 2 metry, si jedna z rodin postavila nad kolmým břehem slepého ramene "Krumpava" při dolním toku Moravy. V období nízkého stavu vody zde bobři obývají prostory vyhloubené v břehu. Při povodních se stěhují do "podkroví".

V letech 1991–1992 byli bobři vysazeni na území Chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví. V roce 1993 se bobři objevili na Labi a vytvořili kolonii nedaleko Děčína. Pravděpodobně v roce 1995 se bobři usadili na Kateřinském potoce na Tachovsku (nedaleko Rozvadova). V roce 1996 byli bobři vysazeni na řeku Odru ve Vojenském výcvikovém prostoru Libavá (Oderské vrchy). Na sklonku roku 1997 se bobři objevili na řece Olši nedaleko Jablunkova a na Stonávce na Karvinsku.

(podle článku Jiří Lehkého a Otakara Pražáka, časopis Veronica 3/1998)

Michael Stanovský, 15. července 1998