Finské národní parky, úvodem něco málo o Finsku

Jezera poblíž Rovaniemi, foto M. Stanovský

Finsko jsem navštívil již několikrát. Poprvé jako student, to bylo v sedmdesátých letech. Projeli jsme je tehdy od jihu na sever vlakem, když vlak skončil, tak stopem a autobusem. Dostali jsme se až k nádhernému jezeru Inari tři sta kilometrů za polární kruh. Bohužel, Finsko je tak rozsáhlé, že na osobní poznání jezerní krajiny z jedoucího rychlíku není čas.

Potom jsem Finsko projel několikrát na zájezdech s turisty. To už bylo lepší, ale náš cíl byl vždy někde jinde. Spěchali jsme k nejsevernějšímu bodu evropské pevniny, do Norska k Nordkappu a mysu Knivskjelodden. Finskou krajinu jsem poznal lépe a navštívil i nějaké rezervace. To stačilo k tomu, abych si tu zemi definitivně zamiloval, snad nejvíce ze všech severských států. Ale pořád tomu něco chybělo. Chtělo to proniknout do vnitrozemí, dále od silnic, dálnic, železnic, dále od civilizace, do nekonečných lesů, jezer, bažin a rezervací.

Finsko je v celém světě známo především jako země lesů a jezer. Těžko hledat jiný stát, kde je jezer tolik. Donedávna se geodeti nebyli schopni dohodnout, kolik těch jezer Finsko vlastně má. Tisíce malých jezírek je skryto ve špatně přístupných končinách severního Finska, takže se odhady pohybovaly mezi 35 až 60 tisíci jezery. Teprve družicové snímkování z roku 1987 ukázalo, jak hluboce jsou tato čísla podceněna. V současné době platí počet asi 190 000 jezer. Ale slyšel jsem i téměř dvojnásobný počet. Nejvíce jezer je ve Finské jezerní plošině. Většinou jsou v nadmořské výšce 76 až 78 m n.m. To je dáno působením skandinávského ledovce, který krajinu obrušoval jedním směrem a do jedné roviny. Proto je také většina jezer relativně mělká, má mnohonásobně vinutý, lalokovitý tvar pobřežní čáry a velké množství ostrůvků vystupujících nad hladinu. V místech, kde mají jezera mezi sebou větší výškový rozdíl, vznikají krátké řeky s prudším tokem a peřejemi. Nebo tam Finové staví přehrady. I ostatní řeky jsou většinou krátké, mají ale velké průtoky vody.

Na severu Finska mají jezera trochu jiný charakter. Jiné tváření krajiny je dáno také tím, že po konci doby ledové již nebyl Baltský štít tolik zatěžován a došlo k jeho zvedání. Také proto nejsou severní jezera odvodňována do Botnického zálivu Baltského moře, ale do Ladožského jezera nebo do Bílého moře.

Povrch Finska je značně nerovný, je plný různých pahorků, morénových valů, hřbetů, údolí a sníženin. Jejich relativní výška však zřídka přesahuje pár metrů či desítek metrů. Je to důsledek existence hornin s různou odolností proti zvětrávání, ale hlavně důsledek činnosti vnějších geologických sil během dob ledových. Větší výškové rozdíly jsou pouze v místech výskytu odolné horniny – křemenců. Například v Laponsku jsou známé pahorky – tunturi, na území národního parku Koli je také typický představitel křemencového valu. Zajímavým jevem jsou i eskery – vznikly v ledových dobách z materiálu spodní morény. Materiál byl unášen pod ledovcovým vodním tokem v dlouhém tunelu a posléze byl uložen na jeho dně. Po odtání ledovce vyčníval nad okolní povrch. Dnes eskery vytváří morénové valy dlouhé až několik desítek kilometrů nebo protáhlé jezerní ostrovy.

Michael Stanovský, 15. července 1998