50 let od úmrtí Jeana Sibelia

jak Sibelia viděli jeho přátelé – výtvarníci

Česká filharmonie uctila 2. listopadu 2007 památku největšího finského hudebního skladatele Jeana Sibelia uvedením jeho nejznámější symfonie v koncertním sále pražského Rudolfina. Symfonie č. 2 D-dur zazněla v brilantní a provedení Českého filharmonického orchestru za přítomnosti velvyslance Finské republiky J. E. Hannu Kyröläinena a dalších členů finského velvyslanectví. Na slavnostní koncert byla pozvána též Severská společnost.

Jean Sibelius (1865–1957), titan finské hudby, zastiňuje všechna jména finského hudebního světa. „Netrénovaný král Finska“, tak bývá nazýván tento syn země, který svůj malý národ proslavil daleko za hranicemi. Proto v Helsinkách najdete Sibeliovu akademii, Sibeliův pomník, Sibeliovu ulici. Také Sibeliův týden, který se pořádal ještě za umělcova života každoročně v červnu. Každý rok se na Sibeliův týden do Helsinek sjíždějí nejlepší hudebníci z celého světa, aby provedli díla velkého umělce spolu s ostatními díly světových mistrů.

Hudební kritici se marně snaží zařadit Sibelia do nějaké školy, nakonec pro ně zůstává přece jen příliš velkým hudebním novátorem. Některým se zdá jeho hudba příliš kontrastní, neobyčejná, spíše filozofická než tryskající z lidského srdce. Platí to především o jeho symfoniích, kde Sibelius proti vžité formě uvedení základního tématu v expozici, jeho analýzu a variace, volí metodu kontrastu, tj. seznamuje posluchače nejprve s nesouvislými prvky, které postupně staví v mohutný celek. Tím dosahuje grandióznosti nedosažené nikým od dob Beethovenových, bývá proto nazýván největším symfonikem po Beethovenovi.

Jiní vytýkají Sibeliovi nepůvodnost a přílišnou kosmopolitičnost. Tato výtka padá, uvědomíme-li si, že Sibelius sice vyšel z německých romantiků, stal se však národním romantikem. Vždyť jeho první díla nemohla být inspirována ničím národnějším než Kalevalou. Jsou to hlavně Legendy z Kalevaly, Labuť tuonelská a Lemminkäinenův návrat. A brzy na to Finlandia. Tato epochální suita obráží tolik probouzejícího se národního cítění Finů, že ji cenzoři raději zakázali ihned po prvním uvedení.

Kdo poznal Finsko, rázem mu při poslechu Sibeliovy hudby na mysli vytane kouzlo nekonečných jezer a hvozdů, před očima se mu rozvine divukrásný obraz finské krajiny. Tak opravdově je Sibeliova hudba spjata s finskou přírodou.

Sibelius byl velký snílek s neobyčejně citlivou a bujnou fantazií. Rád se toulal sám nebo s přáteli hlubokými lesy a zvláště v noci se mu zjevovali lesní skřítci, trollové, čarodějnice i všelijaké noční pohádkové příšery, jejichž zvuky pak zakomponoval do svých děl. Sám o sobě říkal: „Patřím mezi ty nešťastníky, kteří vnímají neobyčejná silně jarní crescendo a podzimní diminuendo.“

Přestože většinu svých nesmrtelných děl Sibelius zkomponoval v první polovině svého života, nemluví se mnoho o tomto období.

Staří pamětníci vám mohou vyprávět nejednu zajímavou historku ze života mladého Sibelia, který platil za bouřliváka a jeho záliba v šampaňském a dobrých doutnících byla všeobecně známa. Jako veselý společník byl často zván do společnosti, kde udivoval svým širokým rozhledem a znalostí sedmi jazyků, což mu umožnilo věnovat se krátce i diplomatické činnosti.

Těžká nemoc však zasáhla do jeho mladého života, překonal jí natolik, že se později ve výborné kondici dožil neuvěřitelných 92 let!

Počátek 20. století znamenal obrat v Sibeliově životě. Dostal státní důchod, takže mohl zanechat vyučování na konzervatoři v Helsinkách a cele se věnovat skladatelské činnosti. Rozhodl se odejít z Helsinek, kde neměl potřebný klid ke své práci a odstěhoval se do vily v Tuusule nedaleko Helsinek. Tady v šťastném kruhu rodinném prožíval ještě dlouhá léta svého života. Na zahradě této vily spí dnes svůj věčný sen, uprostřed své milované finské přírody.

Hana Kučerová 10. listopadu 2007