Kaurismäki na scéně Dejvického divadla

foto Hynek Glos (www.dejvickedivadlo.cz)

„V českém divadle se roztrhl pytel s adaptacemi filmů,“ píše Jana Machalická 25. ledna 2010 v deníku Lidové noviny. Pravděpodobně proto, že je nedostatek dobrých současných her.

„Rozhodne-li se divadelní režisér vyprávět příběh, který by byl co nejméně vykonstruovaný a zároveň nepostrádal určitý civilismus a autentické prvky, pak najde to, co hledá, spíš ve filmových scénářích než v současných divadelních hrách,“ dodává Machalická.

Film finského režiséra Akiho Karismäkiho převedl na scénu Dejvického divadla režisér Miroslav Krobot, který se ujal i dramatizace.

Krobot sáhl po žijícím klasikovi finského filmu, objevil v něm nečekaný divadelní potenciál. To je ostatně filmovým divákům známo už dávno.  Krobot na jevišti rozvinul základní tóny Kaurismäkiho filmu, střídmost a absurditu, naprosto originálními prostředky – hudbou a pohybem, píše dále Machalická. Vznikl tak křehký, neuchopitelný tvar naplněný až po okraj hořkostí, humorem i poezií, tou nejjednodušší, a přitom nejvýmluvnější divadelní řečí, z níž se rodí metafora.

Antero Lujanen procitne a zjistí, že si nepamatuje jak se jmenuje, kde pracuje, zdali je ženatý, zkrátka nic. Ocitne se mezi bezdomovci, ale osud je na jeho straně.

Potká Irmu, členku Armády spásy a všechno se začne odvíjet tím lepším směrem, ale jen do okamžiku, než zjistí, že je…

V inscenaci hraje celý herecký soubor Dejvického divadla, tři hosté a někteří další zaměstnanci divadla…

Tragikomický Muž bez minulosti má nezaměnitelnou „finskou“ atmosféru, působí minimalisticky a navzdory úsměvným momentům a happyendu dost tísnivě. O to větší výzvou mohlo být pro Krobota nové ztvárnění. V jeho interpretaci drama zmláceného a okradeného muže, který zapomene nejen vlastní jméno, ale také vše o svém dosavadním životě a útěchu najde až v seznámení s obětavou ženou pracující v Armádě spásy, vyznívá bláznivěji a veseleji.

Posun je zřetelný – tam, kde z filmového plátna čiší beznaděj, se české divadelní publikum docela často směje. Komika převálcovala tragiku, režisér obohatil předlohu o nám blízký humor, čímž dílo zásadně proměnil. Nebál se zařadit vtípek založený na náhodně objevené finské vodce ve staré ušmudlané ledničce nebo třeba bizarní pohybově-taneční čísla.

Herci se však nepitvoří a nepředvádějí laciné kousky. Díky tomu snad i ta nejabsurdnější scénka podtrhuje originalitu inscenace, jakož i kostýmy, z nichž značná část vypadá jako z levného secondhandu, střídmá, avšak chytře vymyšlená výprava, která se dobře popasovala s množstvím interiérů a exteriérů.

Své dělá i pozoruhodná hudba z pera Marka Doubravy, doplněná navíc i písněmi kapely Beach Boys. Vedle hereckých výkonů je muzika druhým důležitým tahounem představení, prolíná jednotlivé obrazy, nebo je dokonce úplně zastaví a na okamžik nechá rozeznít možný útržek paměti muže bez minulosti, který je od začátku prezentován jako hudební nadšenec.

Michael Stanovský – 26. leden 2010
použit text ze stránek Dejvického divadla (Kateřina Rathouská, MF DNES)
a části textů Jany Machalické (Lidové noviny)

---

Hrají: David Novotný, Martin Myšička, Ivan Trojan, Jaroslav Plesl, Pavel Šimčík, Václav Neužil, Pavol Smolárik, Tatiana Vilhelmová, Johanna Tesařová, Lenka Krobotová / Petra Hřebíčková, Klára Melíšková, Simona Babčáková, Martha Issová, Jana Holcová, Zdeňka Žádníková a další

Překlad: Pavla Arvela
Scéna a kostýmy: Andrej Ďurík
Hudba a hudební nastudování: Marek Doubrava
Pohybová spolupráce: Kristýna Lhotáková

Divadelní adaptace a režie: Miroslav Krobot

Uvádí: Dejvické divadlo, Praha, premiéra: 21. ledna 2010