Mraky odtáhly (Kauas pilvet karkaavat)

Finsko 1996, depresivní komedie, 96 minut
Scénář a režie: Aki Kaurismäki, kamera: Timo Salminen
hrají: Kati Outinenová (Ilona), Kari Väänänen (Lauri), Elina Salová (paní Sjöholmová), Sakari Kuosmanen (Melartin), Markku Peltola (Lajunen), Matti Onnisma (Forström)

Říkalo se, že Aki Kaurismäki po nečekané smrti svého přítele a kmenového herce Mattiho Pellonpää již nechtěl pokračovat ve filmové tvorbě. Naštěstí slovo nedodržel, a tak se můžeme seznámit s jeho dalším dílem, které nese všechny znaky Kaurismäkiho charakteristického rukopisu.

Samotný příběh je velice prostý: restaurace Dubrovník, ve které pracuje Ilona jako vrchní číšnice, je zavřena. Spolu se svým mužem náhle pocítí tvrdou realitu nezaměstnaných. Staromódní pár nerezignuje a pokouší se zvládnout situaci, i když ta je zpočátku ze dne na den spíše horší než lepší. Pak přichází nápad a mihotavé sny o budoucnosti dostávají pevné kontury.

Říkalo se, že Aki Kaurismäki po nečekané smrti svého přítele a kmenového herece Mattiho Pellonpää, již nechtěl pokračovat ve filmové tvorbě. Naštěstí „slovo“ nedodržel, a tak se můžeme seznámit s jeho nejnovějším dílem, které nese všechny znaky Kaurismakiho charakteristického rukopisu. Samotný příběh je velice prostý: restaurace „Dubrovnik“, ve které pracuje Ilona jako vrchní číšnice, je zavřena. Spolu se svým mužem náhle pocítí tvrdou realitu nezaměstnaných. Staromódní pár nerezignuje a pokouší se zvládnout situaci, i když ta je zpočátku ze dne na den spíše horší než lepší. Pak přichází nápad a mihotavé sny o budoucnosti dostávají pevné kontury. Film se ve všech směrech opět přibližuje melodramatickému žánru. Kaurismäki přitom v tradici skandinávské kinematografie neopomenul okořenit sladkobolné vyprávění jemně salónním charakterem. Většina děje se odehrává ve staromódních bytech, jejichž holé stěny jsou vyvedeny v křiklavě pastelových barvách, které vzhledem ke stupni vybledlosti výborně dokreslují postavení obou hrdinů. V žádném případě se tedy nejedná o lacinou love story, ale naopak o velmi citlivé vyprávění o životě na pokraji společnosti, která nedokáže přijmout nikoho, kdo nežije podle jejích konzumních pravidel. Kaurismaki opět prokázal obrovské pochopení pro problémy outsiderů, s nimiž se nikdo „normální“ nechce bavit a tudíž jsou odkázáni pouze na charakteristicky „němou“ komunikaci mezi sebou samými. Pokud se vám bude zdát u takto vyhroceného příběhu happyend jako nepatřičná rekvizita, pak věřte, že je pořád dost otevřený na to, aby mohl vzhledem k očekávání dalších smolných okamžiků působit nemálo ironicky. A jestli ho takto chápat nedovedete, pak jej berte jako slabou útěchu a pokus o přidání trošky naděje všem zbídačeným duším, o nichž film vypráví. (Jiří Novák, Rock and Pop 11/1996) Protagonisté Kaurismäkiho filmu jsou opět odsouzeni k sisyfovskému údělu nenápadných a přehlížených, leč nezdolných hrdinů. Poetika obyčejnosti i zvážnělý „černý“ humor dřívějších režisérových filmů však bohužel trochu vyprchaly. Skromný, málo nosný syžet nezachránily ani ověřené finesy, ani paradoxně zachmuřená komediální atmosféra, tak příznačná pro filmy tohoto finského tvůrce. (Stanislava Přádná, Film a Doba 3/1996, příloha KV) Film zaujme svou intimitou a promyšlenou jednoduchostí. Smutná hrdinka filmu ztratí zaměstnání. Snímek o tíživém pocitu zbytečnosti dopadající na nezaměstnané pojal Aki Kaurismäki jako pohádku o marném úsilí a šťasné náhodě. Jeho postavy jsou jako vždy společenští outsideři a mají takovou smůlu, že nás skoro přesvědčí o tom, že jsou bez šancí… V seversky zadumané, posmutnělé atmosféře se nesl i další skandinávský příběh: již zmiňované MRAKY ODTÁHLY. Pomalu plynoucí sociální balada o oblíbených Kaurismäkiho hrdinech – helsinských nezaměstnaných, jezdících starýmui americkými bouráky – nepřinesla do režisérovy filmografie kromě pro něj netypického happyendu nic nového.

ArtFilm, 15. ledna 2006