Zločin a trest (Rikos ja rangaistus)

Režie: Aki Kaurismäki
Scénář: Aki Kaurismäki, Paul Pentti
Kamera: Timo Salminen
Hrají: Marku Toikka, Aino Seppo, Esko Nikkari, Olli Tuominen, Hannnnu Lauri
Finsko, 1983

Antii Rahikainen, řezník na jatkách, vstoupí do bytu bohatého podnikatele a bez vysvětlování ho na místě zastřelí. Svědkyní se stane dívka Eeva, která právě přinesla kytici z květinářství. Policejní inspektor Pennanen objeví ve starých spisech souvislost: oběť před lety způsobila při autonehodě smrt Rahikainenovy dívky… V moderní adaptaci se z Raskolnikova stal Rahikainen, podstata konfliktu jedince se společností však zůstala původní. Zaměnilo se ovšem prostředí a sociální vazby, Karismäkiho snímek je tedy jakýmsi „Zločinem a trestem po sto letech“.

„… hodně z Hitchcocka, hodně z Bressona a jen dvě procenta jsem já,“ těmito slovy Kaurismäki skromně zhodnotil svůj první celovečerní film, kterým v šestadvaceti letech odvážně debutoval jako samostatný režisér i hlavní scenárista. Kaurismäki dále uvádí: „Rozhodl jsem se pro Dostojevského příběh, když jsem si někde přečetl Hitchcockův názor, že by se nikdy neodvážil adaptovat jeho romány, protože jsou z hlediska filmového zpracování příliš těžké. Řekl jsem si tehdy: dobrá, tak to zkusím já. Natočit ve Finsku film jako debutant není právě snadné a předpokládal jsem, že pak uplynou léta, než se mi znova naskytne nějaká příležitost. Proto jsem se rozhodl, že bude lepší zklamat s velkým projektem. Když už padnout, tak hlasitě, aby se o tom alespoň vědělo.
Vzal jsem tedy nejlepší knihu na světě a úplně jsem ji zničil…“ Kaurismäki, pro něhož byl tento film také „holdem zlatým časům, ve kterých jedna vražda stačila na jeden kriminální film“, se Dostojevského románem, který přesadil do reálií současných Helsinek, inspiroval jen velmi volně. Lea Trojanová o tomto Kaurismäkiho stylisticky neobyčejně čistém, originálně autenticky působivém a myšlenkově pozoruhodně vyzrálém debutu mj. píše: „Spíše než Raskolnikovem, pro něhož je spáchaný zločin jakýmsi laboratorním pokusem, majícím potvrdit jeho úvahu o bonapartistických povahách, k nimž by rád náležel, je Rahikainen (tj. ústřední hrdina filmu) zklamaným idealistou a společenským outsiderem. Přehlíženým outsiderem, jenž vegetuje v nuzném pokoji laciné ubytovny, jehož malé okno vede do dvora, evokujícího nuzné petrohradské dvorky, nesnídá a nepije v krčmách, ale v umakartovém bufetu. Noční Helsinky plné světel, proudících aut, lodních stěžňů v pozadí, jsou vůči němu lhostejným, chladným světem, bariérou, za niž nikdy nevstoupí. Rahikainen je sice představen jako bývalý student práv, jehož zklamání a nevíra v justici končí u řeznického špalku, ale jeho vzpoura proti společnosti, vzpoura manifestovaná provedeným zločinem, je spíše pudová, nereflektovaná.“