Osmý div světa aneb Tajemství Ďáblovy bible (6)

6. díl seriálu Osmý div světa aneb Tajemství Ďáblovy bible

Opat: Dým! Všude je dým! Z oparu mlha, ze světla tma , černé blesky z rudého nebe, kde bylo nahoře je dole, z okna dračí jícen, vosk hoří místo knotu a kámen taje jako sníh, v otevřeném hrobu usmívá se růže a cáry plachet zvoní hranu s vlnami, z nebes sněží láva…

Jízdní řád historie

Na historických románech mne od jistého času rozčiluje poměrně závažný fakt, že jsou to romány. Nevím, co od románů čekám, ale vím, že je raději nečtu, až na čestné výjimky Tří mušketýrů a Chrámu Matky Boží v Paříži.

Dokud jsem četl historické romány, četl jsem věty jako:

„Karel IV. upil vína z velkého poháru a zachmuřil se.“

Odkud může autor vědět, že v popisované chvíli „Karel IV. upil vína z velkého poháru a zachmuřil se?“ Za touto větou je výrazný otazník. Klidně by tam mohlo stát:

„Karel IV. upil piva z malého poháru a rozesmál se.“ Nebo ještě hůře, každý může větu zaměnit. A co větu, historický okamžik může změnit a napsat:

„Jiřík z Poděbrad se vůbec toho dne nenapil a tvářil se, jakože mu je všechno jedno.“ Na rozdíl od jízdního řádu si každý autor fantasta může psát co libo, vodit nás hlubinami královských duší a mystifikovat popisem dějů, které se nikdy nestaly. Do zmíněného jízdního řádu si jeho autor naopak nesmí dovolit psát co libo. Například tam těžko napíše:

„Nějaký vlak jede asi z nějakého nádraží někam, odjezd přesně mezi 19. a 23. hodinou nebo také ne, příjezd nějak k ránu.“

Poctivost básníků jízdního řádu a také telefonního seznamu mne dojímá a je příkladná. Divím se, že Národní divadlo už dávno nehraje dlouhé, pravdivé drama – Telefonní seznam, písmeno Á až Bé. A my, návštěvníci Zlaté kapličky, bychom se těšili na písmeno Cé, stáli fronty a dohadovali se, zda už na podzim bude Dé.
Z historických autorů mne baví ještě tak pan Třebízský. Respektive bavil. Četl jsem kdysi jakýsi jeho román a ten román začínal tím, že se rytíř probudil. Napočítal jsem celých čtrnáct stran podrobného popisu svítání, stavu rosy na trávě a lístcích květin, rytířových vrásek a zpěvu okolního ptactva, až jsem zjistil, konečně, že oněch čtrnáct stránek bylo lze shrnout do věty:

„Rytíř se probudil a vyšel před hrad.“

Jako dítě školou povinné mne posedla myšlenka, že ke studiu doby husitské budu potřebovat Aloise Jiráska a propadl jsem mu, neb mám pocit, že v té době byl nestor českého historického románu, něco jako návyková látka. Přečetl jsem zaujatě Proti všem a při zkoušení jsem se pokusil román převyprávět, abych dokázal, jak jsem vzorný žák, jaký jsem vlastenec a co všechno vím. Dostal jsem pětku za to, že „čtu knihu, která nebyla předmětem látky probírané z učebnice,“ a současně jsem byl poučen, že se mám učit z učebnic a ne z románů.

Panu Jiráskovi jsem to nikdy nezapomněl.

A jediné, co mne později zaujalo byla historka, prý pravdivá. Alois Jirásek, když se stal tvůrcem hitů z naší historie, obdržel stipendium, aby nemusel ztrácet čas vyučováním, seděl na zahradě svého domu a psal. Tedy, když bylo pěkné počasí. A učitelé a slečny učitelky, které se v té době nesměly vdávat jako jeptišky, vodili děti k plotu a říkali:

„Děti, podívejte se, Mistr píše!“

Zlaté časy. Píši pomalu písmeno za písmenem, celý den píši a nic. Žádná třída neotevře opatrně dveře a žádná slečna učitelka neřekne: „Podívejte, děti a tak dále.“

A tak jsem se už pevně rozhodl. Autory historických románů trestám nečtením. A nevděčnému lidstvu se pomstím tím, že nenapíši žádný historický román. Leda ten, který bych začal větou:

„Karel IV. se při čekání na tramvaj lehce zachmuřil a pokusil se mobilním telefonem zavolat svému kamarádovi Ludvíkovi XIV.“

A hotovo.

Karel Moudrý, ČRo Leonardo, vysílání 10. května 2006