Radek Hylmar – Feminismus po finsku

Finské ženy získaly v roce 1906 jako první
v Evropě. Klenotnictví Kalevala Koru vydalo ke
stému výročí této události šperk s názvem Hlas
ženy (Naisen ääni). Foto: archiv LN

Při zpěvu eposu Kalevala sedí Finové naproti sobě,
 střídavě přednášejí jednotlivé verše a kývají se do
rytmu. Foto The New Human Interest Library, 1928

Finky v emancipačních bitvách vždy dosahovaly – a stále dosahují – pozoruhodných úspěchů. Je zajímavé sledovat téma genderových rolí v krásné literatuře, neboť současná finská beletrie reflektuje ženskou emancipaci poměrně výrazně.

Když dnešní finská literatura mluví o emancipaci žen, užívá přímo válečných termínů. Název románu Na domácí frontě Kariho Hotakainena (2003) však neodkazuje k válce ve smyslu boje mužů s ženami. Naopak, hrdina, muž v domácnosti, bojuje za emancipaci své ženy. Konkrétně tím, že zaměňuje stereotypní rozdělení domácích činností: vaří, pere, uklízí, vyměňuje plenky; vše proto, aby dal své ženě čas a sílu k plné emancipaci mimo domov, k možnosti jejího prosazení ve veřejné sféře. Muž krvácí na domácí frontě, aby umožnil své ženě kvalitní uplatnění na frontě veřejné

Ve stejné pozici se nachází i hlavní hrdina novely Švihadlo Juhy Seppäläho (1990); také zastává roli muže v domácnosti, ale zatímco Matti z „domácí fronty“ jde pevně za svým jasným cílem, neústupně jako býk, hrdina Švihadla žádný cíl nemá a v domácnosti je uvězněn pouze svou pasivitou. Přesto nacházíme několik důležitých shod: muž zastává domácí práce a žena je v obou případech ta aktivnější. Výměny rolí nesou páry obou literárních děl obtížně a jsou důvodem konfliktů, jež vyústí v tragické závěry. Je třeba říci, že Seppälä je zcela jiný autor než Hotakainen

Téma genderových rolí se objevuje už v Kalevale, základním finském eposu sebraném a dotvořeném Eliasem Lönnrotem v první polovině devatenáctého století. Ve dvacáté třetí runě „nevěstu naučují a napomínají, jak si má při muži vésti“. Takzvané domácí práce, mezi něž patří i starost o dobytek, jsou přiřčeny ženě. V runě, jež následuje, je napomínán muž…

Johanna Venhová, Poslední dopis N.

Ze sbírky Bez mapy (Ilman karttaa, 2000) přeložila Viola Parente-Čapková

Larva ve mně. Zárodek člověka,
půlměsíc velikosti nehtu,
semínko mandle v masitém váčku,
červík bez citu bez očí bez uší.
Udělám ženu, udělám muže?
Aby sedávala na útesu,
házela kameny, jedla, pila, milovala?

– Jsem silnější a nebojím se,
jen malinko: co až odejde z klína z náručí,
až ze mě spadne mateřství, křehké brnění,
budu pod ním scvrklá, bledá jako
paže po sundání sádry?

Kdyby tak věčně u prsu ječmínek,
rybička pod kůží na břiše,
zrnko mě a zrnko tebe.
Tehdy a tam budu klidná
dvě poloviny v sobě u sebe.

ms, Literární noviny, 15. července 2007