Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Elias Lönnrot a Kalevala


Elias Lönnrot

Elias Lönnrot (1802–1884) se narodil v typické starofinské venkovské rodině, kde píseň patřila k všednímu dni jako rosa ke květu. Elias se od mládí naučil vážit si darů země a tato úcta k základním pozemským hodnotám se stala později jedním z vůdčích motivů Kalevaly.

Zvlášť příhodná pro Lönnrotovy budoucí záměry byla doba jeho vysokoškolských studií. Je to čas prvního národního probuzení, jsou to požehnaná léta romantického optimismu a obrozeneckého vlastenectví. Finský romantismus, ve své ideové, politické i kulturní podobě daleko mnohotvárnější než například romantismus český, patří v dějinách Finska k oněm obdobím, která mají pro rozvoj země význam vpravdě klíčový. V těchto zhruba padesáti letech se podařilo dvěma generacím vzdělaných finských osvícenců vlastnímu národu i celému kulturnímu světu dokázat, že Finové jsou národ se starou duchovní a kulturní tradicí, že Finsko má své oprávněné místo mezi kulturními národy tehdejší Evropy.

Po několika romanticky laděných almanaších vydávaných kulturními spolky a společnostmi začíná v roce 1820 vycházet první finsky psané periodikum, Turun Viikkosanomat (Turuský týdeník). V roce 1831 je založena Suomalaisen Kirjallisuuden Seura (Společnost finské literatury), jejíž péčí jsou pak vydávána nejvýznamnější díla finské literatury, mj. díla Lönnrotova, Aleksise Kiviho atd. Od r. 1836 vychází první finsky psaný časopis Mehilinen (Včela). Roku 1845 píše Pietari Hannikainen první finskou hru Kejklíř, o tři roky později vychází Runebergova Vyprávění poručíka Stala s proslulou básní Naše zem (Maamme), budoucí finskou hymnou.

 
Lemminkäinenova matka

Kullervo odjíždí do války

Lemminkäinen

Väinämöinen odpouští Kalevovi

Bratrovražda v Kanteletaru

Kullervovo prokletí

Obrana mlýnku Sampo Sampo, 1896

Joukahainenova pomsta

Kování mlýnku Sampo

Na řece v Tuonele

Naše zem

Ó Finsko naše rodná zem
To slovo zvoní zlatě
Nekončící údolí a hvozdy
A břehy vod
Naším domovem je sever
Drahá zem.

Maame

Oi maamme
Suomi synnyinmaa
Soi sana kultainen
Ei laaksoa ei kukkulaa
Ei vetta ranta rakkampaa
Kuin kotimaa taa pohjoinen
Maa kallis isien.

A někam do středu tohoto času tedy vstupuje student Elias Lönnrot. Když po požáru Turku byla univerzita přenesena do Helsink, vymění Lonnrot studium filozofie za praktičtější medicínu. K radě přátel, aby studoval raději něco užitečného, přidává Lonnrot další praktickou rozvahu: služba praktického lékaře někde v terénu mu zajistí stálý styk s lidmi a neporušenou přírodou a navíc mu umožní pokračovat v poutích za folklórem. Jestliže první dvě cesty realizoval ještě jako student, další uskuteční už jako graduovaný lékař-chirurg, který dá přednost místu venkovského praktika před pohodlným závětřím specialisty na helsinské klinice. Na historickou pátou cestu v roce 1834, kdy se také setká s nejslavnějším žijícím pěvcem run Arhippou Perttunenem, vydává se Lönnrot již jako praktický lékař v malém provinčním městečku Kajaani. Plných dvacet let pak uzdravuje na těle a často i na duchu chudé nemocné, kteří milují svého doktora a mají pochopení pro jeho výstřední zálibu v obyčejných starých písničkách, pořekadlech a zaříkadlech, jež patří k jejich všednímu životu jak sůl k chlebu. Lönnrot vykoná celkem jedenáct studijních cest za finským folklórem, kromě oblastí Karélie navštíví též Laponsko, Estonsko, Ingerii. A samozřejmě všechny oblasti tehdejšího Finska. Setká se se všemi význačnějšími pěvci run, ujde na dvacet tisíc kilometrů cesty, shromáždí na 65.000 veršů kalevalských zpěvů, tisíce přísloví, zaříkadel, pověstí a zkazek. Po dvaceti letech lékařské praxe vrací se Lönnrot do Helsink, kde je jmenován profesorem finského jazyka na helsinské univerzitě.

Čtvrtek 18. září 1856 stane se pak historickým mezníkem v dějinách finského vysokého učení, finského kulturního a vědeckého života. Toho dne Elias Lonnrot zahájí své přednášky o finštině – finsky. K tomuto významnému vítězství finských vlastenců vedených Eliasem Lönnrotem přispěla jistě i skutečnost, že se poměry ve Finsku začaly po neradostném údobí vlád Alexandra I. a Mikuláše I. konečně opět trochu liberalizovat a demokratizovat. Alexandr II., panovník, který ukončil Krymskou válku, zrušil nevolnictví a zmírnil cenzuru, byl pro Finy, alespoň na počátku své vlády, velkoknížetem opravdu laskavým a shovívavým. Roku 1863 dává souhlas ke svolání samostatného finského sněmu, téhož roku vychází důležité nařízení o jazyce, kterým se finština zrovnoprávňuje se švédštinou. Alexandr II. dává Finům také vojenskou samosprávu, rozšiřuje jejich pravomoci v oblasti školství, obecní správy a peněžnictví. Tak za jeho vlády docházejí naplnění mnohé ze snah prvních programových finských vlastenců, vytvářejí se předpoklady k budoucí plné státní a kulturní samostatnosti.

Na všech těch snahách se Lönnrot po návratu do Helsinek činně podílí. Je předsedou Společnosti finské literatury (Suomen Kirjaillisuuden Seura), Finské vědecké společnosti (Suomen Taiteellinen Seura), šéfredaktorem několika kulturních časopisů a vlasteneckých novin. Zbytek života věnuje přípravě gigantického finsko-švédského slovníku, který v mnohých aspektech nebyl dodnes překonán.

Elias Lönnrot umírá v požehnaném věku 82 let v roce 1884.

Kdy se Lönnrot rozhodl, že složí Kalevalu, a co mu bylo prvním – nebo konečným – impulsem, to se už asi nikdy nedozvíme. Jedním z možných vysvětlení je zachovaný koncept dopisu, v němž Lönnrot píše, že nepřestane sbírat runy, dokud z nich nesestaví "dílo odpovídající polovině Homéra". Srovnání s Homérem se pak v Lönnrotových poznámkách objevuje ještě několikrát, jindy Lönnrot hledá paralely s Hesiodem či Vergiliem. Neomezuje se však jen na teoretické úvahy, ale po několikaletém studiu řečtiny a latiny se pouští do překladů vybraných částí Iliady a Odyssey, tlumočí i další vybraná díla z odkazů řecké a latinské klasiky. Homéra si Lönnrot nevybírá náhodně; kulturně historický, společenský i národní význam starořeckých eposů, podíl tajemného slepého pěvce na jejich sestavení a především sám proces jejich vzniku jsou hlavními motivy Lönnrotovy volby. Lönnrot přijímá teorii, podle níž byly na královských dvorech antické Hellady zpívány hrdinské písně, které se ústně předávaly z pokolení na pokolení, později, když se člověk naučil psát, se tradovaly i v písemné podobě a konečně v šestém století před Kristem za tyrana Peisistrata z nich péčí jednoho nebo více autorů vznikly dva souvislé epické celky. Podobná je podle Lönnrota historie finských epických lidových písní. Kdysi existoval i ve Finsku jeden velký epos, dílo po myšlenkové i formální stránce celistvé a uzavřené, jež se však během času rozpadlo v jednotlivé zpěvy i menší básnické celky. Všechny lidové písně vycházely ze stejného – nebo alespoň velice podobného – historického podkladu. V podání lidových zpěváků ztrácely ale postupně svoji původní podobu, děj se rozpadal na několik samostatných celků, které se vyvíjely podle životních zkušeností v jednotlivých etnografických oblastech. Navrátit jim původní tvář lze za pomoci takzvané historicko-geografické metody, kterou podle finského vzoru napodobili i jinde v Evropě. Tato metoda umožňuje rozborem stylu, obsahu a rozšíření jednotlivých variant téže básně určit její původní podobu, stanovit, jak se vyvíjela, šířila a ovlivňovala ostatní básně. A na Lönnrotovi teď – píše se rok 1833 – je, aby tyto epické pověsti, dochované v lidových runách, sestavil v jediný epický celek. Na tuto myšlenku přišel již v roce 1817 osvícený finský etnograf a filolog K.A.Gottlund. Historik a folklorista Reinhold von Becker zase jako první vyslovil domněnku, že staré runy jsou neúplné části, fragmenty jednoho prvotního celku. Třetím, kdo se před Lönnrotem zajímal o lidové runy, byl známý pohádkář Sakari Topelius. Ani jeden z nich se však – především pro nedostatek materiálu – nepodjal díla, jehož blízké zrození tak jasnozřivě předpověděl a pro jehož vznik každý po svém připravoval půdu. Tato práce čekala až na Lönnrota.

Veřejnosti oznámil Elias Lönnrot svůj záměr již v srpnu r. 1833 v dopise Finské literární společnosti, kde navrhuje spojit v jeden celek všechny epické runy vyprávějící vždy o jednom hrdinovi a v dodatku pak uvést různočtení. To byl tedy první stupeň k vytvoření budoucího jediného celku. Samostatné eposy o záletném Lemminkainenovi a o moudrém Vainamoinenovi spolu s vienokarelskými svatebními písněmi tvoří základ takzvané Alku-Kalevala (tzn. Pra-Kalevala), vydané v roce 1833. O dva roky později vychází takzvaná Stará Kalevala (Vanha Kalevala), plným názvem Kalevala aneb Staré karelské zpěvy z dávných dob finského národa (Kalevala eli Suomen kansan muinaisuuden vanhoja Karjalan runoja).

Stará Kalevala má 32 run, 12078 veršů a je napsána takzvaným kalevalským metrem, tj. osmislabičným trochejem, přihlížejícím k zvláštnostem finského jazyka: přízvuku na první slabice, délce slabik, aliteraci a vnitřní asonanci.

Příběhy Kalevaly začínají stvořením světa a končí Kristovým narozením. Do tohoto vnějšího časového rámu je jako pestrobarevná mozaika vkládán bohatý, různorodý děj, který dílem vychází ze skutečnosti, dílem je vzat ze světa fantazie. Hlavní dějovou osou příběhů jsou vztahy dvou finských národních kmenů, Pohjolanů a Karelů, v dobách míru, kdy se kmeny navštěvují a uzavírají mezi sebou sňatky, i v době válečné, kdy bojují o kouzelný mlýnek sampo, který se v boji rozbije a spadne do moře. O slově "sampo" existuje několik teorií. Lonnrot sám podle zvukové asociace soudil, že slovo "sampo" vzniklo z ruského "sam bog" (sám bůh). Jiná, dodnes uznávaná interpretace říká, že sampo v Kalevale znamená sloup světa, který nese nebe. Nejblíže pravdě však asi bude vysvětlení, že sampo, nejcennější poklad země, mlýnek, který mele mouku, sůl a peníze, je nástroj pokojné práce zajišťující lidem jídlo a mír. Jedním z hlavních okruhů Kalevaly jsou zpěvy, ve kterých převládá motiv poznání. Popisují věci denní potřeby, oheň, pivo, různé hojivé prostředky, druhy jídel, rostlin a zvěře. A v mnoha variantách vznik železa, jeho ovládnutí, využití, ale také zneužití:

Slovo podle porouchalo
Jak pes čest svou potrhalo
Bratra svého porubalo
Vztekle rod svůj pokousalo
Brány krve zotvíralo
Po proudech ji prolévalo.

čteme o železe v deváté runě. Rozpor mezi pokojným posláním železa a jeho ničivou silou se pak připomene ještě několikrát.

Hlavní hrdinové Kalevaly, symbolizující základní povahové rysy finského národa – Vainamoinen pevnost mysli a houževnatost, Ilmarinen pracovitost a přičinlivost, Lemminkainen živelnou odvahu a Kullervo temný vzdor -, jsou vylíčeni jako postavy s mnoha lidskými slabostmi a nectnostmi – pláčou, vztekají se, dělají chyby. Kalevala není hrdinský epos, je to spíš epos míru. Bojuje se tu víc slovy a kouzelnou mocí písně než mečem a kopím. A když je hrdina donucen pozvednout meč, tu mu ještě matka či jiná žena připomene, aby raději zapěl nějaké zaříkávadlo. Kalevala se vyznačuje důrazem na sílu myšlenky, na lidské vědění a poznání a na význam lidské práce v situacích, kdy jako snazší možnost se nabízí rána mečem. Realita slova, jež se prověřuje nejpřesvědčivěji právě v mezních situacích (Lemminkäinen odchází do boje s Pohjolany, Vainamoinen potřebuje slova, která by dostala loď na vodu, Vainamoinen zaříkává Joukahainena), souvisí úzce s kultem magického slova, který je dalším z charakteristických rysů Kalevaly. Chceme-li věc poznat, musíme ji pojmenovat. Známe-li její historii, její původ, získáváme nad ní moc.

Slovo nejen chránilo před zlými silami a nemocemi, ale také poučovalo, dodávalo sílu k práci, podněcovalo národní sebevědomí. Poslední, padesátá runa Kalevaly končí slovy:

Ať však tomu tak neb onak
Já proklestil pěvcům dráhu
Sehnul vršky strmých stromů
Oklestil jsem větve v cestě
Jižtě cesta ukázána
Pěšinka je vyšlapána
Pěvcům příštím dovednějším
Zpěvům lepším bohatějším
Nuže dej se v závodění
Vzrůstající pokolení!

Vliv Kalevaly na další rozvoj finského slovního a literárního projevu, ale i na další oblasti kulturního, společenského a národního života, byl nesmírný. Kalevala hrála rozhodující úlohu při utváření národní identity v padesátých a šedesátých letech devatenáctého století, dala Finům jednotný literární jazyk, inspirovala a dodnes inspiruje finské výtvarné umělce, hudebníky, básníky, dramatiky: Aleksise Kiviho, Eina Leina, Jeana Sibelia, Gallena-Kallelu a jiné. A dvacátý osmý únor, zvaný dnem Kalevaly, je dodnes velkým národním svátkem.

U nás vyšlo několik překladů Kalevaly. Většinou to byly výbory či úpravy, z nichž za nejzdařilejší možno považovat adaptace pro děti a mládež. Úplný překlad Kalevaly však vyšel pouze jeden, Holečkův. Josef Holeček se naučil finsky jenom proto, aby mohl přeložit Kalevalu do češtiny. Mimořádné jazykové nadání i bohaté zkušenosti z překladů lidové poezie bulharské a jihoslovanské mu pomohly brzy proniknout do tajemství jazyka, který byl v té době ve slovanské Evropě téměř neznámý. Vytvořil dílo po stránce umělecké i jazykové zcela ekvivalentní finskému originálu, dílo nestárnoucí hodnoty a živého lesku. V předmluvě k prvnímu vydání se Holeček vyznal ze své lásky k malému národu na samém severu Evropy a svůj vztah pak dokázal ještě jednou, když vydal v letech 1905–1906 Kanteletar, výbor z finské národní lyriky.

Literatura

Sestaveno s použitím textů Jana Petra Velkoborského, Josefa Holečka a J. L. Runeberga.

[1] Lönnrot, E.: Kalevala. Český překlad Josef Holeček. 1. vydání, Praha 1895.

[2] Klinge, M.: Muinaisuutemme merivallat. Otava Oy, Helsinki.

[3] Klinge, M.: Suomen sinivalkoiset varit. Otava Oy, Helsinki.

[4] Kmochová, P.: Některé aspekty života autonomního Finska. Studie. filozofická fakulta UK, Praha 1994.

[5] Lindroos, H.: Suomi-Tšekki-Suomi taskusanakirja. Werner Sonderstrom Oy, Helsinki.

Václav Chvátal, napsáno v roce 1995

v Severských listech publikováno

Hodnocení článku

Buďte první, kdo bude hodnotit článek!
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2019 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2019. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.500.152 • onln: 1 • robot ostatni • php: 0.596 sec. • www.severskelisty.cz • 18.205.60.226
file v.20190115.000412 • web last uploaded 20190901.041847
2017:308 • 2018:203 • 2019:164