Malé velké příběhy Juhy Seppäläho

Když finský prozaik Juha Seppälä v roce 2001 obdržel za sbírku povídek Velké příběhy prestižní Runebergovu cenu, porota ocenila zejména úspornost jeho vyjadřování. Literární kritici dodávají, že je Seppälä mimo to i velmi přesný a přísný pozorovatel, jeho věty jsou prý jako tvář Grety Garbo – žádná velká gesta, žádné velké city. Přesto se nedá říci, že by snad jeho povídky postrádaly lidský rozměr nebo cit. Naopak. Hrdiny Seppäläho povídek jsou obyčejní lidé nejrůznějších profesí, do jejichž životů nahlédneme ve zdánlivě obyčejných a přitom mezních situacích. Manželská krize, smrt v rodině či problémy v zaměstnání jsou situace, s nimiž se v nějaké míře setkal snad každý. A právě proto jsou to příběhy velmi uvěřitelné. Nečekejte ovšem žádné oslnivé zápletky, natož jejich rozuzlení. Seppälä nehledá, a tudíž ani nenabízí řešení zmiňovaných problémů. Stejnou rychlostí, jakou do života jednotlivých hrdinů vpadne, z něj také náhle a nepozorován odchází. Život jde dál a vlastně se nic nestalo.

---

Juha Seppälä: Velké příběhy. Z finského originálu Suuret kertomukset přeložil Vladimír Piskoř. Havran 2003

---

S jistou nadsázkou lze tvrdit, že finskou literaturu od osmdesátých let dvacátého století začaly ovládat ženy. I u nás vyšlo několik překladů děl výrazných představitelek současné finské prózy, jmenujme alespoň Anju Snellmanovou (dříve Kauranenonovou), Annu-Leenu Härkönenovou, Rosu Liksomovou či Johannu Sinisalovou. Ve Finsku píše ale i velmi významná skupina čtyřicátníků, kteří tvoří výše zmíněným autorkám zdravý protipól. Kari Hotakainen, Jari Tervo, Hannu Raittila a další hledají ve svých dílech zejména odpověď na otázku, jaký je dnešní muž a zda je na svou současnou roli připraven. K této silné generaci spisovatelů patří i autor Velkých příběhů Juha Seppälä.

Juha Seppälä se narodil před sedmačtyřiceti lety v učitelské rodině v nevelké obci Karvia a od svých čtrnácti let žije v Pori, osmdesátitisícovém západofinském městě na pobřeží Botnického zálivu. Od dětství vášnivě rád četl, zejména klasiky finské literatury, ale i Strindberga a ruské spisovatele 19. století, a tak nebylo překvapením, že se rozhodl pro studia literatury a dějin kultury na univerzitě v Turku. Sám začal psát už na střední škole a od roku 1983, kdy dokončil studia, se živí jako spisovatel na volné noze.

Kromě románů a povídek (na svém kontě má už čtrnáct knižních titulů) píše také rozhlasové hry, televizní scénáře a pravidelné novinové sloupky. Hlavním tématem jeho děl je nedostatek komunikace mezi lidmi, frustrace z civilizačního shonu a zároveň touha po lásce, tak málokdy naplněná. V některých dílech se snaží bourat i různé historické mýty. Příkladem může být jeho kniha Dějiny Finska (Suomen historia), v níž kombinuje tzv. malou a velkou historii na příkladu dějin vlastního rodu a fiktivní autobiografie maršála a pozdějšího finského prezidenta C. G. Mannerheima.

Na rozdíl od většiny svých kolegů se Seppälä vyhýbá médiím, nevyhledává společenské události, ani netouží po životě ve velkých centrech, jakými jsou Helsinky, Turku či Tampere. Tvrdí totiž, že příběhů je všude kolem dost a dost, na bydlišti nezáleží. Přesto, nebo možná právě proto si na nedostatek čtenářů doma stěžovat nemůže; jeho povídky a novely také byly přeloženy do švédštiny, ruštiny a němčiny a v jistém smyslu má následovníky už i v mladší generaci finských spisovatelů (např. Petri Tamminen).

Ani pro české čtenáře není Juha Seppälä zcela neznámým autorem, neboť v roce 1996 česky vyšel, rovněž v překladu Vladimíra Piskoře, jeho psychologický román Švihadlo (Hyppynaru). Hlavní hrdina románu, mladý otec, který ztratí práci, se stane mužem v domácnosti a v očích své ženy i okolí tak ztrácí na „mužnosti“. Tragický příběh zaujme především svou krutou syrovostí a nečekanou pointou.

Velké příběhy jsou oproti Švihadlu naladěné na méně tragickou notu a ačkoliv i v nich autor zpracovává vesměs témata neveselá, dal tentokrát při balancování na přetenké hraně mezi absurdním humorem a tragédií přednost humornějšímu vidění světa, byť je to mnohdy humor černočerný. Konstantou zůstává samozřejmě pro Seppäläho příznačné mužské vidění světa – pět příběhů je nazíráno z mužské perspektivy, jedinou výjimkou je povídka Co vidíš v zrcadle a zde autorův jindy velmi břitký humor a přesný styl náhle pokulhávají.

Sám název sbírky je veskrze ironický, protože těchto šest příběhů lze jen stěží objektivně nazvat „velkými“. Spíš by se pro ně hodil přívlastek „malé velké“. Ironický pohled je vůbec silnou autorovou zbraní, stejně jako velmi lakonický způsob vyjádření. V úvodní povídce Na černém ostrově se stáváme diváky kulturistického klání borců ze skandinávských zemí, které se koná na Islandu. Finský reprezentant Sulevi se svému trenérovi při soutěži však náhle jeví jako „sto kilo utrápeného masa“. Velké vítězství se nekoná, zklamání se utopí v jídle a bronz samoopalovací emulze se symbolicky smývá v sauně a horkých islandských pramenech.

Absurdní se zdá být i situace závěrečné povídky Smrt muže (název odkazuje na dnes již klasickou povídku i u nás známého finského prozaika Timo K. Mukky Smrt psa), v níž umírající strýc pověřuje svého synovce uspořádáním pohřbu a vyřízením dalších, se smrtí souvisejících formalit „Brzy umřu.“ „Neumřeš.“ „Umřu.“ „To se ještě neví.“ „Stejný rozumy jsem dával nejmíň desítce skoromrtvejch. Já vím, co se má říkat.“ „Tak co se hádáš?“ „Ty se hádáš.“ „Dobře, umřeš.“ „No proto. Já si tě sem nepozval, abychom se hádali. Zařídíš mi pohřeb. Se vším všudy, takovej, jakej se pro člověka sluší a patří.“ Jedinými smutečními hosty jsou však pouze onen synovec a moucha, která při obřadu přistane na strýcově dřevěné rakvi.

Juha Seppälä ve většině svých děl polemizuje s tradičním zobrazováním mužů. Ideálem „pravého finského muže“ byl už od počátku 19. století silný, pilný, a přesto chudý obyvatel finského vnitrozemí, v literárních dílech byli hrdiny často dřevorubci či voraři. Tento charakteristický obraz Fina-dřevorubce byl v současnosti nahrazen obrazem Fina-sportovce (i u nás většina lidí zná finské hokejisty nebo automobilové závodníky). Seppäläho mužští hrdinové ovšem nejsou ani úspěšní, ani silní. Alespoň ne většinou. Nápadně připomínají nerozhodné postavy z filmů Aki Kaurismäkiho nebo zoufalé existence amerického povídkáře Raymonda Carvera, s nímž finského prozaika spojuje i velmi strohý jazyk.

Patrně nejtypičtější je v tomto ohledu pro Seppäläho povídka Žebřík, v níž dva podomní prodejci vcelku neúspěšně nabízejí po venkově lehké kovové žebříky. Obchody nejdou a kromě zásadní nespokojenosti s prací se jeden z nich právě ocitl ještě v partnerské krizi. Vážné téma ovšem autor záhy obrátí v grotesku, když popisuje jejich setkání s podivínskými sourozenci, kteří už několik desítek let čekají na příbuzné z Ameriky; povídka pak vrcholí marným pokusem prodejců změřit ve tmě a větrné bouři střechu.

Seppälämu však není cizí ani lyrická poloha, což dokazuje zejména v nejkratší povídce sbírky nazvané Třešňové květy: „Zastavili jsme na odpočívadle u dálnice. Vedle rostly třešně, zrovna kvetly. Byla jsi mladá, nespoutaná, vyšplhala jsi vysoko do jedné koruny a tam tě zachytil snímek. Na snímku ses usmívala, tvůj úsměv a tmavé vlasy na pozadí modrého nebe a bílých třešňových květů, právě to jsem tady hledal.“

Často oceňovaný Seppäläho lakonický jazyk je samozřejmě pro překladatele velkou výzvou, protože všechna slova mají své přesné místo a každé slovo navíc je víc než nadbytečné. Silnou autorovou stránkou jsou také dialogy a ani v těchto povídkách nezůstává své pověsti nic dlužen; je ostatně uznávaným autorem rozhlasových her.

Závěrem je třeba ocenit i odvahu malého nakladatelství vydávat překlady z tak zvaně „malých“ jazyků. Edice, v níž vyšly i Seppäläho povídky, má velmi přiléhavý název – Kamikaze. Přejme si, aby tím toto nakladatelství nespáchalo zároveň harakiri.

Lenka Fárová, 8. března 2005