Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Švédské Velikonoce

Denní tisk sice radostně oznamuje, že jeřábi přilétli o dva týdny dříve než obvykle a že v lese kdesi kdosi poprvé zaslechl ťukat strakapouda, jaro však letos stále ještě jaksi nenastalo. Velikonoce připomínají jen březové metly, ozdobené pestrobarevnými peříčky, nastrkané do nádob na zemi před květinářstvími, a pestrobarevná papírová vejce ve výlohách, čekající, až budou naplněna sladkostmi. Malované kraslice, které jsou ke koupi v obchodech, svými vzory nijak neuchvátí a když si je chcete prohlédnout a opatrně, aby nepraskly, je vezmete do ruky, zjistíte, že jsou z plastu. Za skutečnými velikonočními tradicemi se prostě musíte vypravit do některého z muzeí nebo do Skansenu, protože jinak se nedovíte, že i Švédové mívali hojnost všelijakých velikonočních zvyků, pověr a žertíků, které se nám dokonce mohou občas zdát nějak povědomé…

Začátek čtyřicetidenního půstu

Začátek čtyřicetidenního půstu bývá spojen s bujarým veselím a s  nemírným hodováním. Švédskou odpovědí na naše masopustní koblihy jsou „semlor“, kynuté buchtičky, které do Švédska přišly z Německa. Od začátku února jsou k mání v každém pekařství a každoročně zvláště k tomu přizvaní ochutnavači určují, který z velkého množství exemplářů je nejlepší. Kritériem je křupavost seříznutého vršku, množství mandlové náplně a podobně. „Semlor“, nahoře seříznuté, plněné mandlovou hmotou a šlehanou smetanou, na které leží pocukrovaný předem seříznutý vršek, se tradičně pojídají zalité teplým mlékem.

Původní velikonoční obřadní pečivo ve tvaru kříže („hettvägg“) se peklo z pšeničné mouky, která byla v dřívějších dobách ve Švédsku vzácností a byla vyhrazena jen pro slavnostní příležitosti.

Kynuté pečivo se jedlo o první postní neděli, následující úterý bylo vyhrazeno, alespoň ve Skåne, palačinkám z kynutého těsta („stenkakor“), které se původně pekly na rozpálených kamenech.

Půst, který na Sever dorazil zároveň s křesťanstvím, byl zpočátku přijímán s nedůvěrou a mnozí protestovali, že během sedmitýdenního odříkání tak zeslábnou, že nebudou moci vykonávat každodenní povinnosti. Proto se v některých případech smělo jednou za týden konzumovat vepřové, přestože byl půst – úterkům během postního týdne se dodnes říká „fettisdag“.

Na Škaredou středu

Na Škaredou středu se každý snažil, seč mohl, zajistit své obydlí a majetek před rejdy čarodějnic, které byly nejnebezpečnější právě v období mezi Škaredou středou a velikonoční nedělí. Nejlepší bylo vůbec nevycházet z domu. Nad všechny vchody se dehtem namaloval černý kříž, někde i na hřbet dobytka. Nesmělo se dělat nic hlučného ani žádná práce, při které se něco otáčí – příst, jet vozem, brousit, mísit těsto. Zákazy se v jednotlivých krajích lišily. Komu se po celý den podařilo nevyslovit slovo „blecha“ a „veš“, měl od nich na celý rok pokoj. Měl-li někdo nevyřízené účty se sousedem, mohl mu uřknout dobytek tak, že se před východem slunce svlékl donaha a oběhl dokolečka sousedovo hnojiště.

Zelený čtvrtek

Zelený čtvrtek byl dnem, kde kulminovala moc čarodějnic. Zejména bylo třeba chránit děti, aby je čarodějnice neukradly a neodvezly s sebou na sabat *). V tento den bylo také nejsnazší vstoupit do spolku s ďáblem. Stačilo vyjít na křižovatku čtyř cest, postavit se tam a čekat, až se ďábel dostaví, případně s ním podepsat smlouvu. Také se hledaly skryté poklady, zakopané v zemi, které obvykle hlídal troll. Při vyzvedávání pokladu bylo důležité, aby se nikdo ani trošku neusmál, i když na sebe troll bral ty nejpodivnější podoby.

K Zelenému čtvrtku patřil zvláštní druh dušeného zelí z devíti druhů zeleniny, v nouzi se přidávalo, co zrovna rašilo, například kopřivy či kmín.

Na Zelený čtvrtek vyrážely na své rejdy čarodějnice, které směřovaly na kouzelný vrch Blåkulla, aby tam plesaly s ďáblem a jeho služebníky. Za nejznámější shromaždiště švédských čarodějnic byl považován ostrov Blå Jungfru, ležící v Kalmarské úžině.

Čarodějnice se dopravovaly na sabat na nejrůznějších dopravních prostředcích – posloužilo jim koště, rýč, hůl, vidle, máselnice, dobytek, prase, koza a někdy i člověk. Kdo byl srdnatý, mohl se pokusit je sestřelit, ale musel mít kulku, ve které bylo přimíšeno trochu stříbra. Stačilo také, když je člověk oslovil jménem. Odhalená čarodějnice se neudržela ve vzduchu a spadla i s koštětem na zem. Před odletem se čarodějnice musely pomazat kouzelnou mastí. Některé čarodějnice ve snaze dopravit na sabat co nejvíce dětí připevnily za koště dlouhou tyč, na které děti posadily. Děti, které byly na sabatu, se poznaly tak, že měly na malíčku levé ruky ránu, kam je ďábel řízl, aby s ním mohly vlastní krví podepsat smlouvu. Čarodějnice se dostávaly z domu komínem, oknem anebo rovnou proletěly zdí. Důležité bylo správně vyslovit zaříkadlo, když se čarodějnice spletla, musela celou noc létat komínem nahoru a dolů.

Oblíbeným odpočívadlem čarodějnic při jejich letech byly kostelní věže. Odpočinek si zpestřovaly tím, že ohryzávaly kostelní zvony. Získaný kov používaly při svých rejdech.

Když se čarodějnice vrátily ze sabatu, vypravily se jako všichni ostatní do kostela. Když si člověk vstrčil do punčochy čtyřlístek, poznal je v kostele podle toho, že měly na hlavách krajáče na mléko.

Pomůckou čarodějnic při vydojování krav bylo klubíčko vlny, propíchnuté dřevěnými špejlemi, na konci ohořelými. Pak stačilo už jen kápnout tři kapky krve z levého malíčku, sejít pozpátku se schodů a přehodit klubko přes rameno. Klubko se proměnilo v kočku nebo zajíce, kteří pak krávy pro čarodějnici vydojovali.

Dnes čarodějnice připomínají jen malé děti, které někdy už na Zelený čtvrtek, navlečené do dlouhých sukní, s šátky na hlavě a s načerveněnými tvářemi, zvoní u dveří, případně podstrčí pod dveře velikonoční dopis a vyžadují sladkosti. Za odměnu vám například slíbí, že vám nezboří komín.

Velikonoční dopisy

Velikonoční dopisy jsou lístky, podobné soudobým valentinkám, vyzdobené obrázkem čarodějnice, uvnitř s podomácku vyrobeným veršíkem buď milostným anebo opět naznačujícím, že adresát zanedlouho nastartuje koště a vydá se na sabat. Děti, převlečené za čarodějnice, přiběhnou se zapečetěným dopisem, často ozdobeným ještě pírkem, vstrčí jej adresátovi pod dveře a zase utečou, nebo se někde schovají a zpovzdálí pozorují, jak bude adresát reagovat.

Velký pátek

Velký pátek byl dnem přísného půstu, jedla se jen solená ryba a studené vařené brambory, případně kaše ze žitné mouky, jinde zase hrách a pivní polévka. V některých oblastech se lidé oblékli do smutku, bylo zakázáno dělat cokoli hlučného, vlajky se stahovaly na půl žerdi. V tento den se také původně mrskali březovými metlami.

Postní metly (Fastlagsris, påskris)

Březové metly, na koncích větviček ozdobené barevnými peříčky, jsou neodmyslitelnou součástí švédské velikonoční výzdoby. Můžete si je koupit již hotové a doma si je jen dát do vázy, případně na ně zavěsit vyfouknutá vajíčka či jiné ozdoby nebo si koupit jen svazečky peříček a větve donesené z lesa si peříčky dozdobit doma. Koho by napadlo, že to jsou vlastně rozpletené velikonoční pomlázky a že se mírumilovní Švédové kdysi s chutí mrskali navzájem metlami stejně jako Češi dodnes pomlázkami?

Je tomu skutečně tak, první záznam o tom pochází z 18. století. Mrskání mělo lidem připomenout bičování Krista. Původně vážně míněná tradice se časem změnila v zábavu, které holdovala hlavně mládež. Výprask nebyl, na rozdíl od našich zvyklostí, určen pouze osobám ženského pohlaví, vyplatit mohl kdokoliv kohokoliv, dokonce i pacholek hospodáře nebo děti tatínka a maminku. Stejně jako u nás se mrskání připisovaly léčivé účinky, např. mrskání na Velký pátek mělo příznivý efekt na bolavá záda. Mrskalo se nejčastěji neozdobenou březovou metlou, ale v nouzi se mohly použít i větvičky vrby, šípku nebo jalovce. Kdo byl vyplacen na Velký pátek a zatoužil po odplatě, mohl se pomstít stejným způsobem ještě o velikonoční neděli nebo v pondělí. Kromě holých metel s ještě nerozvinutými lístky existovaly ještě svazky předem do tepla zanesených, již rozvinutých březových větviček, případně také našich známých „kočiček“, ozdobené papírovými ozdobami, které však neměly s mrskáním nic společného – měly představovat palmové ratolesti, které lid prostíral pod nohy oslátka, na kterém Kristus vjížděl do Jeruzaléma.

Na Bílou sobotu

Na Bílou sobotu bylo už povoleno začít slavit. Jedla se naložená treska,, vejce, dnes jsou to i míchaná vajíčka, omelety, jehněčí, losos, z vaječných žloutků, cukru a alkoholu se šlehá vaječný koňak. Děti dostávají marcipánová zvířátka a čokoládové figurky.

V tento den se také na ochranu proti zlým silám zapalovaly veliké ohně, jako palivo posloužily od vánoc schované uschlé stromky, které si místní kluci s oblibou navzájem kradli. Sousední vesnice často soutěžily, čí hranice bude největší.

„Pasy na sabat“ (Blåkullapass)

„Pasy na sabat“ byly oblíbenou zábavou právě na Bílou sobotu. Na kus papíru se nakreslilo koště nebo jiná čarodějnická rekvizita a pak bylo třeba papír někomu nepozorovaně připevnit na záda. Smyslem bylo žertem naznačit, že dotyčný je čaroděj nebo čarodějnice a chystá se na Blåkullu na sabat. Do poloviny devatenáctého století museli totiž Švédové, pokud chtěli cestovat za hranice kraje, ve kterém žili, mít zvláštní cestovní pas. V novější době se takto označují žertovné nápisy na papírkách, známé např. z Dětí z Bullerbynu (Ach, jak miluji Oskara).

O velikonoční neděli a velikonočním pondělí

O velikonoční neděli a velikonočním pondělí nastalo všeobecné veselí, kdo si v neděli přivstal, mohl při východu slunce pozorovat, jak samo slunce tančí radostí a otáčí se dokola.

V tyto dny se hrály různé hry s vajíčky, například „kutálení vajec“, které existovalo v mnoha obměnách a dodnes se místy ještě provozuje. Natvrdo uvařená vejce se položila do řady na zem nebo ke zdi a hráči se po řadě snažili svými vejci zasáhnout některé vejce v řadě. Když se jim to podařilo, mohli si vejce, do kterého se strefili, vzít.

Nebo se vejce prostě kutálela s travnatého svahu a vyhrával ten, jehož vejce se dokutálelo nejdál. Někde se také vejci jen házelo do dálky.

Pacholci soutěžili o to, kdo sní nejvíce vajec. Vítěz obdržel láhev kořalky.

Existoval také závod ve sbírání vajec, ležících na zemi, do košíku. Kdo posbíral vejce první, vyhrál, ale nesměl žádné rozbít. Závod probíhal na co nejkluzčím nebo nejblátivějším terénu. Obvykle závodila dvě mužstva – jedno pozůstávalo z dvanácti dívek, které se střídaly v jakési štafetě, druhé z jediného chasníka. Údajně prý vítězil vždy chasník.

Vajíčka dostávala dříve chasa od hospodáře, pacholci obvykle dvakrát tolik co děvečky. Vajíčka dostával i učitel a farář, kmotři dávali vajíčka svým kmotřencům. Obarveným vajíčkem se dávala najevo náklonnost, vajíčko dávala dívka chlapci, který ji předtím o masopustu obdaroval pečivem.

Závěrem

Závěrem je ještě třeba se zmínit o „velikonoční krajině“ (påsklandskap, påskträdgård), která se hodně podobá našim vánočním jesličkám a je k vidění v mnoha švédských kostelech. Na velkém stole je vytvořena scenérie zmrtvýchvstání s otevřeným hrobem, figurkami apoštolů, tří Marií, anděla a někdy i Krista. Pro mnohé návštěvníky kostela, hlavně děti, je to konkretizace velikonočního poselství a často poslouží jako odrazový můstek pro další rozhovor.

To už je o švédských Velikonocích asi opravdu všechno. Zbývá jen popřát trpělivému čtenáři Glad Påsk a za odměnu, že dočetl až sem, mu poskytnout recept na pravý švédský velikonoční vaječný koňak:

Recept – Äggtoddy (švédský velikonoční koňak)

Na 1 vejce se vezme 1 čajová lžička moučkového cukru a 6 cl vína nebo něčeho silnějšího. Směs se protřepe v šejkru s rozdrceným ledem a přecedí se do malých koktejlových skleniček. Je také možné oddělit žloutky od bílků, bílky ušlehat zvlášť a vmíchat je až do protřepané směsi, ale většinou se používá první způsob. Hotový nápoj ozdobíme špetkou strouhaného muškátového oříšku.

Viola Lyčková, Stockholm, 15. dubna 2000


Poznámka

…snad poznámka, že čarodějnice NIKDY nebyly zlé… žádné děti neunášely a ani to neměly v úmyslu!! Čarodějky a čarodějové se zajímají o přírodu, starají se o ni, a dělají různé rituály na její plodnost. A to, že si lidé mysleli, že čarodějnice létaly na košťatech, je mylné, protože ony akorát vyskakovaly při rituálech v poli, měly pod sebou koště a vyskakovaly co nejvýše, aby poli ukázaly, jak má růst. A tak mi vůbec nepřijde vtipné, když na sebe děti lepily obrázky se „symboly“ čarodějnic…
-meda-

v Severských listech publikováno

Související články

České velikonoční tradice v Oslu – 4. 4. 2007
Mariánské dny v srdci Laponska – 8. 4. 2004
Švédské Velikonoce – 15. 4. 2000
Påske i Norge – aneb jak strávit Velikonoce po norsku – 14. 4. 2000
Finské velikonoční tradice – 29. 3. 1998

Hodnocení článku

Průměrná známka:  1,27   hodnoceno: 11 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2019 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2019. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.466.096 • onln: 2 • robot ostatni • php: 0.454 sec. • www.severskelisty.cz • 34.238.194.166
file v.20190115.000504 • web last uploaded 20190801.015624
2017:315 • 2018:221 • 2019:228