Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Island – Ostrov na horké skvrně

Islandská putování Tomáše Topí Piguli

Cílem naší malé přírodovědné expedice nebyl detailní vědecký průzkum. Spíše jenom bližší poznání přírodního světa a snaha o pochopení ostrova ležícího těsně pod polárním kruhem v geografických souřadnicích 63º24' – 66º33' severní šířky a 13º28' – 24º32' západní délky. Rozloha ostrova jménem Island je 102 819 km². Z toho 11 748 km²pokrývají ledovce, 11 000 km²lávové pole. Ostrov, kde divoce roste zhruba jen 450 druhů vyšších rostlin, 580 druhů mechů a létá 110 druhů ptáků.

Počet obyvatel v roce 1995 byl 267 800, z toho v hlavním městě Reykjavíku žilo 104 300. A to všechno na podmořském zlomu, který pomalu otevírá svůj nenasytný chřtán a odtlačuje jednu část Islandu směrem k Evropě a druhou k Americe. Jaká je vlastně země, kde se 80 %domácností vytápí teplo zemských hlubin a vulkanický původ prolíná celou historií, je denní skutečností a neoddiskutovatelnou budoucností?

Země je plovoucí deska aneb polámaná tvář Země.

Hvannadalshnúkur, Photo by © Michael Stanovský, 1996
Nejvyšší hora Islandu
Hvannadalshnúkur (2119 m)
foto Michael Stanovský

Nejdříve trochu nutné, ale ne nudné teorie, která pomůže objasnit "žhavou atraktivitu" Islandu. Tomu, že Země je hřbet velké želvy uprostřed nedozírného oceánu už asi dneska nevěří nikdo. Ani teorie, že Země je plochá deska už není ve školách ta, která by se považovala za správnou. Každé dítě zná globus či snímky ze satelitů, které dokazují, že naše planeta je víceméně kulatá. V roce 1915 na základě pozorování, měření a logických úvah sestavil německý geofyzik Alfred Wegener teorii, že povrch pevnin má své pokračování pod mořskou hladinou, ale je konečný a ohraničený a v průběhu milionů let je v pomalém, leč neustálém pohybu. Že vlastně kontinenty a prostor mezi nimi jsou desky, které jsou vůči sobě v neustálém pohybu. A že plavou. Ne však po vodě, ale po viskózním žhavotekutém magmatu, které se skrývá v zemských hlubinách v hloubce několika desítek kilometrů pod povrchem pevnin. Místy dokonce vyráží na povrch a lidstvo tento jev pozoruje už od svého vzniku.

Z počáteční nevyslovitelné hrůzy se později výbuchy sopek a projevy vulkanické aktivity staly objektem intenzivního zájmu vědců a vyvinuly se speciální vědecké disciplíny, jako vulkanologie, seismologie, geofyzika a mnohé jiné. Zmiňované "desky" mají své názvy často odvozené od kontinentů či geografických oblastí, které se na nich nacházejí. Tak jako například Euroasijská, Karibská či Severoamerická, či mají své vlastní názvy jako třeba desky Nazka a Scotia. Celkem vědci pozorují 16 oblastí, které jsou vůči sobě v nějakém pohybu. Někdy se od sebe vzdalují, jako například euroasijské plato od severoamerického, jindy do sebe narážejí a jedna se zanořuje pod druhou. To se stalo například zhruba před 50 miliony lety, kdy tenkrát ještě samostatný "kontinent" Indie doplul k Asii, a indická deska se začala podsouvat pod euroasijskou. Obrovským tlakem pak byl vyvrásněn Himaláj a celý proces ještě stále není u konce. K tomu všemu se na zemi nacházejí tzv."hot spot" – horké skvrny. Jedná se o místa z magmatem blízko zemského povrchu o průměru 100-150 km, která způsobují silnou vulkanickou aktivitu. Jsou víceméně statické, takže pokud se přes ně přesouvají kontinentální či oceanické desky, tak v místě, kde se nachází "horká skvrna" vzniká sopka. S posunem desky vzniká v řadě ve směru posunu další z řady vulkánů. To je například jedna z příčin vzniku Havajských ostrovů. A jak to souvisí s Islandem? Stejně. I on leží na "hot spot". Logicky vzato, pokud je Země kulatá, tak přiblížení desek na jedné straně musí mít svůj protipól v oddálení na opačném konci. Pokud na jedné straně dochází k subdukci (kolizi se vzájemným podsouváním jedné desky pod druhou) na druhé straně se musí někde "brát materiál" a mořské dno se rozpínat. Příkladem nám může být více než 70 000 km dlouhý systém středooceánských hřbetů. Tam, v prasklinách ocenické kůry, přirůstá materiál, který odtlačuje jednotlivé desky od sebe a způsobuje nikdy nekončící pohyb na naší mateřské planetě. V místech, kde spolu hraničí dvě plata a odsouvají se od sebe, tam vedou zlomy, které jsou vulkanicky silně aktivní, produkují množství magmatu a dalšího vulkanického materiálu a odtlačují plata od sebe. A právě v místech hranic tektonických desek jsou nejaktivnější vulkanická pásma a zóny. Mezi Euroasijskou a Severoamerickou deskou se nachází Středoatlantický zlom. A přesně nad jednou z větví tohoto zlomu pojmenovaném podle poloostrova Reykjanes leží Island. Podtrženo a sečteno, je místy na Islandu pořádně horko. Island. Ostrov, který je plný ohně díky své poloze nad touto vulkanicky nesmírně aktivní oblastí. A zároveň díky své poloze těsně pod polárním kruhem plný ledu a ledovců. A občas se tyto dva neslučitelné fenomény potkají.

Þngvellir, Photo by © Michael Stanovský, 1996
Þingvellir, foto Michael Stanovský

Þingvellir – národní park na území dvou kontinentů

Národní park Þingvellir se nachází v jihovýchodní části ostrova v oblasti Arnessysla 50 km od Reykjavíku. Nejvyšší hora tohoto národního parku založeného roku 1928 je 1095 m.n.m. Þingvellir jsou v doslovném překladu "shromažďovací planiny" a dodnes slouží jako shromaždiště islandského parlamentu, který tady vznikl už v roce 930. Alþing, jak se tehdy nazýval je tedy pravděpodobně nejstarší zákonodárný útvar v moderních lidských dějinách. Ovšem z pohledu člověka zajímajícího se o "horkou" historii má Þingvellir jiné kouzlo. Jak už bylo výše popsáno, Island se nachází na rozhraní dvou litosférických desek. A právě na místě zvané Puklina všech mužů je tato stále trvající geologická událost patrná. Trhlina, jejíž lávové stěny pokrývají většinou jen mechy a lišejníky se rozšiřuje rychlostí, která je v této oblasti udávaná i pro pohyb kontinentálních desek Islandem procházejících.

Krafla, Photo by © Michael Stanovský, 1996
Láva pod Kraflou, foto Michael Stanovský

Rychlost zhruba 2 cm za rok je možno zaznamenat pouze moderními měřícími metodami včetně využití satelitů a laserové měřící techniky. Stařešinové a bojovníci, kteří se v těchto místech scházeli k přijímání nejrůznějších rozhodnutí neměli o zvětšování se Pukliny všech mužů ani potuchy. Stejně tak jako my, kteří jsme stáli pod Skálou zákonů a poslouchali hukot vodopádu Oxarafoss. A tak, ačkoli je Island od Grónska, jenž už je na americké "půdě", vzdálen pouhých 280 km, tak geograficky je řazen k Evropě. A jeho jedno z historicky nejvýznamějších míst se z tektonického hlediska rozkládá dokonce na dvou zcela odlišných deskách.

Lakagígar přinesla smrt

Během léta roku 1783 došlo na Islandu k výlevu lávy, která zaplavila oblast 580 km². Byla to jedna z největších erupcí, která je dodnes příkladem v učebnicích geologie jako ukázka podzemních sil. V průběhu erupce sopečná řada Lakagígar vychrlila celkem 12 km³ materiálu. Toho roku zemřelo v době erupce 30 %dobytka, 76 %koní, a 20 %lidí, což je zhruba 10000 obyvatel ostrova. Bazaltový proud takových rozměrů nemá v historii obdoby. Půda v okolí se proměnila na beznadějně neobdělavatelnou sopečnou poušť. Dnes je kráterová řada 25 km dlouhá a je v ní několik desítek sopečných jícnů. 20.července osudného roku 1783 se jeden z lávových proudů přiblížil k vesnici Kirkjubærklaustur tak blízko, že bylo reálné nebezpečí jejího smetení z povrchu země. Pastor Jón Steigrímsson přikázal svým věřícím, aby zůstali v kapli a modlili se za záchranu. Kdo ví, zda to byla silná víra poctivých lidí či přírodní zákony, co zastavilo lávu v těsné blízkosti obce. Na pamět tu však zůstala dnes již moderně renovovaná kaple. A asi kilometr od ní čedičový útvar jménem kostelní podlaha. Ten, jakožto pozůstatek sopečné činnosti ačkoli je pravděpodobně jiného stáří než erupce Lakagígar jen dokazuje zdejší vulkanickou minulost a přítomnost. Kostelní podlaha je jedním z několika set chráněných přírodních výtvorů, z nichž mnohé vděčí za svůj vznik právě horkému zemskému nitru. A čedič je významným fenoménem v moderní islandské architektuře. Často lze jeho sloupovitý rozpad vysledovat jako motiv v různých stavbách, sakrální nevyjímaje.

Ďáblova tlama Namafjal

Námafjall, Photo by © Michael Stanovský, 1996
Bahenní sopky v pohoří Námafjall
foto Michael Stanovský

Najít kusy čisté síry velké jako mužská pěst zde není zase až takovou vzácností. Vždyť síra se zde těžila. A mimo jiné sloužila při výrobě střelného prachu. Kdo ví, kolik litých kulí pomohla donést ke svému smrtícímu cíli v dobách třicetilileté války. Mofety a fumaroly nás přitahovaly už z dálky. Vždyť to, co se u nás vyskytuje jako vzácný doklad postvulkanické činnosti v chráněném území SOOS v západních Čechách je tady v podstatně větších rozměrech. "Bahenní sopky" o průměru několika metrů, sloupy horkých par tryskajících pod tlakem zemskými puklinami – to vše je pro fotografa příležitostí k zachycení na celuloidový pás. Ovšem do chvíle, než se náhle změní směr větru a orosí se nejen čočky brýlí. Tady má příroda velice svérázný smysl pro humor.

Našli jsme tady i malé, opuštěné bramborové políčko. Říká se, že pěstování brambor tady není možné. Prý vyrostly – ale v horké, vlhké zemi se uvařily. V žádné jiné zemi jsem neviděl tak málo zákazů jako tady. Zákaz jízdy na kole horkým bahnem byl pochopitelný. Stejně tak jako upozornění, že koupání ve vřelé vodě je na vlastní nebezpečí. Tedy nejen příroda tady má smysl pro humor.

Grjotangja – geotermální koupání.

Grjotangja, Photo by © Michael Stanovský, 1996
jeskyně Grjotangja, foto Michael Stanovský

V blízkosti Komářího jezera – Mývatn je jeskyně Grjotangja. Bývaly časy, kdy teplota vody zde byla 28 ºC. Muselo to být nádherné a zdejšími obyvateli často využívané místo očisty a odpočinku. Celá oblast souvisí z magmatickým krbem a vulkanickou zónou nedaleké sopky Krafla. Jenže příroda si nedá poručit a tak bez ohledu na obyvatele nedaleké osady Reykjahlíd, kteří se tam chodili koupat se v podzemí "přiložilo", tedy změnil se tepelný tok, což se neobešlo bez následků. Teplota vody stoupla na 50 ºC. Což už na koupání není. Ovšem, to nám nebránilo, abychom se alespoň částečně nepokusili o očistu. Je třeba dodat, že do jeskyně vede jen jeden vchod, takže v případě nouze jen jedna ústupová cesta. A ve chvíli "generální" očisty najednou Grjotangja potemněla, neboť její vstupní otvor zastínili těla právě dorazivších německých turistů. No, aspoň viděli, jak to vypadalo v reálu, kdy byla jeskyně využívaná jako očistné centrum reykjahlídských.

V okolí Mývatnu příroda svými sopečnými výtvory nešetřila. Dva a půl tisíce let stará, dnes už zcela mrtvá sopka Hverfjall tvoří místní dominantu. Islanďané ji mají rádi pro její pravidelný tvar. A možná i pro její účast na vzniku čarokrásných lávových proudů a útvarů, které vznikly v dobách jejího bujarého života. Tehdy vylila část svých žhavých zásob do jezera a o pár tisíc let později se tím postarala o další z turistických krás.

Surtsey – nová pevnina

Popisovat sopečné krásy Islandu a nezmínit se o jedinečnosti ostrova Surtsey, by bylo stejné jako představovat Holandsko a opomenout větrné mlýny. Island získal roku 1963 nové území. A nepotřeboval k tomu ani výbojnou válku (která by pro něj byla vzhledem k absenci regulérní armády asi zcela nemyslitelná) ani strategicky politické vyjednávání. Na mořském dně se probudila sopka, jejíž stále sílíci aktivita měla za následek vznik nového ostrova, který dostal jméno podle bájného islandského obra Surtura. Výbuch pozorovaný 14. 11. 1963 začal pravděpodobně o několik dní dříve. V roce 1985 byla jeho rozloha pouze 2,1 km ve směru sever jih a 1,5 km ve směru západ východ a vzhledem k materiálu, kterým je tvořen, si jej moře bude pomalu brát zpět. Do chladných vln Atlantického oceánu. Vznik nového, sterilního ostrova byl vynikající přírodní laboratoří, na kterou se vrhli zejména botanikové. Cílem bylo zjistit jaké rostliny a v jakém množství budou tuto novou půdu kolonizovat. Do dnešního dne se tam objevilo kolem 50 druhů rostlin a hnízdí zde nejméně 6 druhů ptáků. Rostliny se tam dostali několika způsoby. Z 9 %větrem (lehké spory), 27 %po moři, 64 %pomocí ptáků, ať už v trusu nebo přichycené na peří. Ale ani geologové nepřišli zkrátka. Jak psal islandský tisk 8.října 1996, bylo na Islandu objeveno šest nových minerálů. Stalo se tak v rámci vědeckého programu, který studoval tři místa současné vulkanické aktivity. Výzkum byl zpracován pro islandské muzeum přírodních věd pod vedením ředitele Dr. Sveinna Jakobssona a mineraloga Erika Leonardsena z kodaňské univerzity. Pozorování bylo provedeno na jižním pobřeží Surtsey a sopce Hekle v jižní části středohoří a Eldfell na Westmanském ostrově Heimaey na jižním pobřeží. Celkem 24 různých druhů minerálů bylo identifikováno v rámci výzkumu na Surtsey, který vznikl podmořskou erupcí v letech 1963 až 1967. Dvanáct z nich nikdy nebylo na Islandu nalezeno a jeden se nenachází nikde na světě.

Co dodat na závěr?

Skogafoss, Photo by © Michael Stanovský, 1996
vodopád Skogafoss, foto Michael Stanovský

Island je skutečně nádherná země a živá učebnice vulkanických projevů. Ani sebedelší článek o islandských vulkánech a jejich projevech nemůže být vyčerpávající. Vrchol 1491 vysokého, důstojného a islanďany uctívaného stratovulkánu Hekla nám zůstal ukryt v mracích. Teplá voda plná rozpuštěné síry z odpadního potrubí z geotermální elektrárny na úbočí sopky Krafla nám poskytla základní materiál na teplou instantní polévku. Gejzír Strokkur zase poskytl vařící vodu na ranní a večerní kávu. V lávovém bludišti Dimuborgir jsou naleziště obrovského množství hub včetně neskutečně velkých křemenáčů. Je mnoho důvodů, proč se na "ostrov na horké skvrně" vrátit. A pokud cestu na sever neplánujete a přesto by jste chtěli na vlastní oči vidět, jak asi vypadá "pravá islandská sopka" stačí si zajet do ostravsko-karvinského černouhelného revíru. Haldy hlušiny tu místy silně připomínají například dva a půl tisíce let spící sopku Grábrok.

Tomáš Topí Pigula, 3. prosince 1998

v Severských listech publikováno

Hodnocení článku

Průměrná známka:  1,14   hodnoceno: 7 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2020 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2020. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.533.921 • onln: 3 • robot ostatni • php: 0.416 sec. • www.severskelisty.cz • 18.206.194.161
file v.20190115.000442 • web last uploaded 20200217.002955
2017:330 • 2018:241 • 2019:203 • 2020:24