Harald V. – Člověk z hradu

V norském hlavním městě, brzy tomu bude dvacet let, toulal jsem se s dětmi ulicemi. Třeskutá podzimní barva, dutě ztlumený hukot basových sirén zaoceánských lodí, přístavní vzduch ostře čpící mořskou solí a steskem. Toužebně nahlíželi jsme okny do útulně lákavých hospůdek, od jejichž prostřených stolů oddělovala nás nepřekonatelná propast emigrantovy prázdné kapsy. Nakonec vpadli jsme jako promrzlí Avaři alespoň do antikvariátu, abychom bez nákladů popásli zrak a zahřáli beznadějně uchozené nohy.

V hloubi ztemnělého krámu rozmlouvali spolu tiše u stolku dva muži. U nohou v zdánlivé netečnosti blaženě rozvaloval se jim starý pes. Přívětivě hučelo v kamnech. Muži i pes změřili si nás krátkým, bystrým pohledem. Poznali všechno. Vytušili naléhavost naší okamžité i životní situace. Pes aspoň zavrtěl ocasem. Jeden z mužů nám připravil horký čaj. Druhý povzbudivě vladařským pokynutím ruky, přivolal k sobě děti. Pečlivě vyptal se jich na jména. Oslovoval je norsky, děti odpovídaly mu česky. Když si hned napoprvé neporozuměli, řekli si to ještě jednou.

„Musíte ke mně určitě přijít na návštěvu,“ řekl ten člověk vlídně na rozloučenou.

„Kde bydlíš?“ zeptalo se nejkurážnější dítě.

„Na hradě,“ odpověděl jednoduše.

„Kdo to byl?“ zeptali jsme se majitele krámu, když muž se psem chopil se pláště a nepospíchavě vyšel do mlhy ulice.

„Král.“

„Král?“

„Norský král.“

„Král se prochází bez ochranky?“ vyděsili jsme se!

Také majitel krámu se polekal.

„Ochranka? Co to je?“ vyptával se nechápavě. „Vždyť se tady jenom občas zastaví na kafe, aby si prohlídl knížky!“

„To je celej von!“ zaradoval se námořník, kormidlující noční mořský přívoz, když jsme mu zajíkavě popsali, jak vypadal, mluvil a konal muž se psem. „Můj král.“

Návštěvu jsme nakonec neuskutečnili z důvodů ostychu. Králův domov jsme si prohlédli jenom jako obyčejní turisté, aniž bychom se dovolávali užitečné známosti. Hrad, zařízení i paráda udivovaly přirozenou skromností. Také budova norské vlády objevili jsme ji náhodou při další potulce v obyčejném městském baráku, prozrazovala hned na první pohled, že Norové – na rozdíl od nás – nemají peníze na vyhazování.

Petr Chudožilov, Oslo, LN, 20. února 2000