PhDr. Ing. Václav Chvátal – Fred

Václav „Fred“ Chvátal

Muž mnoha profesí:

přírodovědec, ochranář, chvíli také hajný (a také zásobovač, státní úředník, zeměměřič, správce povodí atd.)
jazykovědec, ugrofinista, překladatel finského jazyka
vědecký pracovník tachovského muzea (výzkum a obnova židovských památek)

narozen 12. března 1968 v Plzni (v předvečer půstu Esteřina roku 5728)
bydlí v Tachově, přechodně často ve Finsku

SCHOLA LUDUS

Mou první Alma mater je lesnická fakulta Vysoké školy zemědělské. Dnes ji v Brně najdete pod jménem Mendelova lesnická a zemědělská univerzita. S jistou dávkou štěstí tam bylo kvalitní studium možné i v tehdejší době (1986–1990). Někteří naši přednášející byli světovými kapacitami ve svých oborech, a tak si vážím toho, že jsem byl právě jejich studentem. Patřili k nim zejména prof. Tenora, zoolog, člen korespondent National Geographic Society, prof. Koblížek, vynikající botanik, nebo doc. Havlíček, bioklimatolog, přednášející na Sorbonně i dalších evropských univerzitách.

JAK TO BYLO S JAZYKY

V dětských letech jsem to zkoušel s němčinou. Zejména (i když nejen) pubertální změny v organismu způsobily, že jsem to rok před státnicí zabalil. V německy mluvícím světě se dnes neztratím, ale nikdo tam nevěří tomu, že jsem němčinu někdy studoval.

Ve středoškolské éře jsem začal s francouzštinou a pokračoval v ní ještě asi dva semestry na fakultě. Francouzština se mi líbila a navíc měla blízký příbuzenský vztah k latinským názvům přírodnin. I dnes si ji příležitostně rád oživím, zejména před cestou do francouzsky mluvící země.

S angličtinou jsem vydržel asi šest týdnů. Nebavilo. Přitom jsem zjistil, že se jedná o jakousi zkomolenou francouzštinu a že všechny indoevropské jazyky jsou si vlastně velmi podobné.

Neuznávám pojem „světový jazyk“, tak jak je v současnosti většinou interpretován. Za SVĚTOVÝ považuji každý jazyk, kterým se mluví NA SVĚTĚ. Domnívat se, že angličtina je „důležitější“ než islandština, je krátkozraké. Například v Rumunsku jsem se přesvědčil, že tam žádný jazyk zdaleka není tak důležitý jako rumunština.

Tato filozofie mě přivedla ke zvyku osvojit si před každou cestou do jinojazyčné země aspoň základ místního jazyka. Začal jsem považovat za jaksi potupné mluvit například s Rumuny v Rumunsku anglicky.
A tak jsem se s nadšením pouštěl do rumunštiny, italštiny, slovinštiny, švédštiny. Nešlo tu samozřejmě o nějaké hluboké studium, bylo třeba naučit se pár frází a slovíček, prostě se dorozumět s místními.

PROČ ZROVNA FINŠTINA?

Severské kraje mne lákaly už od puberty, ač jsem tehdy jen velmi nejasně rozlišoval mezi jednotlivými zeměmi, které k nim náleží. O něco později, už po absolutoriu lesnické fakulty, jsem měl možnost prohlédnout si fotografie finské podzimní přírody. Ty mi učarovaly. Rozhodl jsem se poznat tu krásu na vlastní oči (i všechny ostatní smyslové orgány) a – věren své zásadě – začal jsem se učit finsky.

Brzy jsem pochopil, že finské přírodě se krásou může rovnat jen finský jazyk. Po sedmileté „praxi“ samouka jsem v jeho studiu pokračoval ještě pět let na Filosofické fakultě UK v Praze. A pokračuji vlastně dodnes. Finsko a finština už totiž tak nějak patří ke mně.

FINSKO A FINOVÉ

Kdo hledá vysoké mořské vlny, kvetoucí ostrovy, krásu velehor, prohřátý písek pláží, ruch tržiště nebo množství výstavných kulturních památek, bude Finskem pravděpodobně zklamán. Kdo však hledá čistou přírodu, divočinu s klidnými hladinami jezer a překrásnými hlubokými lesy nebo vlídné lidi s blízkým vztahem k přírodě, bude nadšen.

Při příjezdu do Finska překvapí tato mírná severská země zvláštní přívětivostí, pohostinností a vlídností. Tyto vlastnosti obzvláště vyniknou, přichází-li návštěvník z Čech. Pokud si vzpomínám, nikdy jsem se ve Finsku nesetkal s nevraživostí, nepřátelstvím nebo zlomyslností a také je tam velmi vzácný typ člověka, jakému se česky říká plašan.

Jeden můj kamarád po návštěvě Finska napsal tato výstižná slova: „Je to země klídku a pohody, krásný, skoro nedotčený přírody a ráj toulavejch.“

Mír s vámi!
Rauha olkoon teidän kanssanne!
Fred vaere med eder!

ŽIDOVSKÉ HŘBITOVY

Od podzimu 2002 se v Muzeu Českého lesa v Tachově věnuje dokumentaci a výzkumu hebrejské epigrafiky a záchraně židovských památek, zejména hřbitovů. Dosud podrobně zdokumentoval sedm českých židovských hřbitovů, je autorem patnácti titulů (dokumentačních prací i dalších článků a příspěvků) a řady přednášek na toto téma. Podílí se na mapové dokumentaci židovských hřbitovů v ČR (ve spolupráci se Židovským muzeem v Praze), na výzkumu židovského hřbitova Szczebrzeszyn (východní Polsko, spolu s prof. Hüttenmeisterem z univerzity v Tübingenu) a židovských hřbitovů ve Finsku (ve spolupráci s Finskou kulturní nadací a Židovskou obcí v Helsinkách).

Jeho velkou láskou zůstala příroda a studium jazyků (kromě nepostradatelné hebrejštiny a již zmíněné finštiny také němčina, francouzština, estonština a téměř zaniklá livonština).

Výběrovou bibliografii naleznete například na stránkách Západočeské univerzity.