Ingmar Bergman: Sarabanda – o strachu ze smrti v osamění

Liv Ullmannová a Erland Josephson

Sarabanda Ingmara Bergmana je velmi volné pokračování slavného televizního a filmového seriálu Scény z manželského života.

Johan a Marianne, protagonisté Scén, se tu vracejí jako staří lidé: jemu je osmdesát šest a jí šedesát sedm. Během dlouhých let a desetiletí, kdy se nestýkali, jejich životem prošli další manželé a manželky, milenci a milenky. Děti, které spolu měli, je už dávno opustily – jedna dcera zmizela v Austrálii, druhá pobývá v léčebně dlouhodobě nemocných. Pouto, které je dva kdysi spojovalo, však zjevně dosud drží, a tak se Marianne jednoho dne rozhodne Johana navštívit ve venkovské vile, kam se na stará kolena odstěhoval.

Johan je – podobně jako profesor Isak Borg, protagonista Lesních jahod, Bergmanova filmu z druhé poloviny padesátých let – citový invalida. To se mimo jiné projevuje v jeho vztahu k synovi z dřívějšího manželství Henrikovi, dnes už také starému muži. Johan Henrika považuje za neschopného budižkničemu a ten na oplátku otce nenávidí. Navíc jsou oba muži platonickými soky v lásce, a to hned dvojnásobnými: ve vztahu k Henrikově předčasně zemřelé ženě Anně a k jeho dceři Karin, talentované mladé hráčce na violoncello. S Karin se oba – každý po svém – snaží manipulovat a určovat směr její profesionální dráhy. Ta se ovšem nakonec oběma samozvaným poručníkům vzepře a rozhodne se vzít osud do vlastních rukou. Henrik, který je na ní citově zcela závislý, se s tím nevyrovná a pokusí se (neúspěšně) o sebevraždu.

Do rodinného dramatu je bez vlastního přičinění vtažena Marianne, Johanova rozvedená manželka, která nemá žádný vliv na život Johanova syna Henrika ani na jeho dceru. Stejně jako ve Scénách z manželského života se v jedné ze závěrečných scén filmu oba bývalí manželé opět spolu ocitnou v posteli. Tato "postelová" scéna je ovšem dokonale oderotizovaná, jde v ní spíš o návrat k potřebě ochrany, útěchy, o touhu po smíření se světem a životem, o strach ze smrti v osamění.

Ingmar Bergman se v poledním dějství svého tvůrčího života vrací k postavám z předchozího díla, spojuje svůj život s tím, který sám stvořil, a hledá pravdu o lidských vztazích. Filmový a divadelní režisér se opět ukazuje jako svrchovaně moderní autor a významný spisovatel a dramatik: pokud jde o duševní traumata a nevyřešené vztahy, je Bergman velkým pokračovatelem ibsenovské linie moderního evropského dramatu, a pokud jde o modelování postav, nezapře svou posedlost světlem a obrazem ani v literárním textu, uváděném v rozhlase.

Na pozdním díle jednoho z velkých umělců 20. století stále uchvacuje plastičnost jeho vidění, vepsaná jakoby mimochodem do dialogů postav, které jako by se skrze své viny dovolávaly ctnosti bytostné pravdy. V Sarabandě, pozdním dramatu několika starých a jedné velmi mladé bytosti, Bergman zřetelně účtuje i sám se sebou, se svými citovými a vztahovými zmatky a prohřešky, se svou estetickou posedlostí, ale také vyznává úctu umění, jež mu bylo opěrným bodem ve všech životních krizích. Současně – protože jinak by popřel sám sebe – umění zpochybňuje v konfrontaci s obsaženou podstatou člověka, bídnou i pyšnou, pomíjivou i věčnou. A na místě nikoli posledním píše úchvatný scénář pro čtyři vynikající herce.

V rozhlasové Četbě na pokrčování účinkují Růžena Merunková, Otakar Brousek, René Přibil a Dana Černá. Jako „oko kamery“ sleduje příběh režisér pořadu Miroslav Buriánek.

Alena Zemančíková, ČRo 3 Vltava, březen 2006