Ernst Ingmar Bergman, světově proslulý Švéd

Ingmar Bergman s Bertilem
Guvem při natáčení
filmu Fanny a Alexandr

Před 80 léty, 14. července 1918, se v  Uppsale narodil další světově proslulý Švéd, Ernst Ingmar Bergman. Svojí bezesporu hvězdnou kariéru zahájil po univerzitních studiích jako scénárista u Svensk Filmindustri. V roce 1944 režíroval svůj první film Krize (Kris). V dalších létech byl ředitelem městských divadel v Helsingborgu, Göteborgu a Malmö. Od 50. let se traduje jeho práce s hvězdami jako jsou Anderssonová, von Sydow, Ullmannová nebo Lindblomová a dalšími. Počátkem 60. let stál v čele Královského dramatického divadla ve Stockholmu. V období 1963–1966 žil na ostrově Faro. Poté založil filmovou společnost a přesídlil do Mnichova. V roce 1975 mu byl Stockholmskou univerzitou udělen čestný doktorát filozofie a v roce 1978 se vrátil žít do Švédska.

Ingmar Bergman se považuje za Strindbergova žáka a tvoří v duchu jeho hledačské tradice. Filozofický obsah jeho filmů ho vynesl do dvorany slávy filmových tvůrců.

Natočil téměř 30 filmů a na dalším tuctu filmů spolupracoval. U nás jsou dobře známy filmy Letní sen, Léto s Monikou, Lesní jahody, Pramen panny, Sedmá pečeť, Hosté, Večeře páně, Mlčení, Vášeň, Šepoty a výkřiky, Fanny a Alexander. Filmy Ingmara Bergmana jsou oceňovány řadou světových cen, mezi neprestižnější patří i několik Oskarů. Tuto americkou cenu obdržel za dva filmy – Pramen panny (1961) a Through a Glass Darkly (1962). Lesní jahody byly oceněny zlatým Berlínským medvědem (1958).

Kromě filmové tvorby je úspěšná i Bergmanova literární činnost. Vydal zatím 16 knih, jsou to zejména scénáře zpracované jako povídky a romány. Těmito svébytnými díly se zařadil mezi nejvydávanější a nejpřekládanější švédské autory. U nás, kromě výboru filmových povídek, vyšla jeho autobiografie Laterna Magika a snad i Dobrá vůle a Nedělňátka.

Pavel Dobrovský, 1. května 1998

Velký mág švédského filmu Ingmar Bergman slavil 14. července 1998 osmdesátiny

Velký muž moderní kinematografie, režisér, spisovatel a dramatik Ingmar Bergman se 14. července 1998 dožil 80 let. Proslul především svými filmy, jimž Švédsko do značné míry vděčí za svou melancholickou pověst. Více než 30 Bergmanovými snímky a nesčetnými divadelními hrami prostupují témata jako smrt, osamělost a deprese.

Na jedné rovině se nacházejí filmoví režiséři, kteří rok co rok zásobují publikum dobrou a spolehlivou zábavou. Na další rovině jsou umělci, kteří točí filmy, jež jdou do větší hloubky, jsou osobnější, originálnější a napínavější. A konečně, nad nimi všemi je Ingmar Bergman, pravděpodobně největší filmový umělec od doby, kdy byla vynalezena kamera.
Woody Allen

Před osmdesáti lety, 14. července 1918, se v Uppsale jako druhé ze tří dětí luteránského pastora Erika Bergmana a jeho ženy Karin narodil Ingmar Bergman. Dětství prožil v silně religiózním prostředí, kde rozhodující roli hrály kategorie jako hřích, přiznání, trest, odpuštění a milost. Otec od svých dětí vyžadoval přísnou disciplínu a jako hlavní výchovný prostředek používal rákosku, u matky, nešťastným manželstvím poznamenané ženy, se projevy lásky a něhy střídaly s naprostým chladem a odmítavostí. Naše rodinato byli lidé dobré vůle s katastrofálním dědictvím přemrštěných požadavků, špatného svědomí a pocitů viny, píše slavný Švéd ve svých memoárech. To vše nutilo vnímavého, citlivého chlapce k častým únikům do vlastní, smyšlené skutečnosti, k sebeobranným lžím a nasazování pokryteckých masek, a následně se tak stalo příčinou Bergmanových pozdějších zápasů s démony, duševních traumat a neuróz, které se zásadním způsobem otiskly v jeho díle.

Osudné hračky

Už jako malý se však také setkával se světem snu a fantazie, se světem umění, představovaným loutkovým divadlem, které si sám postavil, a primitivním domácím kinematografem, který získal od bratra výměnou za sto cínových vojáčků. Obě hračky, jak se časem ukázalo, se mu měly stát doslova osudnými.

V devatenácti letech po hádce s otcem utekl z domova a poté, co se nějakou dobu nepříliš horlivě věnoval vysokoškolským studiím, začal pracovat jako pomocný asistent v opeře. O něco později nastoupil místo dramaturga ve filmové společnosti Svensk Filmindustri, kde časem dostal příležitost dokázat, že má i režisérské a scenáristické nadání. Zároveň se začal intenzivně věnovat i režii divadelní. Během působení v divadlech v Helsingborgu, Göteborgu, Malmö a Stockholmu kolem sebe soustředil vlastní hereckou stáj, jejíž členy – Maxe von Sydowa, Gunnel Lindblomovou, Harriet Anderssonovou, Bibi Anderssonovou a další – obsazoval i do svých filmů.

Od roku 1945, kdy realizoval režijní debut Krize, natočil téměř pět desítek filmů, z nichž naprostou většinu představují filmy autorské. Jako jeden z prvních uvedl do filmového média nadčasové a obecně platné filozofické otázky a je dnes nejuznávanějším švédským filmovým tvůrcem. Díla jako Večer kejklířů, Sedmá pečeť, Lesní jahody, Tvář, Jako v zrcadle, Hosté večeře Páně, Mlčení, Persona, Šepoty a výkřiky, Scény z manželského života, Podzimní sonáta nebo Fanny a Alexandr se stala součástí zlatého fondu světové kinematografie.

Vzpoura proti autoritám

Podobně jako jeho velký krajan a obdivovaný vzor, spisovatel August Strindberg, je i Bergman v celé své tvorbě silně, často až nelítostně autobiografický. Nikdy neváhá umělecky exploatovat svou zkušenost a skutečnost kolem sebe vždy vnímá přes rastr vlastních prožitků a emocí. Z prostředí, ve kterém se narodil a vyrostl, si přinesl jednak téma vzpoury proti autoritám – proti rodičům, konvencím či celé společnosti, jednak palčivé otázky náboženského, metafyzického a existenciálního charakteru, související s relativností, pomíjivostí a iluzorností lidského bytí. Život a smrt jsou v jeho pojetí dvěma nedělitelnými součástmi téhož celku, a tak je přirozené, že také smyslově uchopitelná realita a svět transcendentna spolu splývají a hranice mezi nimi se stírá.

Konflikt nutkavé, často značně egoistické potřeby seberealizace a ochoty obětovat sebe i své okolí vyššímu poslání na straně jedné a touhy po obyčejném lidském štěstí na straně druhé tvoří další motivický okruh Bergmanových děl. Jeho postavy jsou zmítány rozporem mezi chladně kalkulujícím rozumem a pro život nezbytným, i když snad značně chybujícím citem. Ve svém jednání a rozhodování jsou přitom silně omezené, protože musejí hrát roli, kterou jim určilo jejich okolí. Jejich pokusy najít vlastní identitu jsou obtížné a jen málokdy úspěšné.

Také v problematice partnerských vztahů, svém patrně nejpopulárnějším tématu, umělec hojně čerpal z vlastní zkušenosti, přesněji řečeno z pěti manželství a dlouhé řady kratších či delších milostných epizod. Vazbu mezi mužem a ženou a všechny její projevylásku, erotiku, sexualituchápe jako ambivalentní a rozporuplný jev, který sice v krajním případě může nabýt podoby strindbergovsky neúprosného boje pohlaví, ale bez něhož veškeré lidské snažení ztrácí smysl.

Spisovatel a divadelní režisér

Přestože je u nás i v ostatním světě Bergman znám především svou filmovou tvorbou, jeho záběr je podstatně širší. Na svém divadelním kontě má kolem sto třiceti pozoruhodných inscenací severských a světových klasiků (Strindberg, Ibsen, Shakespeare, Moliěre) i autorů současných (například J. Anouilh, T. Williams, E. Albee) a zanedba telný není ani jeho přínos na literárním poli. Zde se poprvé pokusil prosadit už na samém začátku své umělecké dráhy, ve čtyřicátých a padesátých letech, kdy vyprodukoval větší počet divadelních her. Jednoznačně negativní reakce tehdejší kritiky ( Bergman je nadějný režisér, ale mizerný spisovatel ) ho tehdy sice od dalšího psaní odradila, ne však natrvalo. O několik dese tiletí později totiž začal slavit úspěchy knižně publikovanými filmovými povídkami, tj. více či méně upravenými scénáři svých filmů, fungujícími jako zcela svébytná slovesná díla. Ještě výraznější posun do oblasti literatury u něj nastal na začátku osmdesátých let, kdy v souvislosti s natáčením rodinné fresky Fanny a Alexandr ohlásil svůj úmysl zanechat filmování a byl nucen hledat nový přetlakový ventil pro svou neutuchající uměleckou aktivitu. Výsledkem je několik rozhlasových her, originální, nezvykle otevřená autobiografie Laterna magica, filmografie Obrázky a především cyklus tří volně propojených filmových románů Dobrá vůle, Nedělňátka a Soukromé rozhovory. V nich se vrátil do svého dětství i do ještě vzdálenější rodinné historie: k mileneckému a manželskému vztahu svých rodičů, tragicky poznamenanému povahovou mesaliancí obou aktérů. Navzdory všemu ale za svou největšílásku, vášeňa posedlost považuje stále film. Když mu bylo deset let, vzala ho jeho uppsalská babička poprvé do biografu a jemu svět stříbrného plátna okamžitě učaroval. Fascinovaný filmovým médiem zůstává dodnes, a tak den co den, vždy ve tři hodiny odpoledne, absolvuje filmové projekce v promítacím sále, který si spolu s filmovým studiem postavil na baltském ostrůvku Fårö, ve svém nynějším domově. Ani zdaleka se však nespokojuje rolí pasivního diváka. Loni na podzim uvedl ve švédské televizi nový opus Jenž chvíli svou div prkna nezboří, kterým prolomil své dlouholeté filmové mlčení, a letos na jaře se ve stockholmském Královském dramatickém divadle konala premiéra jeho inscenace hry Výrobci obrázků předního švédského dramatika P. O. Enquista. Že jedním z klíčových témat obou děl je právě film, lze těžko považovat za pouhou náhodu.

Když před deseti lety gratuloval Akira Kurosawa Bergmanovi k sedmdesátinám, vyjádřil přesvědčení, že umělci vytvářejí svá nejlepší díla teprve v relativně pokročilém věku, kdy vstupují do druhého, bohatými životními zkušenostmi zhodnoceného dětství. Vypadá to, jako by velký mág švédského filmu dával svému japonskému kolegovi za pravdu.

Zbyněk Černík, Lidové noviny, 14. července 1998