Ingmar Bergman – odchod tentokrát definitivní

Fellini (druhý zleva) a Bergman (vlevo) se
 sešli v roce 1969 ke společnému projektu.

Sarabanda. S Liv Ullmanovou a Erlandem
 Josephsonem při práci na posledním
televizním filmu.

S přáteli. Zleva režisér, kamenraman Sven
Nykvist, herci Erland Josephson
 a Liv Ullmanová na ostrově Fårö.
foto ČTK, AP, AFP, Reuters a archiv LN

Na Fårö, malém ostrůvku v Baltském moři, lákaly turisty dvě velmi odlišné „atrakce“. Jednak to byly takzvané rauky, bizarní vápencové útvary čnící z moře a pustého pobřeží, jednak švédský filmový a divadelní režisér Ingmar Bergman, který – řečeno jeho vlastními slovy – k ostrovu pocítil cosi jako lásku na první pohled, když tu na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století točil film Jako v zrcadle, a proto si zde postavil dům a filmový ateliér. Zatímco ovšem rauky byly a jsou volně k vidění, šance, že byste spatřili Mistra, vyhýbajícího se publicitě a záměrně se izolujícího od okolního světa, byla vždy mizivá. A od pondělka 30. července, kdy světové agentury přinesly zprávu o jeho úmrtí, je dokonce nulová.

Přestože se slavný tvůrce více než čtyřicítky filmů, stovky divadelních inscenací a autor řady textů dožil úctyhodného věku devětaosmdesáti let a v rozhovorech, které v posledních letech poskytl médiím, se často vyjadřoval o smrti, zmíněná zpráva leckoho zaskočila. Na jeho občasné odchody ze scény jsme si totiž v jistém smyslu už zvykli, ale i na to, že nikdy nejsou definitivní, že jsou jen součástí jeho občasných mystifikací. První takový odchod, ze Švédska, uskutečnil v druhé polovině sedmdesátých let, kdy si po známé daňové aféře zvolil dobrovolný exil a několik let pak žil a pracoval v Mnichově. Další odchod, tentokrát ze světa filmu, oznámil počátkem let osmdesátých, v souvislosti s natáčením svého posledního velkého opusu, rodinné fresky Fanny a Alexandr. Ale ačkoli tehdy už měl nárok i na odchod na odpočinek, nic takového se nestalo. V následujících letech se nadále intenzivně věnoval divadelní režii, televizní tvorbě a psaní knih. Ještě v roce 2003, ve čtyřiaosmdesáti letech, napsal a natočil svůj epilog Sarabanda, volné pokračovaní Scén z manželského života. Poté se rozhodl uměleckou kariéru opravdu ukončit a stáhnout se na milovaný ostrov, mnozí však věřili, že ani tentokrát ještě neřekl své poslední slovo.

Zatímco obyvatelé Fårö, kde má být Bergman v nejbližších dnech pohřben v úzkém kruhu rodiny a přátel, teď upřímně želí odchodu oblíbeného souseda, kterého dřív spiklenecky zapírali před zvědavými návštěvníky, světová kinematografie a divadlo se loučí s jednou ze svých nejvýraznějších postav. Mezi prvními, kdo vyjádřili politování nad touto ztrátou, je například jeho horlivý žák z druhé stran Atlantiku Woody Allen. Ten ho označil za „přítele a bezpochyby největšího režiséra své doby“. Poněkud jiného ladění je komentář jeho dánského obdivovatele i zarytého konkurenta v jedné osobě, režiséra Larse von Triera:

„K Ingmarovi Bergmanovi mě vázalo silné rodinné pouto,“ tvrdí Trier, „a proto jsem pyšný, že můžu říct, že se ke mně vždycky choval tak jako ke svým ostatním dětem: neprojevil sebemenší zájem!“

Zbyněk Černík, 31. července 2007