Jörn Donner: rozhovory s Bergmannem

Rozhovory s Bergmannem o životě, práci i o ztrátě ženy Ingrid

Při příležitosti svého letošního jubilea poskytl Ingmar Bergman obsáhlé více než hodinové interview švédské televizi. Díky příznivci Severské společnosti, panu Curtu Karlssonovi z Göteborgu se Severské společnosti  podařilo záznam získat a promítnout jej svým členům.

V roce 1956 se stal jeho film Úsměvy letní noci legendou.

Získal 3 Oskary, ale tituly a ceny pro něj mnoho neznamenají. Dostal i Řád čestné legie, který mu byl předán francouzským prezidentem. Bergman o této události vypráví:… po ceremoniálu jsem musel ihned odletět, aby letadlo přistálo v Mnichově ve 22 hodin, ještě před uzavřením letiště. Ingrid mě vzala za ruku, odvedla k prezidentskému autu a s dvěma motocykly vpředu a dvěma vzadu jsme jeli 90 km rychlostí jednosměrnou ulicí v protisměru. Za nedlouho jsme dorazili z prezidentského paláce na letiště. V tu chvíli jsem se byl šťastný, že jsem slavný.

Nikdo dnes neví, kdo stavěl katedrálu v Chartres – říká Bergman

…je štěstí pracovat anonymně, ale pokud jde o mě, není to možné, třebaže by to bylo příjemnější. V mé situaci je anonymita vyloučena. Vždy jsem měl výhodu, že jsem Ingmar Bergman. Často jsem v kůži této osoby cítil jako cizinec. Nemám proti němu nic, ale je mi však dost neznámý. Knihy o něm těžko poznávám. Moje já je hodně pozemské, cítím v sobě chaos, komplikované situace a protiklady.

V roce 1915 se jeho matka provdala za dvorního kazatele Erika Bergmana… V neděli, 14. července 1918, v den výročí francouzské revoluce se jim narodil syn Ingmar… Ještě se dvěma sourozenci bydleli ve Stockholmu, Dalarně a Uppsale…

Kdo jsem?

…to je problém, kterým jsem se zabýval. Kdo jsem, proč existuji a co zde pohledávám. Dnes rozumím sám sobě méně než před 10 lety. Otec byl autoritativní, v tom po něm nejsem, povahou se podobám matce, otci jenom vizáží. Mám za to, že umělecké nadání jsem zdědil po matce. Dostalo se mi stejné výchovy jako bratrovi, ale dopadl jsem lépe. Bratr přijímal autoritu s agresivní obranou, já jsem se stáhl a choval se podle přání rodičů. Doma jsem lhal, byl občas trestán, ale pokračoval dál podle svého a tím jsem se bránil.

Fanny a Alexandr

…rodiče nejednali z nějaké zloby nebo krutosti, jen chtěli napravit chování svých synů. Škody na mně napáchané ovlivnily i moji uměleckou práci. Následky výchovy jsem v sobě dlouho třídil a pořádal. Setkávali jsme se však též s pozitivními vjemy -lidmi, hudbou, divadlem, přáteli a zábavou. Když měl otec dobrou náladu, byl veselý. Maminka byla také citlivá. Rodiče dělali co mohli, ale výchova moje a bratra bylo peklo.

Dialog s dětstvím

…když nemohu spát, procházím se v mysli babiččiným bytem. Vybavuji si nábytek, letní světlo procházející oknem, obrazy, vše umístěné tak, jak to bylo na začátku století. Je to zvláštní, neboť babička zemřela, když mi bylo 12 let. Tyto věci mají pro mne stále magickou sílu a tak i celá moje tvůrčí práce má původ v dětství. Vše pramení z dialogu s dětstvím.
V roce 1944 se stal Bergman ředitelem divadla v Helsingborgu, potom v Göteborgu a v roce 1963 v Královské činohře ve Stockholmu.

Práce a chaos

Na otázku, zda vedl bohémský život odpovídá:… můj profesionální život nikdy nebyl bohémský, ale ten okolo mě ano. Šel jsem od filmu k divadlu a zpět a na jiné záležitosti se mi nedostávalo času. Měl jsem spoustu práce. Bohém v životě, pedant v práci. Bydlel jsem velmi skromně, ženil se často, ale vlastně si na svůj soukromý život ani nevzpomínám. Zpětně jej mohu sestavit podle svých filmů a režií her. Nevím kdy se narodily děti – tak nějak mezi filmy. Spolu se čtvrtou ženou-pianistkou jsem se pokusil vybudovat domov. Chtěl jsem vytvořit společenskou strukturu, avšak záhy to skončilo neúspěšně.… až před 30 lety, v roce 1967 jsem koupil ostrov Forö, kde jsem se usadil a od té doby píšu jen tam.

Švédská společnost

…na sociální demokracii se mi líbilo, že lidé různých názorů – kapitalisté a socialisté – mohli vytvářet kompromis. Toto dění však narušily politické podvody a nastoupila politická nomenklatura. Zůstal jsem sociální demokracii věrný až do doby než se pokusili mě oddělat daněmi. Bylo to bezohledné, všechno mi zošklivili bojem o moc.… v roce 1976 jsem byl kvůli daním odveden k policejnímu výslechu v průběhu zkoušky v Národním divadle. Později jsem byl zcela zproštěn viny. Nedokázal jsem se ovládat, nemohl jsem dále žít. Lékaři mi předepsali valium. Chtěl jsem skočit s balkonu. Ptal jsem se doktora, zda někdy někoho vyléčil. Nikdy jsem si nepomyslel, že budu potřebovat psychoanalytika. Byl jsem zavřen v ústavu, léky změnily moji identitu. S blázny jsme měli velmi příjemné chvíle.

Blázen z Larmaru

Na otázku, zda se obával stálé pasivity odpovídá:… moje agresivita mne zachránila. Když Finanční úřad nic nenašel a mě stále vydírali, rozhodl jsem se opustit Švédsko. Zachránila mne moje vlastní zloba.… smrt mé ženy byla pro mne katastrofou. Zabydlel jsem se ve svém žalu. Je mi 80 let, cítím trochu lhostejnosti a žiji den za dnem.

Co pro Tebe znamenal tento exil?… nemohl jsem zůstat, chtěli mne připravit o život, odjel jsem s Ingrid do Paříže, pak do Los Angeles, kde jsem jednal o 3 filmech. Potom do Kodaně. Toužil jsem velice po Švédsku. V cizině jsem strávil 8 let. Bylo úžasné se vrátit zpět.
Napsal scénáře pro 50 filmů,které sám režíroval, scénáře k sedmi filmům, které režíroval někdo jiný, dokumentární filmy a režíroval 120 divadelních her. Filmová historie nic podobného nezná.

Tvorba

…filmy si žádaly svou formu. Experimenty jsem nikdy nedělal. Nezajímají mne. Nikdy jsem na začátku nevěděl, co z toho bude. Měl jsem jen základní scénu, třeba 4 bíle oděné ženy, pak jsem přemýšlel proč tam jsou. Následovala dlouhá nit, někdy se přetrhla. Vždy jsem psal scénář na žluté papíry, už od r. 1942. Když je přestali vyrábět, nakoupil jsem jich 800 a mám je dosud.… snídaně, procházka, uklizený psací stůl – jsem pedant – 45 minutová procházka v domě dlouhém 54 metrů, nebo k moři. Důležité je mít k práci dobrou náladu. Je to boj na život a na smrt.

Život se smutkem

…v roce 1971 jsem se oženil s Ingrid a byli jsme 24 let manželé a přátelé.… když v roce 1995 zemřela, nemohl jsem psát. Nemusíte se ničím zabývat, když sedíte sám u psacího stolu. Jiné to však je, když nad vámi stojí herci a nutí tě nutit se. Začal jsem opět psát. Píšu ručně, nutím se napsat 5 stran denně, ale trvá to dlouho. Vše bylo ve mně zrezivělo. Když vám zemře otec nebo bratr, prožíváte rovněž bolest, ale nikoliv stejnou. Tato mi zmrzačila duši, vždyť jsem si 24 let stáli po boku. Nyní už s tím mohu žít, práce pomáhá. Dobře se cítím jen na Forö. Nejsem vůbec nábožensky založen. Občas mám pocit, že jsme součástí velkého soukolí.

Epilog

…už dříve jsem se zmiňoval o epilogu a teď o něm mluvím stále častěji. Skončil jsem s filmováním, které je velmi náročné a tak jsem získal čas navíc.… podle mého názoru vyrábím spotřební zboží a zda mě přežije, nebo co si lidé myslí je mi naprosto lhostejné. Teď režíruji hru. Přeji si aby zkoušky proběhly dobře. Obávám se ztráty čehosi živoucího a také toho, že lidé budou něco dělat jen ze zdvořilosti. Před zkouškou budu mít strach jako vždy. To jsem měl celou kariéru. Strach, že to, co dělám nebude živoucí. Film, divadlo, TV – vše co dělám je řemeslo, vyrábím produkt a obávám se, že lidé nebudou chtít můj produkt užívat.

překlad Irena Kozak, 14. října 1998