Mikael Niemi: Svålhålet

Jak známo, s dvojím vstupováním do téže řeky je to vždycky trochu problematické. Platí to i o řece Torneälven v Tornedalském údolí, zapadlém koutu Švédska na dalekém severu, o kterém roku 2000 vyšel román do té doby prakticky neznámého spisovatele Mikaela Niemiho Popmusic z Vittuly. Zcela nečekaně, doslova přes noc, se stal největším bestsellerem posledních let: byl přeložen do řady jazyků a v autorově vlasti dosáhl neuvěřitelného nákladu sedmi set padesáti tisíc výtisků, což znamená, že si ho koupil bezmála každý desátý Švéd – a to počítám i negramotná nemluvňata.

Navázat na takový úspěch není samozřejmě snadné, hrozí nebezpečí, ba je velmi pravděpodobné, že všechno další, co autor napíše, bude jen rozmělňováním již řečeného. Zřejmě právě proto, ve snaze vyhnout se riziku, že by se začal opakovat, se Niemi rozhodl, že literárně osvědčený rodný kraj opustí a pro změnu zkusí něco ze zcela jiného soudku: dějištěm jeho nové knihy, sbírky povídek s poněkud nezvyklým titulem Díra v kůži, je – vesmír.

Ano, tentokrát se ocitáme ve světě science fiction. V devatenácti příbězích najdeme kompletní arzenál všeho, čím tento žánr obvykle disponuje – androidy počínaje a mezigalaktickými lety a černými dírami do antivesmíru konče –, a setkáme se s obvyklými, dobře známými tématy. Niemi je ovšem známý svým smyslem pro burleskní humor a ironii, a tak všechno, co jiní autoři berou smrtelně vážně, programově znevažuje a dělá si z toho legraci, takže se vesměs dobře bavíme a často se neubráníme úsměvu či přímo hlasitému smíchu. Můžeme se dočíst například o astronautovi, který spadne „přes palubu“ své vesmírné lodi, ale nakonec se mu ji zase podaří dohnat, když otevře láhev zpěněného piva a použije ji jako raketu, o zpackaném Velkém třesku, kdy prejtovitou prahmotu nedopatřením místo zamýšleného superinteligentního nadtvora „oplodní“ náhodný kolemletící přihlouplý pilot kosmické lodi, o pohlavním životě během hibernace, a o tom, jak se z polidštěných robotů stanou psychologové, kteří se snaží lidem rozmlouvat sebevražedné úmysly a vysvětlovat, že lidský život má smysl. Anebo si můžeme vychutnat atmosféru mezigalaktického hostince à la Hvězdné války či Hieronymus Bosch, kde se společně opíjejí nejrůznější formy života – mimo jiné zvláštní pijavice, které vegetují pod barovým pultem, nenápadně se přisávají hostům na břicho a parazitují na jimi konzumovaném alkoholu, či obří prase-vyhazovač s natolik dlouhým penisem, že si ho může pohodlně strčit do vlastního řitního otvoru, a tak sám sebe ukojit.

Niemi nastoluje různé ontologické a kosmologické otázky a nabízí na ně neotřelé, vtipné odpovědi. Nicméně jakkoli je jeho exkurz do univerza nekonvenční a originální, přece jen se občas neubráníme dojmu, že by svůj fabulační talent stejně dobře, ne-li ještě líp uplatnil i bez vesmírných kulis. Poté, co si zašlapal v kosmickém vzduchoprázdnu, by možná měl zvážit, zda nenastal čas postavit se znovu oběma nohama na matičku zemi. A třeba se přece jen pokusit o nový vstup do již poznané řeky.

Zbyněk Černík, ČRo 3 Vltava, 28. listopadu 2004

Michael Niemi

Mikael Niemi (nar. 1959) se narodil v Tornedalské Pajale, kde se střetávají švédské, finské i laponské kulturní a jazykové vlivy Debutoval v roce 1988 básnickou sbírkou Krvácení z nosu při mši. Pak vydával reportáže, rozhovory s tornedalskými starousedlíky, dobrodružné romány pro mládež, divadelní a rozhlasové hry.Úspěch mu přinesl až částečně autobiografický román Popmusic z Vittuly – jen ve Švédsku se dosud prodalo přes 500 000 výtisků. Autor byl oceněn i prestižní Augustovou cenou za nejlepší švédskou knihu roku a přeložen do více než deseti jazyků. Kromě románů je autorem řady divadelních, rozhlasových a televizních her. V jeho dílech se střetává nejen švédský sever s jihem, ale především tornedalská finština, jazyk, který byl ve Švédsku po desetiletí systematicky potírán. (podle iliteratura.cz a databazeknih.cz)