Pozapomenutý národ Tornedalenu

TORNEDALEN – foto http://www.kangos.com

delta řeky Torneälven – foto © Lars-Inge Mäkitalo

kostel Hietaniemi v Hedenäsetu, řeka Torneälven
foto © Lars-Inge Mäkitalo

Všechno to začalo roku 1809, kdy Švédsko prohrálo válku s Ruskem, shodou okolností vůbec poslední válku, kterou kdy vedlo.

Tahle porážka ho přišla dost draho: znamenala pro něj ztrátu Finska, které do té doby tvořilo nedílnou součást švédského království. Ruské impérium se rozšířilo na západ, a bylo tedy třeba vytyčit nové hranice.

Carští úředníci si to zřejmě nechtěli příliš komplikovat, a tak rozhodli, že novou rusko-švédskou hranici budou tvořit řeky Torneälven, Muoniälven a Könkämäälven. Jaksi se přitom ale zapomnělo na jednu drobnost – že oba břehy těchto řek tvoří jednotné území s jednotným, finskojazyčným obyvatelstvem. To se novým administrativním opatřením náhle rozdělilo do dvou různých států.

Jak (také) vzniká národ

Z obyvatel západní, švédské strany zmíněných řek, jíž se začalo říkat Tornedalen, se tak stal nový národ (či spíš nárůdek), který zoufale hledal vlastní identitu. Jeho příslušníci sice mluvili finským dialektem, ale jejich svazky a kontakty s Finskem čím dál tím víc slábly a byly postupně nahrazovány vlivem hegemonního švédského elementu. Zpátky ke svým dřívějším krajanům, nyní poddaným báťušky cara, příliš netoužili, ale nová vlast s jejich přijetím dlouho váhala, dívala se na ně svrchu a zacházela s nimi jako s druhořadými občany. Švédské úřady o zapomenutou končinu táhnoucí se od Botnického zálivu až téměř k Barentsovu moři a z větší části se rozprostírající severně od severního polárního kruhu, příliš nestály. To jim ovšem nebránilo v tom, aby se ji všemožně nesnažily pošvédštit: tornedalská finština, takzvaná meänkieli (v doslovném překladu: naše řeč), jakási bizarní kombinace archaické, rustikální finštiny a výrazů vypůjčených z moderní švédštiny, byla zatlačena do domácností, zatímco ve školách bylo její používání přísně zakázáno, a dokonce i trestáno.

Zapadlí vlastenci

Jazykový (ú)tlak sice vykonal své, tornedalská finština však přesto zcela nevymizela a od roku 1957, kdy oficiální pošvédšťovací politika skončila, chytá nový dech a prožívá skutečný rozmach. V jazyce, kterým mluví pouhých 25 000 lidí, dnes vychází původní i překladová literatura, hraje se v něm divadlo a vysílají programy v regionální televizi a rozhlase. Vůdčím duchem tornedalského kulturního „obrození“ je spisovatel Bengt Pohjanen (narozen 1944), píšící jak švédsky a finsky, tak i v meänkieli. Je to značně originální, nekonvenční postava. Původně působil jako farář státní luteránské církve, s tou se však názorově rozešel a místo toho se nechal inspirovat ruským pravoslavím. A to do té míry, že si dokonce vedle svého domku postavil ortodoxní kostel, který jeho žena malířka vyzdobila ikonami, inspirovanými ruskými vzory. Vzhledem k tomu, že manželé Pohjanenovi jsou široko daleko jedinými příslušníky pravoslavné církve, mají bohoslužby, které se v jejich kostele občas konají (je na ně vždy třeba „importovat“ popa z nějaké východnější země), vesměs komorní charakter. Pohjanem mimo jiné přeložil do tornedalské finštiny několik evangelií z Nového zákona. Ve své vlastní tvorbě se pak často zaobírá fundamentalistickými náboženskými hnutími, která v minulosti našla právě mezi Tornedalany úrodnou půdu. Klíčovou roli zde sehrál především přísně moralistní, často až extatický laestadianismus, nazvaný podle svého zakladatele, kněze Larse Leviho Laestadia (1800–1861). V dnešní době sice už hodně ze svého vlivu ztratil, přesto se však dosud najdou jeho rigorózní vyznavači, kteří žijí velmi konzervativním způsobem života. Bengt Pohjanen vystupuje jako neúnavný zapadlý vlastenec, který se všemožnými akcemi snaží pozvednout kulturní úroveň svého kraje. Jeho (pouze švédsky píšícímu) mladšímu kolegovi Mikaelu Niemimu (narozen 1959) se ovšem před dvěma lety, když vydal nenápadnou knížku nazvanou Popmusic z Vittuly (česky vyšla nedávno v nakladatelství Mladá fronta) podařilo Tornedalen vnést do podvědomí celého Švédska i dalších zemí. Tehdy ještě nikdo netušil, že se na trhu objevil jeden z nejúspěšnějších titulů posledních desetiletí. Původní dvoutisícový náklad byl ovšem téměř okamžitě rozebrán a dnes už celkový počet vydaných výtisků překročil hranici šesti set tisíc, což znamená, že si knihu koupil každý šestý až sedmý Švéd, nemluvňata nevyjímaje. Také počet překladů do ostatních jazyků neustále roste (a samozřejmě mezi nimi nechybí ani překlad do tornedalské finštiny).

Elvis v Tornedalenu

Mikael Niemi

Niemi ve svém románu burleskním způsobem, balancujícím na hranici mezi realitou a fantazií, líčí život v Tornedalenu v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století, život, jehož nedílnou součástí je jak věčné střetávání finského a švédského živlu, tak i bizarní, často dost komické konflikty mezi starým, ustupujícím světem tradičních hodnot, patriarchalismu, furiantství, laponského šamanismu a kouzel a světem novým, který v neposlední řadě představuje „populární hudba“ Elvise Presleyho a Beatles. V dnešní době značná část Tornedalanů přestává lpět na svých kořenech, vydává se do velkých měst ve středním a jižním Švédsku a snaží se zde co nejrychleji a asimilovat.

Totéž kdysi udělal Niemi – svému kraji dal sbohem a našel si místo učitele na jedné škole na předměstí Stockholmu. Po nějakém čase se však vrátil do rodného městečka Pajala, které se teď, po mimořádném úspěchu Vittuly, stalo takřka přes noc oblíbeným cílem jeho obdivovatelů. Po donedávna zcela neznámých lokalitách, kde se odehrávají jednotlivé scény jeho románu, se teď vydávají skupiny zvědavých turistů. Niemiho sláva se ovšem údajně stala příčinou zlé krve mezi ním a kolegou Pohjanenem. A tak jsem se na to Mikaela Niemiho zeptal, když jsme si spolu povídali v jeho rozpálené sauně.

Jenom se usmál a zakroutil hlavou: „Ono to zas není tak horké. Pohjanen i já se oba snažíme udělat něco pro Tornedalen a to nás spojuje. Pravda, mezi našimi rodinami se vyskytly určité animozity, ale ty se týkají spíš našich rodičů. Můj otec byl totiž policajt a Bengtův zase pašerák koní!“

Načež Mikael Niemi přinesl několik lahví piva (patří totiž k převažující části Tornedalanů, kteří si na rozdíl od laestadiánů alkohol nijak neoškliví), nastavil saunová kamínka na ještě vyšší teplotu a vychrstl na ně větší počet sběraček vody. Vzduch v sauně začal být nedýchatelný. Ale v Tornedalenu, krásné, ale drsné zemi, musíte něco vydržet… Nebýt toho horka, člověku by se bylo skoro chtělo zazpívat si se svéráznými postavami Niemiho knihy:

Zbyněk Černík, 25. října 2002

Autor je nordista a překladatel ze švédštiny

---

Mikael Niemi: Popmusic z Vittuly

vydala Mladá fronta v edici ROMÁN, cena: 199 Kč

První román pro dospělé Mikaela Niemiho (nar. 1959) se setkal s mimořádným ohlasem ve Švédsku i v zahraničí, kde již vyšel v deseti zemích. Páteř knihy tvoří autorovy vzpomínky na dětství v odlehlém, exotickém údolí řeky Tornea v nejsevernější části Švédska daleko za polárním kruhem, do jehož rurálního života vtrhly v 60. a 70. letech nové časy a vyvolaly mnohé bizarní situace. V líčení názorových střetů zastánců tradičních hodnot s moderní společností autor záměrně stírá hranici mezi skutečností a fantazií a královsky baví sebe i čtenáře.

---