Můj miláček ráže 6,65 (Dear Wendy)

Jamie Bell hraje hlavní roli – pacifistu a milovníka
zbraní Dicka, foto: SPI

Dánsko/VB 2005
Režie: Thomas Vinterberg,
scénář: Lars von Trier,
hrají: Jamie Bell, Chris Owen, Michael Angarano, Bill Pullman a další.

Trier, Vinterberg a láska k pistolím

Ačkoliv originální název nového dánsko-britského filmu zní Dear Wendy, nevypovídá o lásce k půvabné dívce, ale ke střelným zbraním. Dánský režisér Thomas Vinterberg, jenž se proslavil filmem Rodinná oslava, za který získal Cenu poroty v Cannes, ho natočil podle scénáře svého krajana Larse von Triera, populárního tvůrce například filmů Prolomit vlny, Tanec v temnotách, Idioti nebo Dogville.

Trier je sice z těch dvou slavnější, ale oba společně založili před deseti lety proslulý manifest Dogma 95, jehož vyznavači nesmějí ve filmech – zjednodušeně řečeno – využívat prakticky žádné technické vymoženosti.

Pacifismus se zbraní v ruce

Když hlavní postava, puberťák Dick, píše na počátku filmu dopis jisté Wendy, mohou se diváci chvíli domnívat, že jde o dívku. Záhy však zjistí, že adresátkou milostného dopisu je pistole. Dick žije v chudém hornickém městečku na americkém Středozápadě, ale svůj život rozhodně nehodlá marnit na šachtě, nýbrž mnohem příjemnějšími a v jeho představách ušlechtilejšími způsoby.

K těm patří i to, že kolem sebe shromáždil skupinu podobných mladých outsiderů. Říkají si Dandies a jsou vášnivými vyznavači pacifismu. Navzdory tomu chodí střílet do opuštěných dolů a jsou velkými milovníky zbraní, těch střelných zvlášť. V pevném přesvědčení, že by doopravdy nikdy na nikoho nevystřelili, si své zbraně hýčkají, dávají jim jména, milují je víc než holky. Strojí se do historických kostýmů, o palebných zbraních si čtou, vzdělávají se v tajích střeleckého umění. Jenže jak známo každá pistole, která vstoupí do hry (lhostejno zda na jevišti nebo na plátně), nakonec vystřelit musí.

Scénář Larse von Triera do značné míry souvisí s jeho rozpracovanou tzv. protiamerickou sérií filmů Dogville, Manderlay a připravovaného Washingtonu. Pro Vinterbergův film napsal docela jednoduchou, autenticky působící moralitu z amerického prostředí o tom, že hrát si se zbraněmi je nebezpečné a může to vést k nesmyslně krvavé řeži i tam, kde na počátku byl proklamován ryzí odpor k násilí.

Vinterberg, který byl hostem letošního karlovarského festivalu, se ovšem nařčení z antiamerikanismu brání: „Nechtěl jsem na nikoho ukazovat prstem. Nicméně z uvedení filmu v americké distribuci trochu obavy mám, protože cítím, že by tam tak mohl být vnímán,“ řekl v rozhovoru pro Právo.

Od Billyho Elliota k Dickovi

Buď jak buď, o tom, že Trier a Vinterberg jsou si v tvorbě blízcí, svědčí i realizace filmu Můj miláček ráže 6,65. Vinterbergova režie důsledně vychází ze scénáře, své herce navíc režíroval podobně jako Trier v Dogville a Manderlay v téměř divadelních kulisách. I když na rozdíl od Triera točil v reálném prostředí, děj se odehrává prakticky celý na dost odpudivém, jen stroze do částí rozděleném náměstí a ve staré tovární hale. Síla filmu je tedy víc ve scénáři než v režijní nápaditosti, která bohužel postrádá větší osobitost.

Velkou předností filmu jsou zato herecké výkony. Především Jamie Bell, který od časů, kdy hrál Billyho Elliota, vyrostl a ještě herecky vyzrál, podává jako naivní puberťák Dick přesvědčivý a naprosto autenticky působící výkon. Stejně tak jeho parťáci, které hrají Mark Weber, Chris Owen a další, působí velmi věrohodně a Bill Pullman v roli šerifa jim to rozhodně nekazí.

Věra Míšková, Právo, www.pravo.cz, www.novinky.cz, 6. října 2005