Finskem se psím spřežením

foto archiv

U jezera Inari jsme strávili noc a ráno jsme začali připravovat saně a psy na cestu. Většinu místa v saních zabíralo krmivo a potraviny. Co zapomenete, ničím na severních pláních nenahradíte. Nakonec jsme naložili vařiče, spacáky, dva stany a náhradní oblečení a každé saně vážily hodně přes sto kilogramů. Zapřáhli jsme psy a Juraj vystartoval přes hromadu nahrnutého sněhu tak krkolomně, že jsem ztratil poslední zbytky odvahy.

Nejsem úplně nezkušený, párkrát jsem se psy pomáhal Milošovi, ale musher nejsem a na saních stojím poprvé. Psi ve spřežení šílí. Chtějí vyrazit. Nesmím to natahovat, nebo se mi zamotají do vlečných lan. Mohou se i vyvléknout z postrojů nebo si překousat vázací šňůry a průšvih je na světě. „Nikdy se nepusť saní, ani když se převrátíš! Jinak ty psy už nikdy neuvidíš,“ křičí na mě Miloš. Trhám za pojistku kotvicího lana a velím: „Go!“

Kolem uší mi hvízdá ledový vzduch, oči zaslepuje jiskřivý sníh. Euforie, jinak se to popsat nedá. Hlavou se mi honí poslední instrukce. Doprava je „Dží!“, doleva „Hó!“, zastavit znamená zařvat „Stop!“ a dupnout na brzdu u saní. A taky hned zadupnout do sněhu dvě ocelové kotvy navázané na zápřahová lana. Určitě to párkrát spletu. Za chvíli mě dojíždí Miloš, který má ve spřežení o dva psy více. Z naší dodávky je jen malá tečka za našimi zády.

Pět hodin už jedu po zasněženém ledu jezera Inari. Potkávám pár sněžných skútrů, ale nevyměnil bych je za saně. Psi jsou romantika. V dálce spatřím Miloše, který má podstatně rychlejší psy. Čeká na mě a odbočujeme ke břehu, kde stojí srub. Tady budeme podle mapy nocovat.

Ve Finsku mají úžasný systém podpory cestovního ruchu. Na turistických trasách jsou i tady po padesáti šedesáti kilometrech volně přístupné sruby, ve kterých můžete zadarmo přenocovat. Akorát v nich musíte udržovat pořádek a ctít ekologická pravidla. Třeba i na záchodě musíte podle instrukcí zasypat svůj příspěvek přírodě nadrcenou kůrou ze stromů, aby z toho vzniklo kvalitní hnojivo. Připravené máte i dřevo na topení. Spí se tu sladce.

Ve srubech, které nám skýtaly útočiště, jsou jasná pravidla. Kdo přijde pěšky nebo na lyžích, má přednostní právo spát na palandě. Pak jsou na řadě lidi jako my, se psy. Skútraři už při nedostatku postelí spí na zemi.

A už jsme zase na cestě. Je třicetistupňový mráz. Všechno natáčím na kameru, kterou si hřeji na prsou. Musím se spokojit s minutovými záběry a hned zase kameru uklidit pod bundu, jinak nevydrží. Já sám už mám na konečcích prstů pravé ruky omrzliny, které začínají čertovsky bolet. Nakonec mi mrazem praská i LCD displej na kameře, filmovat se ale dá i bez něj.

Potkáváme skupinu českých běžkařů. Denně prý zvládají kolem čtyřiceti kilometrů a někteří z nich si stěžují na omrzlé nohy v běžkařských botách. Prý čím jsou modernější, tím větší je v nich zima.

Blíží se večer. Jezero je už za námi. Tundra kolem je oranžovomodrá a to nejnižší slunce, jaké si dokážete představit, ostře vykresluje kontury krajiny, ve které se náhle objevuje další srub. Zjišťujeme, že už je obydlený. Krátce před námi sem dorazila skupina Francouzů. Jsou tu dva sociální pracovníci a pět holek z pasťáku, které tu dostávají na běžkách se saněmi za zády pořádně do těla, aby neměly čas myslet na hlouposti. Nakonec se ve dveřích chaty objevují ještě dva Finové. Jsou to mlčenliví muži severu, ale když říkám jednomu z nich, že mám rád finskou trashmetalovou kapelu Kotiteollisuus, hned jsou hovornější.

Nejsevernější město

Projíždíme sobími ohradami, kde se konečně setkáváme i s původními obyvateli Laponska. Sámi, jak si Laponci říkají, mají rádi pořádek v majetkových záležitostech a nechtějí, aby se jim stáda sobů promíchávala. Proto ty ohrady. Tady bych měl říci, prosím vás, neříkejte jim Laponci, ale raději Sámi. On je totiž výraz Laponci uráží. Ve starošvédštině totiž lapp znamená hadr a Sámům se tak opovržlivě říkalo kvůli oděvům ze sobí kožešiny oblečeným srstí dovnitř.

Do Nuorgamu, nejsevernějšího města Evropské unie, nám zbývá už jen 80 kilometrů. Když jsme se pak doslova dotkli norských hranic, spatřili jsme pár chalup tohoto městečka soustředěných kolem obchodního domu. Jako mávnutím kouzelné hůlky se objevily problémy. Milošovi psi se zjančili při otáčení a zlomili mu jednu ližinu na saních. Já jsem zjistil, že se mi v peněžence rozlámala platební karta a eur už jsem moc neměl.

Další dva dny se situace moc nezlepšila. Přepadla nás sněhová bouře. Psi už neměli sílu táhnout saně ve vrstvě čerstvého sněhu. Milošovi padl leader, vedoucí pes ve spřežení. Zchromly mu zadní nohy, tak jsem ho naložil do svých saní. Já jsem se propadl do zavátého potoka. Tečkou bylo bivakování ve volné přírodě. Museli jsme pro každého psa vyhloubit jámu ve sněhu, aby je nezahubil ledový vítr. Sami jsme si pak připravili něco podobného pro sebe na závětrné straně saní. Do spacáku si musíte nastrkat všechno, co si budete druhý den oblékat, rukavice, čepici, ponožky i vyjímatelné zateplovací vložky do sněhulí. Pokud byste to nechali venku, ráno se do toho už nedostanete. Přes noc se vše přemění v ledové torzo.

Konec dobrý, všechno dobré Ráno vystrkuji hlavu ze spacáku. Jsem oslepen zářivým sluncem a sněhová vánice je jen ošklivým snem. Shodím ze sebe fenu, která si v noci překousala lano a šla se zahřát na můj spacák. Pak se vysvlékám do naha a skáču do sněhu: kam se na takovou hygienu hrabou deodoranty a osvěžovače. Snídáme špek se slivovicí a vaříme čaj. Čeká nás další nádherný den na pláních, kde jedinou naší starostí je přežití. Všechno je zase, jak má být. Čeká nás ještě týden naprosté svobody.

Mushing – sport ze severu

Základy mushingu, jak se říká závodům se psím spřežením, byly položeny zhruba před čtyřmi tisíci lety. Tehdy se poprvé v zasněžených oblastech Severní Ameriky a Sibiře objevily saně tažené psy. Na konci 19. a počátku 20. století mushing prožíval obrovský boom hlavně díky zlaté horečce na aljašském Klondiku. První oficiální závod v mushingu se uskutečnil v roce 1886 v Severní Americe. Ve dvacátých a třicátých letech se mushing rozšířil natolik, že se objevil i na dvou zimních olympiádách – v roce 1932 v Lake Placid a v roce 1952 v Oslu. Napínavé souboje sice zaujaly americké i norské diváky, ale na programu olympijských her se tento sport neudržel.

V České republice začali první nadšenci zapřahat své psy do prototypů saní počátkem 80. let. Ze zahraničí si dovezli psy severských plemen, aljašské malamuty a sibiřské husky a s těmito psy pak začali i závodit. Dříve mushing vyžadoval ochotu věnovat psům a saním většinu volného času celoročně. Psy nemůžete přes léto položit za skříň a v zimě je zase vytáhnout. Dnes se ale díky rozvoji letních variant prosazuje stále větší množství amatérů. V Čechách má Svaz sportu psích spřežení (www.mushing.cz) dnes kolem pěti set členů a jejich počet rychle roste.

Martin Dufek 14. dubna 2007