Knut Hamsun, experimentátor, tradicionalista, vlastizrádce

Tato fotografie Knuta Hamsuna
s odznakem norské nacistické strany
 Nasjonal Samling (solkors) v klopě saka
 byla použita jako důkaz u Nejvyššího
 soudu. Později se však ukázalo, že jde
o retušovanou fotografii, odznak byl do
 Hamsunovy fotografie přidán uměle.
foto Pressens Bild, Norsko

Experimentátor, tradicionalista, vlastizrádce

V roce 2009 slavilo Norsko 150. výročí narození Knuta Hamsuna (1859–1952), a to nejen v přeneseném slova smyslu, ale doslova: norský stát na oslavy přispěl poměrně velkou částkou a zapojena je do nich řada měst a státních institucí. Už tento fakt je sám o sobě pozoruhodný. Velká část Norů sice dodnes považuje Hamsuna za největšího prozaika své země, nicméně vzhledem k jeho otevřené podpoře Německa během druhé světové války byly jakékoliv větší hamsunovské oslavy s příliš okatou podporou státu dlouho nemyslitelné.

V tomto ohledu představuje letošní rok nepochybně přelom. Až donedávna bylo prakticky nemožné vztyčit Hamsunovi sochu či pojmenovat po něm nějakou ulici, neboť proti takovýmto úmyslům se vždy ihned zvedl odpor. Letos byla i tato tabu prolomena (mimo jiné už byla vztyčena jedna socha a jedna busta). Zdá se tedy, že více než 60. let po druhé světové válce a téměř 60 let po autorově smrti již stopy neblahých Hamsunových politických postojů v paměti norského národa začíná smývat čas, zatímco zájem o jeho dílo přetrvává.

Hamsun se v mládí protloukal, jak se dalo, zažil léta velké chudoby a vystřídal mnoho různých příležitostných zaměstnání. Tento jeho raný život v něm vypěstoval silný individualismus, který prostupuje celou jeho tvorbu, nejvíce však jeho rané dílo. Proslavil se téměř přes noc románem Hlad (1890), v němž fiktivně zpracoval své zážitky hladovějícího umělce v norském hlavním městě. Spolu s romány Mystérie (1892), Pan (1894) a Viktorie (1898) představuje Hlad významný vklad nejen do norské, ale i světové literatury. Poetika těchto děl ovlivnila řadu světových spisovatelů, ať už to byli například bratři Mannové, Kafka, Hesse, I. B. Singer či Hemingway. Hamsun tyto spisovatele i běžné čtenáře zaujal nejen sugestivními portréty výjimečných jedinců, ale také novátorským stylem. V některých ze zmíněných románů použil na svou dobu avantgardní či modernistické vyprávěcí techniky, které se více ujaly až o několik desetiletí později.

Ve 20. století však Hamsun paradoxně začal psát tradičnějším způsobem. Většina jeho románů z tohoto období je psána v realistickém duchu. Ale ani v této době mu čtenářstva neubylo, spíše naopak, i když jeho díla z 20. století zaujala v zahraničí přece jen méně než zmíněné texty z 90. let. Jeho nejznámějším románem po roce 1900 je nepochybně Matka země (1917), jakási apoteóza prostého života v souladu s půdou.

Zatímco ve 30. letech byl Hamsun považován za jednoho z největších žijících spisovatelů, po roce 1945 vše vypadalo úplně jinak. V letech 1940–45 totiž autor otevřeně podporoval hitlerovské Německo, zejména v novinových článcích, většinou zveřejněných v okupované vlasti. V nich mimo jiné vyzýval Nory, aby složili zbraně a nestavěli se Němcům na odpor a pěl chválu na norskou fašistickou stranu Národní sjednocení a jejího vůdce, loutkového premiéra Vidkuna Quislinga (po válce popraveného za vlastizradu). V roce 1943 navíc Hamsun navštívil Goebbelse a Hitlera.

Poválečné Norsko tedy stálo před velkým problémem: jeho dosud nejobdivovanější spisovatel byl jasný kandidát na obžalobu z vlastizrady. Této obžaloby byl však nakonec zproštěn díky psychiatrům, kteří dospěli k závěru, že má „trvale oslabené duševní schopnosti“. Tato diagnóza je však dlouhá léta předmětem sporů a zesměšňování. Spíše se má za to, že to byl jen trik, kterým se Norsko vyhnulo trapné povinnosti odsoudit za vlastizradu svého největšího žijícího spisovatele. O tom, že jeho duševní schopnosti nejsou „trvale oslabené“, přesvědčil Hamsun čtenáře v roce 1949, kdy vydal své poslední dílo Po zarostlých stezkách, autobiografickou prózu napsanou natolik brilantně (zvláště na někoho, komu v té době bylo 90 let), že zmíněné diagnóze lze jen těžko uvěřit. Podle obecného mínění tedy Hamsun vlastizrádce opravdu byl, i když jako takový nebyl nikdy oficiálně odsouzen. Byl nicméně postaven před civilní soud, který ho podle zvláštního zákona o náhradě škod, které nacismus v Norsku napáchal, odsoudil k vysoké pokutě.

Hamsunovo chování za války v Norsku způsobilo kulturní otřes a na nějakou dobu znamenalo i snížený čtenářský zájem o jeho dílo. Ten se však relativně brzy navrátil. A dnes se již navíc zdá, že otázka spisovatelovy podpory nacistického Německa již není tak živá. Otázkou nicméně zůstává, zdali existuje vztah mezi spisovatelovým veřejným chováním a jeho beletristickým dílem. Jedna věc je v tomto ohledu jasná – ve svém beletristickém díle se Hamsun nikdy nepropůjčil ke stranické ani ideologické propagandě. V jistém smyslu jsou však některá jeho díla poměrně tendenční a otázka je, jestli nelze nalézt spojitost mezi těmito prvky (např. glorifikace prostého života v souladu s půdou, averze vůči angloamerické industrializaci apod.) a nacistickou ideologií.

Některé spojitosti bychom zde určitě nalézt mohli, avšak jsou spíše nepřímé, zmíněné prvky mohou samy o sobě jen těžko být nazvány fašistickými či nacistickými. Důvodem spisovatelovy podpory Německa nebylo ideové spříznění s nacistickou ideologií, spíše šlo především o podporu země, která ho takřka přijala za svého – v Německu se mimo Norsko vždy těšil největší čtenářské oblibě a skrze ně se také prosadil ve světě. Jinými slovy, většina odborníků se shoduje na tom, že Hamsunovy politické názory vesměs nejsou v jeho umělecké tvorbě přítomny. Zdá se, že takto jeho dílo vidí i většina běžných čtenářů, neboť jeho romány jsou i nadále hojně čteny a obdivovány.

Martin Humpál, 14. listopadu 2009