Knut Hamsun – vlastním jménem Knut Pedersen

Knut Hamsun, foto archiv

Knut Hamsun (1859–1952) dosáhl prvního úspěchu románem Hlad (1890), v němž se zcela oprostil od realistického přístupu k literatuře, formou vnitřního monologu vystihl složitou psychiku moderního člověka. Ve svých dalších románech jako např. Mystérie či Pan v této linii pokračoval.

Hamsun totiž prožil své mládí v severním Norsku a tak se není co divit, že v jeho románech hraje výraznou úlohu nejen divoká příroda, ale i lidské pudy. Také proto získal roce 1920 Nobelovu cenu za román Matka země. Hamsunovské postavy tuláků inspirovaly i význačné autory v Evropě, u nás například Karla Tomana či Fráňu Šrámka.

Hamsunova kariéra geniálního spisovatele se záhy rozešla s jeho postoji jako člověka. Přichází druhá světová válka a mýtus o velkém národním spisovateli padá. V dubnu 1940 je Norsko napadeno německými vojsky a osmdesátiletý Hamsun se otevřeně staví na stranu Hitlera a propaguje germanizaci Evropy. V několika novinových článcích otevřeně sympatizuje s Quislingovou stranou Národního souručenství a vyzývá norské vojáky, aby se nestavěli německým vojskům na odpor. V roce 1943 se dokonce setkává s Hitlerem.

Po skončení druhé světové války jsou norské úřady postaveny před nelehký úkol vypořádat se s Hamsunovým případem. Hamsun je sice kolaborant, a ti byli většinou popraveni, na druhou stranu je přece jen světově proslulý spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu. Navíc mu je osmdesát šest let a je téměř hluchý. Hamsun byl zatčen a umístěn do grimstadské nemocnice, poté do domova důchodců v Landviku. V roce 1945 strávil čtyři měsíce na psychiatrické klinice v Oslo, v závěrečné zprávě lékaři pod vedením doktora Gabriela Langfeldta konstatovali, že spisovatel má trvale oslabené duševní schopnosti.

Toto období popisuje Hamsun ve své knize Po zarostlých stezkách – je to vlastně jeho deník z této doby, deník, ve kterém se probírá svým já, svými představami i útrapami člověka, který se zdaleka nevypořádal se svým svědomím. Svůj pobyt na psychiatrické klinice komentuje názorem, že jeho duševní schopnosti byly oslabeny jen pobytem na této klinice. Prokazuje tu uměleckou vytříbenost, humor a nadhled.

Již v té době se mnohým zdálo, že výsledek vyšetřování byl předem daný a byl východiskem, jak se s Hamsunovou kolaborací elegantně vyrovnat. Na základě psychiatrického posudku byl totiž Hamsun zproštěn obžaloby ve věci vlastizrady. Jeho členství v Quislingově straně nebylo nikdy prokázáno, proto byl odsouzen jen ke ztrátě většiny majetku. Hamsun zemřel v roce 1952, ale jeho život i dílo byly v Norsku dlouho tabu. První disertace na hamsunovské téma vyšla až 12 let po spisovatelově smrti.

ms citace z článku Barbory Závodské (LN), 22. 3. 2003