Mše ve Frankley

Kostel sv. Leonarda ve Frankley

Třetí největší město Velké Británie, Birmingham, je kromě tohoto faktu, zajímavé snad už jen tím, že je úzce spjato s výrobou slavných motocyklů „BSA“ (Birmingham Strong Arms). Do mého života se, zvlášť jeho jižní předměstí „Frankley“, zapsalo poměrně silně.

Vozil jsem tehdy náklaďákem nějaké elektronické součástky k autům do tamější spediční firmy, která je rozesílala dále po Velké Británii, a vykládka vyšla nejčastěji na pátek, čili se muselo do pondělí čekat na náklad zpět do Čech. V „rozumných“ zemích se prostě o víkendu nepracuje a tak jsem měl možnost strávit v tomto zdánlivě nudném místě poměrně často víkend.

Ve vrátnici objektu se střídali dva „pižďuši“, jeden „v poho“, přívětivý, druhý prchlivý, s pronikavýma modrýma očima, hned při prvním vjezdu mě nezapomněl upozornit, že zde smím stát jen jednu noc. Já ale potřeboval dvě. Dostal dva Braníky a do pondělka jsem o něm nevěděl. Divil jsem se, jak lze jednoduše „po česku“ vyřešit problém i zde. Druhý občas sám přišel „pokecat“, nebo alespoň vykouřit doutník v blízkosti „spřízněné duše“ podle toho, co nám dovolila věčná metla komunikace, jazyková bariéra. Třeba o tom, že kdysi dělal osvětlovače u „Black Sabbath“. To však brzy nestačilo a já začal zkoumat nejbližší okolí. Všude donekonečna samé řadové, nejvýš patrové, domky s dvakrát dva metry pečlivě střiženého trávníku, některé poctivé, cihlové, jiné z všelikého „papundeklu“, ale z auta vypadaly všechny stejně malebně. Mezi tím občas zelená plocha a odvodňovací betonové kanály, kde dovádí a švitoří děti s míči a starými pneumatikami. Připomínalo mi to silně moje dětství na žižkovském předměstí Jarov. Tady jsem si najednou bezděky uvědomil, že zde si děti hrají i v této době venku a úplně bez počítačů, což je u nás již téměř nevídáno. Nakonec uprostřed toho všeho objevuji jakési výstavnější náměstí s hypermarkety „Morrisons“ a „Salisburys“, jež jsou v sobotu a neděli ráno plné pouze zdejších korpulentních dam, které rozvážně „plují“ mezi regály a s neskrývaným zájmem a hlavně údivem hledí na „emancipovaného muže“, který si sám nakupuje a, probůh, snad i vaří a mají pravdu. Jejich muži mezitím „opylují“ jako vosy zdejší četné bary a „puby“, kde v již podroušeném stavu probírají zápas zdejšího klubu „Aston Villa“. „Svérázné to trávení víkendu“, říkám si, jak podobné a přesto úplně jiné. Člověk se k nim nesmí přiblížit moc blízko, jinak ho zaručeně „pohltí“ a hned začnou klást obvyklé standardní otázky jako: „Fandíš Astonu (Chelsey, Celticu, Manchesteru…)“ podle toho v kterém městě se zrovna nacházíte. Dále odkud jste, jestli jste ženatí a věřící. Pokud na tyto otázky odpovím záporně, podle pravdy, vycítí exota a já mám po zbytek dne o zábavu postaráno, neboť je jasné, že takovouto zajímavost, vytrhující je z jejich zaběhlého koloritu, jentak nepustí.

K dalším objevům patří pěšina, jež začíná hned za plotem firmy a běží hustým porostem kolem potoka a vyústí u jakési školní koleje s hřišti, zde probíhá podloubím jedné budovy kolejí, kde jsou malé krámky a v jednom z nich mají výborné „Fish and chips“ za libru osmdesát, což je nevídáno. Dále pokračuje mezi ohradami s ovcemi a farmami, lemována dřevěnými ohradami a sem tam šípkovým keříkem, aby vyústila v nejbližší vesničce u malebné hospůdky…a to máme za sebou najednou 10km, jen to lupne… Tak takhle dobře se chodí po tzv. „Public paths“, veřejných stezkách, jakési obdoby našich značených turistických cest, jejichž systém křižuje celou Anglii. Britové (v menší míře) po nich rádi chodí a tráví tak volný čas, zatímco v té větší jsou u těch barů a v supermarketech. Jako jedna dáma, kterou jsem zde potkal hned při jedné z prvních procházek. Pozdravila mě „Hello, how are you“ a já to pochopil jako otázku. Zde by bylo asi na místě se zmínit, že moje znalost angličtiny vychází pouze ze zapamatovaných názvů desek a hitů rockových a jiných skupin a z toho, co jsem „nasál“ při podobných cestách. Čili jsem jí začal odpovídat dle skutečného (pozitivního) stavu mé mysli, což jí evidentně potěšilo. Dozvěděl jsem se tedy vše o problematice těchto stezek, o této konkrétně, že se jedná o takzvanou „Mlýnskou cestu“, jež má historický význam, neboť je známa již od 17. Století jako cesta spojující zdejší mlýny. Měří kolem 60 mil a tato paní k ní má nostalgický, až kultovní vztah, prý souvisí s velmi starým rodem, z kterého pochází a jehož je poslední příslušnicí. I já jsem se pochlubil se svým starým norským rodem a ona mě za to prozradila, že u kolejí mají vynikající „Fish and chips“ a demonstrovala to významným nadzvednutím tašky. Pak svižně odkvačila. Úctyhodné, na to, že je jí 91 let, s čímž se taky pochlubila.

Nejoblíbenějším místem pro mě byl nakonec malý, dobře udržovaný parčík s roztomilým cihlovým kostelíkem a cihlovou stavbou ve tvaru „U“, připomínající zámek či dvorec, sídlo domova pro opuštěné děti, či tak nějak. Rád jsem spočíval, opřen zády o vzrostlou borovici před kostelíkem, při čtení dovezených literárních „skvostů“. Od této činnosti nebylo nikdy daleko k blaženému zdřímnutí. Při procitnutí z jednoho z nich se nade mnou skláněla drobná, ale čiperná postarší osůbka a říkala: „Ahoj, já jsem, Jane a ty?“ Bylo mi trapné jí podávat ruku z toho „pololeže“, i když výškově jsme byli téměř v „cajku“. Vstal jsem a tentokrát já v předklonu, podávaje jí ruku povídám: „Ájemromanfromprague“. Nejdřív se trochu zarazila, asi nad tak dlouhým jménem, ale pak že je to oukej a úúžasný, že se mi tu takhle líbí a že můžu navštívit jejich Nadaci pro opuštěné děti a prohlédnout si, co všechno vytvářejí… Jo a taky můžu navštívit kostel… Tedy opět velmi milé setkání a celkově až skoro podezřelá kumulace dobra za těch pár dní zde, jakou našinec nezažije třeba za dvacet let.

Jednoho slunečného, zářijového nedělního rána, kolem jedenácté místního času byl kostel otevřený a já, čistě z cestovatelské zvědavosti, chtěl nahlédnout dovnitř. Sotva jsem tak učinil a než jsem si stačil všimnout, že je kostel plný lidí, už mi kráčí bodře vstříc pán v „kvádru“ a brýlích a halasně mě zdraví, přesto že se se mnou vůbec nezná, jen ať jdu dál a odkud že jsem a tak dále… Já, ve snaze se spasit v poslední chvíli, ukazuju na své děravé kraťasy, že v tom přece do kostela nemůžu, ale už jsem zcela pohlcen lidmi uvnitř, kteří se se mnou vítají, jako kdybych navštívil příbuzné na Moravě. Pak rychle zaujímají místa v lavicích, neboť přichází kněz a začíná mše. Kostel je zcela zaplněn do posledního místa, udivuje mě i množství malých dětí, které si kreslí u stolu pod dohledem mladé dívky, aby nevyrušovaly. Teď už opravdu není úniku, říkám si v duchu a vzpomínám na mše, které jsem ze zvědavosti navštívil při svém pobytu v Černošicích. Kněz začne krátkou modlitbou, potom se vlevo nad anglikánským jednoduchým oltářem rozsvítí digitální tabule a na ní se rozběhne text písně. Pán stojící vedle mě, než se dá do zpěvu, mi rukou pokyne směrem k textu. Já posuňky dávám najevo, že na to nevidím a v duchu si říkám: „Holt Bohem požehnaná moderní technika, tak s tím už opravdu nic neuděláš. „ On se prodere celou řadou stojících lidí a kdesi zmizí, aby se v zápětí objevil s knihou, otevřenou a založenou na té písni. Nezbývá mi, než opět naznačovat, že bez brýlí na to prostě ani takhle nevidím, on tedy sáhne do náprsní kapsy saka a s příslovečným klidem Angličana mě podává své rezervní brýle. Tak na tohle už není argumentu, prostě se z toho nevyvlíknu. Tomuhle se říká opravdová pomoc bližnímu v její nejbrutálnější podobě. Začnu tedy zpívat také, nebo se o to snažit, a poznávám, že zdejší mše, na rozdíl od těch černošických, je v podstatě show, které se aktivně účastní všichni přítomní a začíná mě to docela bavit. Pak si kněz volá „dobrovolníky“, včetně dětí, obdaří je velkými polystyrenovými písmeny a vytvoří z nich nápis „Harvest“ (Až později se dovídám, že to slovo znamená „žně, sklizeň“, takto se koneckonců učím anglicky) a pak postupným ubíráním písmen a přehazováním lidí v pořadí vytváří jiná slova, např. „star“. Skutečně tedy živá „show“, v které se pak ještě několikrát zpívá a tančí. Poté závěrečná modlitba, kterou nic ještě zdaleka nekončí. Na jedné straně kostela se srazí několik stolů a akce pokračuje jakýmsi rautem. Všichni vybalují pochutiny vytvořené doma, babičky se chlubí se svými „cake“ a každá se snaží, abych já ten její ochutnal jako první. Na stolech dominují dvě pomalované čínské termosky a za nimi stojící žena na mě kyne: „tea or cofee“? Já okamžitě, že „tea“, ona se diví a říká: „opravdu“ ? V tu chvíli si uvědomuji, že v Anglii při hromadných akcích se čaj podává zásadně už namíchaný s mlékem, což může pro cizince znamenat překvapení a tito pozorní lidé si i tohoto detailu všimnou. Výjimečně tedy vydržím kafe. Asi třicetiletý, téměř dohola ostříhaný kluk, co vypadá jako fotbalový floutek, ve skutečnosti je ale „hlavou“ mladé rodinky, se mě snaží vysvětlit, že ten kostel je pro ně taková společenská záležitost, kde se v neděli vždy všichni vidí a sejdou. Já zase, že v Čechách to máme trochu (hodně) jinak. My spíš jedeme někam do přírody, tam zapálíme oheň, opékáme buřty, pijeme pivo a hrajeme na kytary a tak… On se chvíli zamyslí a pak nadšeně zajásá: „To by u nás šlo, my máme dobrý sousedy!“ Zde totiž musí s podobnou akcí souhlasit nejbližší sousedé. A už se nadšeně chvástáme, jak při mé příští cestě něco takového provedem na bezchybném trávníčku před či za jejich domkem. Líbí se to i manželce a hlavně dětem, které mi nadšeně darují nějaká perníková zvířátka, jež prý sami vytvořili. Odcházím s dobrým pocitem, jaká že mě kyne skvělá budoucnost v této zemi, tolik diskutované ať už kladně či záporně, kde přesto žijí bodří a pohostinní lidé. Dlouho pak ještě přemýšlím o svých „zaječích úmyslech“, jak při příštích setkáních budu vyzvídat možnosti práce, ubytování a tak. Žádné příště už se ale nekonalo, neboť firma o tuto akci přišla a do Birminghamu už se nikdy nejelo. To jsem ale ještě neměl ani tušení, co pro mne hned na jaře má nachystáno moje „malá země mezi horami“ a že to bude něco, co toto několikanásobně předčí, či se s tím nedá vůbec srovnat.

Roman Enders, listopad 2011