Kawasakiho růže aneb göteborské intermezzo

„Jé, to se toho asi moc nedovezlo z těch mejch věcí,“ povídala švédská umělkyně českého původu Josefína a udiveně vzhlížela na „zasloužilý“ náklaďák Iveco, kterým jsem tehdy v červnu, roku 2009 přivezl zvukařskou, kamerovou, osvětlovací a maskérskou techniku, stěsnanou do jakéhosi nepravidelného kvádru pod potrhanou plachtu vozu. Toto vše, určené pro štáb renomovaného českého režiséra a do úplného kvádru doplněné ještě rekvizitami ve tvaru velkých koulí skrývalo malou dřevěnou bednu, plnou skleněných sošek a jiných artefaktů. „Nebojte se, dovezlo se všechno, sám jsem to osobně balil a skládal.“ „No to by bylo super,“ pravila a udiveně přitom hleděla střídavě na obstarožní náklaďák a na moji špinavou a unavenou postavu. „Já totiž mám rád umění.“ „To je správně,“ říkala a zmizela na chvíli ve vratech bývalého cukrovaru, který bal teď přestavěn na umělecké ateliery, a vládla tu kolem ona zvláštní „bohémská atmosféra“, která mě vždy tolik přitahovala.

Stalo se ve švédském Göteborgu a natáčela se zde část filmu „Kawasakiho růže“. Různí „bedňáci“ a jiní „pižďuši“, začali odnášet do útrob cukrovaru všechny ty filmařské nezbytnosti a Josefína mezi nimi občas nervózně zakřepčila, a když konečně došlo na její bednu, nevěděla, jak by nejlépe vyjádřila své díky, takže si osobně odnášela jednu sošku po druhé a při každé nešetřila díky. Potom se řešilo ještě moje ubytování, což nakonec dopadlo navýsost dle mých představ, čili místo v hotelu jsem byl ubytován v mládežnické ubytovně, kde byla k dispozici kuchyňka a mohl jsem si sám vytvářet pokrmy a nemít starosti, kam s odpadem, jako v hotelu. Zezačátku bylo pošmourné počasí a tak jsem zde strávil čtyři vcelku poklidné dny při čtení dovezených knížek a sledování švédské veřejnoprávní televize SVT 1 a SVT 2. Při této „nečinnosti“ jsem měl možnost zavzpomínat na staré zlaté časy u nás: Večer hlavní zprávy, pak inscenace nebo psychologické drama, pak blok informativně-politicko-publicistických pořadů, pak hlavní film a po půlnoci se obrazovka rozsyčela aby vzápětí zmlkla, podbarvena duhovým monoskopem. Lidi, jděte spát, zítra je taky den a musíte se umět zabavit i jinak, než televizí! Jak senzační, zavedl bych to hned i u nás.

Ubytovna byla umístěna na předměstí, kde se již dotýkala volné přírody a to mě vylákalo k vycházce hned, jak se počasí trochu umoudřilo a aspoň nepršelo. Hned po ujití pár metrů se na trávníku před domy zcela klidně pásly dvě srnky, pak jsem přešel trať u jakéhosi hájku s kameny a ohništěm a zde začínala největší atrakce oblasti, turistická stezka „vanderveg“. Vykročil jsem tedy dychtivě po ni, napravo smíšený lesík, nalevo louka s mokřady, kde vřeštěly žáby, a soustřeďovalo se různé ptactvo. Než jsem to stačil náležitě vstřebat, stezka končila. Asi necelé dva kilometry pěšiny, na začátku i konci vyčerpávající informační tabule a ještě několik dílčích v průběhu. Lidé po této cestě svědomitě chodí, běhají a jezdí na kole mnohokrát sem a tam. Je to přece oficiálně značená cesta a chodit do volné a divoké přírody je přece nebezpečné. Není se tedy čemu divit, že zakrátko jsem nevěděl, co „roupama“ dělat a vyťukal do mobilu číslo promotéra Filipa a sdělil mu můj senzační nápad. Ten spočíval v tom, aby navrhl filmařům, že by mě stočili do filmu jako náhodného domorodého chodce. Argumentoval jsem tím, že prodejnost filmu se výrazně zvedne, až se o tomto dozví moji známí. Za chvíli volal, že do toho jdou, ať další den přijedu na plac a že potřebují náklaďák na převezení krámů do Eriksbergu. Eriksberg jde část Göteborgu, ležící na přesně druhé straně Göta-kanalu, než základna v cukrovaru. Jedná se o bývalou tovární a průmyslovou čtvrť, přestavěnou na zábavní, odpočinkovou a rezidenční část. Při natáčení jsem většinu času proseděl na zábradlí vedle promenádní cesty kolem kanálu, po které lidé opět chodili i jezdili, tentokrát navíc ještě na bruslích, svědomitě sem a tam. Občas na mě připadlo také podat výklad zvědavým chodcům, což jsem zvládal plně v souladu s mými jazykovými (ne)schopnostmi. Poté došlo i na moji „roli“, povedlo se již na třetí klapku, pak sbalit a hurá na kuchyňku. Vcelku plodný den si zaslouží bohatou večeři.

Nadešel předposlední natáčecí den a bylo třeba vše převézt na skalnaté nábřeží Göta-kanalu na Göteborském předměstí Mölndal. Počasí se mezitím výrazně zlepšilo a (ne)zapadající slunce dlouhého severského červnového večera zbarvilo okolní skaliska, vyčnívající z nízkého podrostu do nachova. U břehu se v něm rýsovala kamenná budova bývalé věznice předělaná na muzeum. Usedl jsem na ploché skalisko nedaleko od ni a pozoroval lodní provoz na měděně se třpytícím Göta-kanalu. Temné dunění dvoutaktního dieselu trajektu Stena-Cargo, projíždějícího zde v pravidelných dvouhodinových intervalech, navozovalo atmosféru dávné vikinské doby. Pižďuši od zvuku a světel mezitím pilně sešněrovali blízký terén různými kabely a zvukařský vozík, hnaný po trávě i kamenech dvěma lidskými silami se změnil v solidní off-road. Všechno mě uchlácholilo téměř k spánku, když vtom hlavní kameraman praštil s oddechnutím havíře kamerou o sedadlo Iveca a zapískal k odjezdu. Při něm mě bylo sděleno i pozvání na zítřejší „dotočnou“, neboli filmařský závěrečný večírek. Ten měl probíhat v atelierech bývalého cukrovaru a měla ho zajišťovat švédská hostitelská část. Nejdřív jsem se jakoby pýřil, ale už zde jsem byl ujištěn, že k tomu filmu patřím taky, což mě udivilo a potěšilo zároveň, neboť kdo by nechtěl proniknout do světa filmu.

Začátek setkání patřil opět Josefíně, která předstoupila s úsměvem, signalizujícím, že konečně přišla na to, jak se odvděčit za v pořádku dovezené věci. Pravila: „Chtěla jsem vás všechny pozvat na koncert, ale jelikož na to v průběhu natáčení nebyl vůbec čas, pozvala jsem muziku přímo sem, k nám!“ A představila mladou a nadějnou švédskou kytaristku Jeanettu, která nám prý zahraje několik svých i převzatých písní. Děvče se uklonilo, uchopilo kytaru správně do klína a spustilo tklivou americkou píseň typu „Ella Fitzgerald“. Nutno dodat, že se jednalo opravdu o precizně interpretované dílo, i ostatní písně (asi ještě tři) se nesly v podobném duchu, za každou se jí dostalo onoho „povinnostního“ potlesku a na tvářích přítomných Čechů, tedy většiny, se zračilo, že to nebude to pravé ořechové… Po čtvrté písni a v následném tichu, vzniklém po potlesku jsem se pokusil o nesmělý vtip: „A teď tu našu!“ Děl jsem, výbuch smíchu: „To je ono, no to je ono!“ vykřikoval Bořek. „Vy s náma musíte jezdit už pořád!“ (Další připomenutí jistoty světa filmu). Poté si ihned přisadili chlapi od zvuku a světel: „Ty na tu kytaru hraješ?“ „Ále, jen tak to zkouším, nechtěl jsem se hned příliš chlubit.“ „Tak my si jí půjčíme a donesem ti jí a zahraješ něco normálního.“ A už se prodírali k nešťastnému děvčeti, které po krátké „domluvě“ rukama nohama „odzbrojili“, takže vzápětí jsem třímal ve svých těžkopádných rukou koncertní nástroj s nylonovými strunami. Tyto mému úhozu naštěstí odolaly a za okamžik už místnost naplnily tóny Nohavicových, Krylových, Ryvolových a podobných písní a do té doby poklidná, komorní atmosféra se rázem změnila v ryk české putyky. Režisér, herečky i filmaři se dali spontánně do zpěvu a posléze i do tance, což je pro interpreta tou největší odměnou. Navíc, když pod vaší taktovkou zpívá a tančí výkvět českého entertainmentu. Všichni spokojeně „pařili“ a občas družně pokuřovali na venkovním ocelovém schodišti, jen pan Onoda, představitel „Kavasakiho“, jinak japonský filosof, žijící v Praze, se držel v tichosti stranou a pečlivě si prohlížel všechny přítomné pochutiny a lahve, i když si téměř nezavdal. Potom přišel ke mně a ptal se, zda znám tuto, a začal broukat jakousi starou japonskou lidovou píseň. Samozřejmě jsem ji neznal, ale zájem tohoto asketického a jistě vnitřně vyrovnaného Asiata o mé (ne)umění byl pro mě vůbec tou největší odměnou. Ani já jsem alkoholu příliš neholdoval, neboť mě byl přislíben „litr“ za rozvezení všech po akci do hotelů vypůjčeným Transitem. Jak famosní to vstup do světa filmu, přemítal jsem po akci, jiní studují FAMU, DAMU, pak je vyhodí dveřmi, tak tam vlezou oknem, zase je vyhodí… a já mám tohle martýrium vlastně za sebou. Jak slastně se onen den s touto představou usínalo… Další a zároveň poslední natáčecí den přinesl (ne)čekaný obrat. Nikdo mě najednou jakoby neznal, jediný, kdo se mnou mluvil, byl švédský řidič a majitel velkoprostorového chevroletu Johan a to ještě švédsky.

V této chvíli už jsem si jen maně vzpomněl na reakci jednoho pána, který kdysi přijel s dodávkou na parkoviště před Léčivy v Modřanech, kam mě předtím při cestě z chaty dovedly cedule FILM: „Šéfe, nemoh byste s tím někam cuknout, za chvíli se sem nahrnou filmaři.“ „No, kvůli tomu tady vlastně jsem,“ děl jsem skromně. On se podivil a já řekl: „Nebudeme kol toho dlouho chodit, jak do světa filmu?“ On bez váhání a v klidu odpověděl: „Těžko, chlapče, těžko.“ A měl patrně pravdu.

Roman Enders, 21. února 2011