Mí norští předci…

„Kdo má rád Sever, nemůže být špatný člověk, neboť život v drsné přírodě vyžaduje pouze zdatné, čestné a odvážné,“ tvrdívala moje babička z Karlína, k níž jsem v dětství velice rád chodil, protože jsem si u ní směl prohlížet spoustu knih o zvířatech a přírodě. Právě tam se začala odehrávat moje „cesta na Sever“.

Když si jednou paní učitelka ve škole zapisovala naše jména, pozastavila se u mého Enderse a ptala se, zda se píše česky nebo německy. Odvětil jsem, že se píše s “e“, tudíž asi německy. Pak jsem to jednou říkal babičce. Téměř zrudla rozčilením a řekla: „Tak jim prosím tě pověz, že to není německy, ale norsky!“ Na důkaz toho přinesla jakousi velice starou listinu psanou kostrbatým písmem, a opatřenou dokonce voskovou pečetí. Děda si ji prý přivezl ve třicátých letech na motorce odkudsi z ohromné dálky. Ale mě to tehdy bylo úplně fuk.

V následujících letech mi babička doporučovala literaturu severských autorů, kterou měla velice ráda a jíž mě posléze úplně zavalila. K jejím oblíbencům patřil především Trygve Gulbranssen. Zjistil jsem, že je mi tahle literatura docela blízká.

Když mi bylo šestnáct a zatoužil jsem navštívit severské kraje, napadlo mě, zda to nemá nějakou spojitost s dědovou starou listinou. Do Norska jsem však vyrazil až v roce 1988 s jednou sportovně založenou cestovkou. Byla to fascinující cesta na Sever ve sportovním duchu s vlastními stany a s pobytem v přírodě. Připadal jsem si tam opravdu báječně, až mi ostatní říkali, že jsem se ve střední Evropě narodil asi omylem. Z tohoto zájezdu vzešla i má dlouholetá přátelská korespondence s jistou dívkou z Geirangeru.

Pak jsem byl ve Skandinávii ještě několikrát v devadesátých letech, kdy vzniklo pár cestovních kanceláří pořádajících zájezdy nejen se sportovním programem, ale hlavně s přátelskou a družnou atmosférou.

V poslední době mi začalo připadat, že kamarádství nahrazují spíše komerční zájmy. Ovšem moje „severská nátura“ se odmítala tomuto trendu podvolit, s podobně založenými lidmi jsme zakoupili mikrobus a teprve teď si jezdíme ten Sever pořádně užívat. Nějaká honička s naplánovaným programem organizovaných turistů je nám cizí. Na naše cyklistické výpravy, „paradise camp“ u řeky Lågen nebo přechod Bessegenu v Jotunheimenu se srdcem v kalhotech nadosmrti nezapomenu.

Když se mi do rukou dostal váš časopis, byl jsem nesmírně překvapen a zároveň šťasten, že u nás něco takového vůbec existuje a že mám šanci se konečně setkat s lidmi „svého srdce“. Takže všem, které můj dopis nějak oslovil, nabízím možnost účastnit se naší výpravy, třeba letošní cesty Finskem k Severnímu ledovému oceánu. Pokud máte zájem se mnou a mými přáteli něco podobného podniknout, napište prosím do redakce.

Roman Enders, 1. března 2004