Margareta Strömstedtová: Astrid Lindgrenová

Margareta Strömstedtová
foto Jacob Forsell

Předloni uběhlo dvě stě od narození dánského pohádkáře Hanse Christiana Andersena, loni sto let od úmrtí norského dramatika Henrika Ibsena a letos nás čeká další kulaté severské literární výročí: 14. listopadu by se dožila sta let švédská spisovatelka Astrid Lindgrenová. Toto výročí u nás už koncem minulého roku předznamenalo vydání biografie Lindgrenové, kterou napsala Margareta Strömstedtová a pro nakladatelství Albatros do češtiny převedla Jarka Vrbová. Mimo jiné se v něm dočteme, že život slavné autorky roztomilých, kouzelných dětských knížek nebyl ani zdaleka tak idylický, jak by se na první pohled mohlo zdát. Prožila sice velmi šťastné dětství v jihošvédském kraji Småland, poblíž městečka Vimmerby (kde se mimochodem zhruba o půl století později usadil její jmenovec, spisovatel Torgny Lindgren), ale v dospělém věku musela řešit řadu obtížných, složitých situací. Například, když se jí v osmnácti letech narodilo nemanželské dítě – dlužno dodat, že to bylo v době, kdy něco takového společnost ještě považovala za neomluvitelný poklesek – či když vypukla druhá světová válka, která se Švédsku sice vyhnula, ale jeho obyvatele přesto silně poznamenala. Právě těmito méně idylickými zkušenostmi si patrně můžeme vysvětlit skutečnost, že ve spisovatelčiných knížkách občas zaznívají i temnější, melancholičtější tóny, objevuje se v nich téma smrti a vystupují tolkienovsky superzlé nadpřirozené bytosti, jako je tomu například v Bratřích Lví srdce.

Zatímco životní osudy Lindgrenové byly občas klikaté a komplikované, její literární dráha naopak bez přerušení stále strmě stoupala. Pokud ovšem nepočítáme drobné škobrtnutí na samém jejím začátku, roku 1944, kdy největší švédské nakladatelství Bonniers neprozřetelně odmítlo autorčinu prvotinu o sympatické uličnici Pipi Dlouhé punčoše. Důvodem tohoto (pro nakladatele) osudového omylu byly obavy, že by si děti z nekonvenčně se chovající hrdinky mohly brát špatný příklad. Když pak Pipi přece jen vyšla – v konkurenčním, teprve začínajícím nakladatelství Rabén a Sjögren, které jen díky ní přežilo -, ve Švédsku se na toto téma rozpoutala bouřlivá celospolečenská debata. V některých, autoritářštějších zemích spisovatelka svou tvorbou vzbuzovala silné emoce ještě dlouho poté. Strömstedtová se zmiňuje, že v roce 1975 v bývalé NDR vyloučili jednu učitelku ze zaměstnání za to, že ve třídě četla dětem právě z této „inkriminované“ knížky. Ostatně na růžích ustláno asi Pipi zpočátku neměla ani u nás, vezmeme-li v úvahu, že česky poprvé vyšla až s třicetiletým zpožděním.

Životopis Astrid Lindgrenové doplňují četné ukázky z její tvorby a korespondence, citáty z dobového tisku, bohatý ilustrační materiál, rejstřík a bibliografie spisovatelčiných děl a jejich českých překladů. Přestože kniha pro nezasvěceného, přesněji řečeno nešvédského čtenáře místy snad až příliš zachází do detailů, jistě si najde své příznivce. Zaujme především ty, kdo Lindgrenovou byli „odkojeni“ a dnes, kdy už jsou dospělí, dosud nostalgicky vzpomínají na rozpustilou Pipi, Karkulína ze střechy či děti z Bullerbynu.

Zbyněk Černík, 9. ledna 2007