Norsko již není, co bývalo

ilustrační foto Emilio Morenatti/AP Photo, bloomberg.com

Již delší dobu zaznamenáváme ve Skandinávii, hlavně v Norsku a Švédsku, protipřistěhovalecké nálady.

Po druhé světové válce bylo Švédsko otevřeno přistěhovalcům z celé Evropy, potažmo i ze světa. Byl tu nedostatek pracovních sil a tak byli cizinci vítáni. Postupem času se tu však objevili „ekonomičtí“ přistěhovalci a azylanti, kterým přicházel vhod štědrý sociální systém. Norsko zažívalo podobný „boom“ od šedesátých let, kdy téměř záračně zbohatlo díky nově otevřeným nalezištím plynu a nafty v Severním moři.

Jenomže čas běží a zemím se nedaří tak, jak dříve. Nezaměstnanost začíná být ožehavým problémem, podobně jako ve zbytku světa. Pouze bloud vidí severské státy jako bohaté a nevyčerpatelné. Možná tomu je tak na první pohled, ale stačí jen trochu odkrýt pokličku. Problém se v částečné nahotě začal projevovat po loňském letním vraždění extrémistu Breivika.

Přesto se spíš mluví o tom, co provedl, než co jej k tomu vedlo. Člověk dokáže pochopit, i když se asi těžko ztotožní, s tím, co se Breivikovi v hlavě honilo a že na to chtěl nějak upozornit, bohužel zvolil totálně nevhodnou formu protestu.

Jenomže situaci v Norsku není růžová. „Příště to může být přistěhovalec, kdo zaútočí,“ napsal ve svém článku v Lidových novinách v srpnu 2012 Yngvar Brenna, norský novinář, tlumočník a průvodce žijící v Praze.

„Tajná policie a podle výzkumu listu Aftenposten i většina obyvatel považuje tuto hrozbu za největší,“ pokračuje a poznamenává, že vláda tuto hrozbu pomíjí. Podle norského listu Bergens Tidende je totiž minimálně třetina vězňů v Norsku cizího původu a tisíce zahraničních zločinců jsou z Norska posílány do své rodné země odpykat si trest.

Breivikovo vězení, foto dn.se

Jenomže norští politici pokračují v dosavadní imigrantské a sociální politice a dávají zemi všanc přistěhovalectví a problémům z ní plynoucím, které se vymykají kontrole. „Etničtí Norové se cítí přečísleni asi zejména kvůli muslimským přistěhovalcům. Podle průzkumu listu Aftenposten je víc než polovina Norů proti přistěhovalectví a Norsko má v poměru k počtu obyvatel největší příliv imigrantů v Evropě. To vede k vyhrocení již neuřiditelné situace. Mnoho frustrovaných jedinců, stejně jako Breivik, má pocit, že na zaběhnutém systému nelze nic měnit,“ píše ve svém článku dále Brenna.

Ani způsob, jak se zachází s tímto masovým vrahem, není každému pod fousy. „Soud nechá masového vraha dlít v pohodlných třech pokojích: Jeden na práci, jeden na trénink a jeden na odpočinek,“ píše list Aftenposten. To se děje, zatímco norští studenti jsou opakovaně rok co rok vydáváni napospas drahému trhu s nedostatkovými byty.

„Čím víc se v případu Breivik šťourá, tím více nepěkného a neuvěřitelného se objevuje. Třeba zpráva, kterou média přinesla o policejní hlídce, jež se v době útoků měla nacházet pouhých pět minut od Utøyi, ale nezasáhla. Nebo tři tiskové konference policie, kde byly uváděny nepravdivé údaje. To, že policisté selhali, pokud jde o jejich povinnost lidi chránit, a že pravda je neustále filtrována, není jen odpovědností vlády, úřadů a policie, nýbrž také opozice, která má být hlídacím psem vlády. Totálně schází reflexe těch, kteří nás zastupují, a zcela nepřítomná je diskuse o tom nepohodlném, co tolik lidí považuje za tak důležité, jako je přistěhovalectví. Norsku prý vládne oligarchie několika rodin. Toto a to, co historik Tore Gronlie označuje jako příliš těžkopádné struktury v norské politice, kultura shody, usmiřování a tabu a politické vyhýbání se, aby se někdo přiživoval na neštěstí jiné strany, změny blokuje, a to dokonce po natolik závažné události, jako byl loňský 22. červenec 2012,“ pokračuje dále Brenna. „Byla ale odhalena systémová krize úřadů, kde se lidé ve velkém slepě brání změnám nebo příležitost promarní. Budoucí generace pravděpodobně bohužel zdědí ty samé nedostatky, nehledě na to, že příští rok budou v Norsku volby a opatření proti terorismu se mohou stát jedním z hlavních témat.“

Norsko je zemí založenou na důvěře mezi lidmi. Předchozí král Olav V. tvrdil, že má čtyři miliony osobních strážců a jezdil metrem. Policie chodí zásadně neozbrojená. Tvrdí, že kdyby se vyzbrojila, tak by situaci ještě vyhrotila. Norsko je zemí paradoxů, kde se příjmy z daní a poplatků spolu s těmi z ropy musí šetřit, neboť by to mohlo roztočit spirálu inflace, a tyto prostředky jsou z drtivé většiny ukládány do fondu, o kterém málokdo věří, že z něj bude někdo v zemi z nejbližších generací mít prospěch. Jenomže na bezpečnosti se šetří tolik, že lidé jsou údajně čím dále více přesvědčeni o tom, že nemá cenu něco nahlašovat policii.

Michael Stanovský, 25. října 2012
citace z článku „Zranitelné postbreivikovské Norsko“, Lidové noviny 24. srpna 2012