Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

O životě na norsko-ruské hranici u Severního ledového oceánu, Evropské unii, Norech a Sámech


Randi Fløtten Andreassenová
foto Eva Flanderková

Finnmarka je nejsevernější kraj Norska a Evropy vůbec. Komuna Sør-Varanger, s administrativním centrem v městečku a přístavu Kirkenes, tvoří na mapě malý ocásek na jejím konci, vklíněný mezi Finsko a Rusko. Má výrazně delší hranici s těmito dvěma zeměmi než se zbytkem Norska. Z jehličnatých lesů tu ční ruské pohraniční věže, které se podle mezinárodní dohody nesmí fotografovat, a běda, kdyby nějaký turista či domorodec udělal krok za pohraniční kámen nebo dokonce promluvil slovo na ruského občana přes hranici! Obejít trojmezní kámen kolem dokola je dostatečným důvodem k mnohatisícové pokutě. V dramatickém a krásném údolí řeky Jacobselv, mezi holými skalnatými horami, působí pohraniční pevnosti za patřičného počasí jako fantastické kulisy z bondovky. K ruským věžím v poslední době v souvislosti se Schengenskou dohodou přibyly už i věže norské, tyčící se na vrcholech nejvyšších kopců norské strany.

Na břehu dlouhého zálivu Jarfjord žije se svou rodinou Randi Fløtten Andreassenová, šéfredaktorka komunálních novin Sør-Varanger Avis. Cestou do práce projíždí každý den kolem hraničního přechodu s Ruskem. O něco jižněji se na východních svazích širokého údolí Pasvik rozkládá ruské průmyslové město se symbolickým názvem Nikel. Děsivou scenérii mrtvé krajiny s přízračnými komíny, hutěmi a betonovými sídlišti mohou z dálky Norové pozorovat z rozhledny u silnice, pokud snad nemají v televizi dost postkatastrofických filmů. Silnice vede až téměř k okraji malého národního parku Øvre Pasvik – údajně nejzápadnějšího výběžku skutečně východní, sibiřské vegetace. Někde na jeho jižním okraji, za četnými jezery a rovinatým, monotónním lesem, v němž je prý velmi snadné se ztratit i s mapou a kompasem, leží trojmezí Norska, Ruska a Finska. Není možná velkým překvapením, že právě v těchto místech, „na konci světa“, lze nalézt v deníku poslední snadno přístupné turistické chatky výraznou část zápisů v češtině.

Po návštěvě tohoto kraje v létě 2003 se nám podařilo domluvit s Randi Andreassenovou elektronický rozhovor. Během ledna 2004 se nám dostalo na všechny otázky nečekaně obsáhlých a podrobných odpovědí. Více i méně oficiální pohledy se netýkají jen lokálního života a historie, ale přesahují i do kontextu současné společenské situace v Norsku vůbec.

Co je zvláštního na životě v severním Norsku, v dobrém i zlém? Je velký rozdíl mezi životem v létě a v zimě? I u nás lze najít lidi, co si myslí, že za polárním kruhem už bydlí jen eskymáci v iglú, nebo (v lepším případě) že tu po ulicích běhají lední medvědi.

Život v severním Norsku je utvářen přírodou, přírodou a zase přírodou, a ne až tak moc lidmi. Aby člověk mohl žít v tomto kraji, nesmí být příliš vázán na městské hodnoty jako je noční život, kavárny, bary, koncerty, festivaly atd. Musí mít rád ticho a vůbec to, co příroda nabízí. V každém případě je velkou výhodou, když má člověk rád pobyt na čerstvém vzduchu, rybolov či lov zvěře vůbec, sbírání lesních plodů, dlouhé výlety do hor, výlety na lyžích, sníh a zimu se vším, co k ní patří, svěží vzduch a širé nebe. Ale stejně tak i domácí krb a dobrou knížku, když mráz klesne pod minus 25 ºC a dál kolem 30 až k -40 ºC Celsia…

Samozřejmě tady máme i městský život. Ale v kraji o velikosti Dánska, s pouhými 70 tisíci obyvateli, neexistují žádná velkoměsta. Alta, se svými 17 tisíci obyvateli, je největším městem v celém kraji. Kirkenes má pět tisíc obyvatel a dalších pět tisíc žije v okolí, komuně Sør-Varanger. Žijeme v běžných domech, většina v rodinných domcích, a nikoliv v iglú! Ani nám tu nepobíhají lední medvědi po ulicích! Ale normální hnědé medvědy tu máme. V údolí Pasviku žije totiž největší medvědí rodina v Norsku a celé severní Evropě. Sdílíme je s Ruskem, protože méďové se pohybují zcela volně. I přes hraniční řeku.

Největší zvláštností je ovšem ono období tmy v zimě a období světla v létě. Od 20. listopadu do 20. ledna nevidíme slunce. Drží se pod horizontem. Největší tma je v polovině prosince, než se slunce „otočí“, jak říkáme, 22. prosince. (Samozřejmě, že se netočí Slunce, ale Země.) Takže tolik světla, jako je obvyklé jinde v Evropě, tu v zimě přes den nemáme, ale po „sluneční otočce“ zase světla každým dnem rychle přibývá. V poledne to vlastně není žádná opravdová noc, ale světlo to také není. Šero je asi ten nejpřesnější výraz.

Vzpomínám si například na 21. prosinec 2003. Venku bylo 18 ºC pod nulou. To nám ovšem nebránilo v tom, abychom si prohrábli cestu k pobřeží a tam si pak na tři hodiny rozdělali oheň, opékali buřty a pili svařené víno. Sešli jsme se všichni, celá rodina z Jarfjordu (18 lidí). Nejstarší bylo 83 let. I ona s námi byla po celé ty tři hodiny… To vám určitě bude znít jako šílenství, ale tak to je. Dobré oblečení spolu s teplem ohně a hořícími pochodněmi nám pomohlo vytvořit úžasný večer. Nikdo nemrznul.


Bydlení na břehu Jarfjordu
foto Eva Flanderková

Národní park Øvre Pasvik
foto Eva Flanderková

Když člověk žije tady daleko na severu, nemůže ani příliš milovat teplá léta. Mnozí tomu našemu létu říkají „zelená zima“. To je velmi přesné. Přesto tu může být za teplých letních dní i přes třicet stupňů. Ale běžná průměrná letní teplota není něco, čím bychom se mohli ve světě právě chlubit. Pokud se nám dostane pár dní s teplotou nad 20 ºC, jsme více než spokojeni… Květen je pro mnoho lidí nejtěžší částí roku, už jen vzhledem k počasí. Protože na jihu už je léto v plném proudu, zatímco my jsme se sotva zbavili sněhu, stromy se ještě nezelenají a vlastně máloco vůbec připomíná jaro nebo léto.

Nejvíce fascinující na létě je světlo. Od 20. května do 20. srpna tu máme půlnoční slunce. To znamená, že slunce během noci vůbec nezapadne za obzor. Mnozí kvůli světlu nedokáží v létě tak dobře spát, ale člověk si na většinu věcí zvykne. A také existují žaluzie… Fantastické, říkáme si my, co tu žijeme. Vyspat se člověk přece může, až bude zima a mráz, a taky až pořádně zestárne…

Jediný praktický rozdíl mezi životem v létě a v zimě je v tom, že v zimě je zkrátka větší zima a krajina je pokrytá spoustou sněhu. Obyčejně od konce října do konce dubna. Samozřejmě chodíme do školy i do práce jak v létě tak v zimě, jako všichni ostatní. Aktivity pochopitelně nejsou zcela stejné, ale v zimě třeba rybaříme dírou v ledu… (Ti „nejšílenější“ z nás, nutno dodat. Ale do té skupiny naše rodina zjevně patří… )

Zůstávají mladí většinou na severu, nebo se raději stěhují na jih?

To je složitá otázka. Protože tak jako tak musí všichni, pokud stojí o vzdělání nad rámec střední školy, opustit domov. Tedy až na pár výjimek. Máme tu i několik odloučených, lokálních možností vzdělávání. Ve Finnmarce máme vysokou školu v Altě, ale mnozí stejně odjíždějí do Tromsø, Bodø, Trondheimu (to je opravdu velmi populární studentské město!), Osla, Bergenu nebo Stavangeru. Jednak aby získali vzdělání, ale také proto, aby si rozšířili obzory. Navíc je mládež dnes velmi zaujata městskou kulturou a vším, co takové velkoměsto může nabídnout, to je zcela přirozené. Proto velká města přitahují nejvíce studentů.

Nakonec si mnozí po dokončení vzdělání zase najdou cestu na sever, i když by jich mělo být mnohem, mnohem více. Jsou dva důvody, proč se vracejí: nařízení o splácení studijní půjčky je ve Finnmarce a severní části kraje Troms velmi výhodné, takže lze ušetřit značnou část peněz, pokud se člověk vrátí domů, aby splácel studijní dluh zde. A dále mnozí, když zakládají rodinu, chtějí, aby jejich děti mohly vyrůstat stejně volně a ve spojení s přírodou, jako mohli oni sami. Velkoměsta nejsou v mnoha ohledech tak přátelská k dětem. To je celkem jisté.

Ale také se často stává, že partner, kterého si mladý finnmarčan najde, nemá chuť stěhovat se na sever, protože nemá žádné vazby ke kraji, když je sám z jihu. Jinou překážkou je nedostatek zaměstnání odpovídajících tomu typu vzdělání, které si dnešní mládež volí nebo které ji zajímá. Tohle je možná právě ten největší zádrhel při snahách o získávání mládeže zpět, na sever i na norský venkov obecně.

Je něco zvláštního na místním jazyce?

Všechny norské kraje, a v některých případech také vesnice s respektem k sobě samým, mají přece svůj vlastní dialekt! Kromě toho, že máme v Norsku dvě spisovné řeči, bokmål a nynorsk. Obě se učí jako povinný předmět na základní a střední škole.

Ve Finnmarce máme navíc sámštinu (laponštinu), kterou používá sámské (laponské) obyvatelstvo jako první jazyk, pročež musí všechny veřejné instituce v kraji ovládat sámštinu i norštinu, zvláště v centrálních sámských oblastech (Karasjok, Kautokeino, Tana, Alta, Porsanger).

Znamená to, že se děti ve Finnmarce musí ve škole kromě jazyků nynorsk a bokmål povinně učit ještě sámštinu?

Samozřejmě ne všechny děti ve Finnmarce se musí ve škole učit nynorsk, bokmål i sámštinu. V centrálních sámských oblastech jako Karasjok, Kautokeino a do jisté míry také v Taně je sámština mateřským jazykem většiny školáků, a učí se tedy spolu s norštinou jako hlavní jazyk. Nynorsk pro ně pak nastupuje později, ale už jako volitelný předmět.

Mimo tyto centrální sámské oblasti ve Finnmarce, tam, kde je mateřským jazykem norština, jsou norština a nynorsk povinné. Ale sámští žáci si mohou vybrat sámštinu jako dodatečný předmět. Někteří si ji volí už od prvního stupně, zatímco jiní si ji vyberou místo němčiny nebo francouzštiny jako volitelný předmět na druhém stupni.

Jak se staví místní obyvatelé k EU? Severní Norsko je přece značně dotované státem, což by mohlo být v rozporu s pravidly EU.

Stát nepodporuje severní Norsko tolik, aby to hrálo takovou roli… Jsme osvobozeni od zaměstnavatelských poplatků za sociální zabezpečení a také máme ve Finnmarce a severním Tromsu o něco nižší daně jako kompenzaci tvrdších životních podmínek, nákladů na transport potravin, topného oleje, atd. To ovšem není to hlavní sémě skepse vůči EU, neboť tyto výhody si smíme ponechat i jako členové EU, jak bylo již stanoveno. Náš soused, Finsko, má daleko lepší hospodářská nařízení pro sever své země skrze své členství v EU, než jaké má Norsko, stojící mimo EU, pro své vlastní hospodářství na severu.

Příčinou protestů proti EU je strach, že země Unie získají volný přístup k rybolovu u našeho pobřeží na severu. Místní svrchované právo na využívání ryb jako zdroje přírodního bohatství se zdá být ohroženo. Na druhou stranu jsou tytéž rybářské závody velmi závislé na bezcelním přístupu k evropskému trhu, aby svou produkci prodaly. Takže rybáři a rybářské závody, které prodávají ryby dál, stojí navzájem velmi výrazně proti sobě.

Obecná skepse Norů vůči EU stojí v první řadě na strachu ze ztráty suverenity a svrchovanosti. Mnozí se obávají ztráty v demokratickém procesu rozhodování. Bojíme se, že bychom toho my sami v celém tom velkém kontextu EU sotva moc nadělali, pokud vůbec něco. Představa, že bychom byli ještě více řízeni z Bruselu, se nikomu moc nezamlouvá. A dále se nikomu nelíbí představa, že by EU mohla rozhodovat o norské ekonomice ještě více než teď, nebo dokonce snad ještě o norských ropných zdrojích. Mnozí se obávají, že EU chce získat Norsko proto, aby ještě více než dnes platilo do společné pokladny unie na investice do rozvoje jiných zemí, zatímco Norsko by bylo vysáto až do dna. Dále jsou mnozí skeptičtí k volnému pohybu pracovních sil, čemuž se ovšem teď stejně nevyhneme vzhledem k vazbám na EHS. Norové mají jednak strach, že budou ztrácet zaměstnání, anebo že se oslabí vysoká úroveň norských platů. Lidé se obávají, že mnozí přistěhovalci, kteří do Norska přicházejí za prací a nepožadují stejně vysoké platy jako Norové, budou stále více vyhledávanou pracovní silou a přispějí k tomu, že úroveň platů v Norsku klesne. To se norským odborovým hnutím vůbec nelíbí. Skepse téměř celé poloviny obyvatel Norska vůči EU je tedy mnohostranně podepřená.

V roce 2003 se v postoji Norů vůči EU cosi výrazně změnilo. Poprvé od referenda v roce 1994 ukazovaly měsíční statistiky téměř po celý rok většinovou podporu norskému členství v EU. To ovšem neznamená, že vláda začne okamžitě žádat o členství. Žádná norská vláda už nebude potřetí zkoušet štěstí bez téměř naprosté jistoty, že obyvatelé v referendu členství opravdu schválí. EU se může stát tématem parlamentních voleb v roce 2005, přesto se domnívám, že možnost norského členství není reálná dříve než po roce 2009 a po ještě dalších parlamentních volbách. Příčinou je silná snaha Dělnické (sociálně-demokratické) strany o znovuzískání moci. To sami nezvládnou, a proto musí spolupracovat s jinými stranami. Aby měla změna vlády nějaký smysl, musí strana spolupracovat se Socialistickou levicí a Stranou středu, nikoliv s Křesťanskou lidovou stranou či s Pravicí. Socialistická levice a Strana středu jsou dva nejvýraznější odpůrci EU na politické scéně a už daly najevo, že nehodlají vytvořit vládu spolu s Dělnickou stranou, pokud se tato strana začne prezentovat jako přívrženec vstupu do EU.

Příčinou změn v postoji obyvatel k EU může být fakt, že si stále více lidí uvědomuje, že díky smlouvě EHS členy EU už vlastně téměř jsme. Každopádně musíme akceptovat všechny dodatky od Unie, ekonomickou politikou počínaje a všemožnými nařízeními konče – a to až po povolené zakřivení okurek, které se smějí prodávat v norských obchodech! Dostáváme tedy všechny dodatky EU a musíme je dodržovat, aniž bychom mohli v rámci rozhodovacího procesu jenom pípnout. Takže Norsko už vlastně skoro je členem EU, ale bez hlasovacího práva a práva k věci se vyjádřit.

Jaké žijí ve vašem kraji národnosti a jaké jsou mezi nimi vztahy?

Finnmarka je v podstatě osídlena Nory, Sámy, Finy a v poslední době také stále větším počtem Rusů. Navíc máme například zde, v komuně Sør-Varanger, kolem čtyřiceti dalších národností v důsledku příjmu uprchlíků a pracovního přistěhovalectví.

Vztahy mezi národnostmi jsou momentálně poměrně dobré. I tady, jako všude jinde, lze nalézt stopy xenofobie, zvláště vůči lidem s tmavší pletí, ale obyčejně se to obejde bez větších projevů rasismu. Pár pochybných událostí se tu však bohužel už také přihodilo.

Vztah mezi Nory a Sámy v naší komuně je dnes dobrý. Je tu také mnoho smíšených manželských párů mezi Sámy a Nory, které pochopitelně spojují navzájem rodiny i obě skupiny obyvatel. V pravidelných intervalech se tu ovšem rozpoutává debata, nakolik je naše komuna vlastně sámská a nakolik se má sámská příslušnost prosazovat v komuně, která se vždycky považovala v podstatě za norskou. To je výprodej přání některých jedinců být více či méně sámští (nebo naopak norští) než jiní. Ale vztahy mezi Sámy a Nory se v žádném případě nedají srovnávat třeba s etnickými protiklady na Balkáně.

V Norsku právě probíhá velká a hluboko sahající diskuse o právu na zemi a vodstvo ve Finnmarce. Ta tu už ostatně probíhala po celých posledních dvacet let, aniž dospěla k nějakému konečnému závěru, ale teď otázka stojí konečně před rozhodnutím v parlamentu v Oslo. Pravděpodobně k tomu dojde někdy v roce 2004 nebo 2005. Debata se týká toho, zda mají existovat rozdílné pravomoci pro využívání zdrojů v kraji, založené na etnické příslušnosti. Čili zda má sámská část obyvatelstva mít zvláštní pravomoci oproti Norům a jiným skupinám obyvatelstva. A to nejen ve vztahu k chovu sobů, na nějž mají Sámové výsadní právo dnes, ale i vůči všem ostatním přírodním zdrojům. Nejvíce extrémističtí jedinci žádají, aby se toto výsadní právo vztahovalo i na ryby a ropu v mořích podél celého pobřeží krajů Troms a Finnmarky. Dále se vede diskuse, zda mají či nemají mít Sámové většinu ve správní radě, která se má zřídit za účelem správy zdrojů ve Finnmarce. Sámský parlament, volený tou částí Sámů, která se nechala zaregistrovat v registru sámského obyvatelstva, si přeje sámskou většinu, zatímco Krajský sněm, volený všemi obyvateli s volebním právem ve Finnmarce, si přeje v tomto orgánu stejnou reprezentaci Sámů a Norů. Teď je tedy otázka, co řekne Storting, tedy parlament v Oslo.

V létě jsme slyšeli o novém Zákonu o Finnmarce, proti kterému prý Sámové velmi protestují. Říkáš, že Sámové chtějí sami rozhodovat o přírodních zdrojích, ale to přece nemohli ani dřív, nebo ano? Čeho se ten zákon tedy týká? Má snad postavení Sámů v nějakém směru zhoršit?

Ve Finnmarce, stejně jako jinde v Norsku, patří všechna půda, která není v soukromém vlastníctví, do majetku státu. Ve Finnmarce jsou státní pozemky spravovány organizací nazvanou Státní lesy. Jejich úkolem vždy bylo „pečovat“ o státní majetek, mimo jiné i regulací rozdělením lesních parcel, kde lidé mohou kácet dřevo na otop, správou řek a jezer. To v tomto případě znamená dohlížet, aby lidé platili roční poplatky za rybaření v jezerech a řekách, za lovecké licence, než vyrazí na lov na státní pozemky apod. Nakolik má být zahájena těžební a jiná podobná činnost na státních pozemcích, o tom však už rozhodují úřady v Oslo, které mají ve věci poslední slovo. To ony udělují koncese, jak se říká.

V podstatně lze říci, že státní pozemky jsou země a vodní plochy, které patří celému obyvatelstvu dohromady. Všeobecné právo, tedy právo všech obyvatel na využívání darů přírody stejnou měrou, bez ohledu na etnický původ, bylo v Norsku vždy důležité. Co se týče Finnmarky tedy sbírání morušek, rybaření, lov, provozování sněžných skútrů na vyznačených cestách a jiné užívání společného prostředí. Navíc to v Norsku funguje tak, že i když my například vlastníme celkem značnou část půdy podél pobřeží Jarfjordu, nemáme právo lidem zakazovat, aby se po něm pohybovali, chytali ryby nebo si případně zapálili malý ohníček. Samozřejmě můžeme požadovat, aby lidé, kteří se na našem pobřeží zastaví, po sobě také uklidili. Ale všeobecné právo platí, každý musí mít možnost se volně pohybovat.

Turisté a zahraniční cestující nemají stejná práva na rybaření, lovení atd. jako domácí obyvatelé. V takovém případě platí například zvláštní pravidla, kde mohou rybařit, sbírat lesní plody atd.

Sámská společnost má v rámci tohoto norského práva stejné pravomoci jako všichni ostatní Norové. Navíc má výsadní právo na chov sobů, výsadní právo na některé tradiční sámské metody lovu atd. Debata o zemi a vodstvu se tedy, zjednodušeně řečeno, týká toho, zda by bylo správnější, aby Sámové dostali prioritní právo a právo správy (namísto norského státu a jeho Státních lesů), před ostatními Nory, a to jak právo na lov, rybolov, sběr plodů atd., tak na správu zdrojů přírodního bohatství, jako třeba nerostných zdrojů apod. To proto, že náleží sámské společnosti, která je tu původním obyvatelstvem a přišla do Finnmarky jako první. Extrémní sámští aktivisté si přejí, aby sámská společnost rozhodovala také o využívání rybolovu v mořích okolo pobřeží Finnmarky a o norských ropných nalezištích v Barentsově moři. Dnes se situace vyvíjí směrem ke kompromisu. Jak Sámové, tak Norové se mají účastnit na novém správním orgánu. Debatuje se ale o tom, kdo má mít většinu, zda jmenovaní reprezentanti Sámského sněmu, nebo reprezentanti Krajského sněmu, tedy společní zástupci celého kraje.


Přehradní nádrž na řece Alta
foto Petr Malecha

My jsme při návštěvě Sámského sněmu získali dojem, že z pohledu Sámů někdo v Oslo zkrátka vloni navrhl jakýsi zcela nový zákon, který mění něco, co se Sámům nelíbí. Ale zdá se, že změnu tedy naopak požadují pouze Sámové. Je to tedy trochu jinak, než jak se to prezentuje turistům?

To je dlouhá historie, kterou jsem právě chtěla nějak rozumně zkrátit. Ale chápu, že asi není zcela jasné, o co jde, protože to je celkem komplikované. Myslím, že už jsem zmínila, že ona debata o „právu na zemi a vodstvo“, neboli novém zákonu o Finnmarce, už probíhá přes dvacet let. To všechno začalo usnesením Stortingu o přehrazení řeky Alta a vybudování vodní elektrárny v roce 1980. Hodně Sámů, a postupně také hodně ochránců přírody z celé země, začalo výrazně protestovat. Bylo to označeno za násilí úřadů na přírodě a za výrazné násilí na sámském lidu, neboť oblast byla a je dodnes velmi významná pro chov sobů. Na usnesení o započetí výstavby elektrárny na řece zareagovali sámští političtí aktivisté zahájením hladovky v lávu (sámském stanu) před budovou parlamentu v Oslo. Přímo na místě byly stavební stroje blokovány lidskými řetězy protestujících Sámů a ochránců přírody. 800 policistů z celé země bylo vysláno do Alty, aby rozehnali demonstranty a dohlédli na hladký průběh stavebních prací.

Následkem této nešťastné události se obrátila pozornost k otázce práv sámské společnosti ve Finnmarce, jaká práva Sámové vlastně mají a zda jsou tato práva dostatečná pro zachování sámského způsobu života, jazyka a kultury. Jedním přímým důsledkem této debaty bylo založení Sámského sněmu. Druhým bylo ustanovení Výboru sámského práva, který měl zhodnotit správu země a vodstva ve Finnmarce. Tomuto výboru trvalo přes dvacet let, než došel ke svému stanovisku. Výbor byl složen ze Sámů i z Norů, ale ovšem také z expertů na právní záležitosti. Před dvěma roky bylo stanovisko výboru konečně předloženo. Není možné říkat, že tento nový zákon navrhl Storting nebo „někdo v Oslo“. Storting má po vyslechnutí všech stran ve Finnmarce, všech komun, krajových politiků a samozřejmě také Sámského sněmu, vyslovit svůj názor, který rozhodne o výsledku. Rozhovory jsou skončeny, ale ministr spravedlnosti otálí s odesláním zákona do Stortingu ke schválení. Pravděpodobně proto, že sám netuší, jak se má se svým ministerstvem ke všem těm dopisům s vyjádřeními a tudíž věci jako takové postavit. A to obzvláště proto, že se tato vyjádření rozcházejí do všech možných směrů a neshody jsou tak velké. Je to opravdu žhavá záležitost, když na ní výbor, který ji měl vyřídit, pracoval přes dvacet let. Mnozí se domnívají, že ministr spravedlnosti věc protahuje a je zbabělý. On sám tvrdí, že potřebuje čas k odvedení řádné práce…

Právě Storting sám založil Výbor sámského práva a požádal jej o sestavení nového návrhu Zákona o Finnmarce, který by byl přijat jako spravedlivý Sámy i Nory. Aby toho ovšem nebylo málo, nejedná se vlastně jen o nějaký sámsko-norský konflikt. Je přinejmenším tolik Sámů, kteří si žádné změny nepřejí, jako těch, kteří chtějí, aby práva byla založena výhradně na etnické identitě. Je také mnoho Sámů, kteří chtějí nějakou změnu, ne však takovou a tak dalekosáhlou, za jakou se zasazuje většina v Sámském sněmu. Stejně tak se ohledně zvláštních práv pro Sámy neshodují ani Norové. Někteří chtějí dát Sámům samotným plnou a absolutní správní pravomoc – zvláště mnoho lidí na jihu tak aspoň uvažuje. Oproti tomu většina Norů ve Finnmarce chce pokud možno rovná práva pro všechny. A vlastně je i celkem dost Norů, kteří chtějí zachovat současné uspořádání se Státními lesy, jakožto neutrálním správcem. Je těžké předvídat, jak to celé skončí, až někdy během roku 2004 nebo 2005 ministr spravedlnosti a Storting tuto záležitost vyřídí. Je tu ve hře mnoho významných sil, které působí všemi možnými směry.

Jaká je vlastně skutečná role Sámského sněmu v Norském politickém systému?

Sámský sněm nemá žádné konečné rozhodovací právo vzhledem k sámským záležitostem, ale je poradním orgánem ve vztahu k Stortingu a také do jisté míry ve vztahu ke Krajskému sněmu. Sámský sněm však dostává ročně nemalé příděly od státu. Na tyto peníze má Sámský sněm vlastní úřad, který je rozděluje pro sámské účely, jako je hospodářství, kultura atd.

Jediné, co my tady v naší komuně z rozhodnutí Sámského sněmu přímo pociťujeme, se týká právě toho. Sámský sněm odpovídá za některá naše muzea a komuna také může žádat sněm o podporu případných aktuálních sámských událostí, jako je podpora pro sámské hospodaření, výstavy, kulturní události a podobně.

Co se týče rozhodovacího mandátu Sámského sněmu v rámci obyvatel Finnmarky, jedná se pouze o deset tisíc obyvatel z celkem 70 tisíc obyvatel kraje, kteří se nechali registrovat v registru sámského obyvatelstva. Příští volby do Sámského sněmu se budou konat na podzim roku 2005. V naší komuně například je 201 osob z celkem 9500 obyvatel zapsaných do tohoto registru. Aby člověk měl volební právo do Sámského sněmu, musí být veden v tomto zvláštním registru. Všichni se sámským původem se mohou nechat zaregistrovat. Ve skutečnosti stačí, pokud se člověk sám považuje za Sáma. Minimálním požadavkem je, aby aspoň některý z prarodičů byl sámského původu. Účast obyvatel Finnmarky v rámci registru je tedy v současnosti poměrně malá v poměru k tomu, kolik lidí má dle odhadů v našem kraji sámský původ (min. 30-40 procent obyvatel). Výsledkem je, že odpůrci Sámského sněmu často kladou otazník k legitimitě tohoto lidově voleného orgánu. A to zvláště vzhledem k otázce moci v zastupitelském orgánu, který převezme správní zodpovědnost za přírodní zdroje v kraji.

Politicky uvědomělí Sámové ve Finnmarce se úporně snaží získat víc lidí do svého registru, ale nutno říct, že se jim to zatím tak zcela nedařilo. Při současném stavu je totiž zcela zřejmé, že Sámský sněm trpí značným demokratickým deficitem.

Je to vlastně politováníhodné. Podle mého osobního názoru není nízká účast v sámské politice nutně zaviněna nezájmem lidí o prosazování svého etnického původu. Naopak se domnívám, že celé Norsko obecně bojuje s nedostatkem politické angažovanosti, a to se týká i Sámského sněmu a registru. Sotva 50 %všech oprávněných voličů se zúčastnilo komunálních voleb v roce 2003. V mnoha finnmarských komunách byla volební účast na pouhých 40 procentech. Pokud se člověk navíc sám musí ještě přihlásit do zvláštního registru, aby mohl volit do Sámského sněmu, je to další překážka, vyžadující opravdu nadprůměrný zájem na spoluúčasti, aby člověk dokončil celý tento krok.

Navíc je dnes ve Finnmarce mnoho Sámů, kteří se považují především za Nory. Bydlí přece v Norsku. Mnozí se navíc obávají postojů jisté části politicky aktivních Sámů, které v mnoha ohledech většinovému porozumění pro Sámské záležitosti spíše škodí, než prospívají.


Budova Sámského sněmu v Karasjoku
foto Eva Flanderková

A jaké jsou vaše vztahy s Ruskem a Rusy? Nemáte nebo neměli jste z blízkosti takového souseda strach?

Nejdříve trochu historie. Před vytyčením norské (dánsko-norské) hranice s ostatními zeměmi v roce 1836 se obyvatelé tady na severu mohli po staletí volně pohybovat. Bylo celkem jedno, jestli jsou v Rusku, Finsku nebo v Norsku. Stěhovali se s ročními obdobími – v létě k pobřeží za rybami. Ne nadarmo se našemu distriktu Sør-Varanger také říká „setkání tří rodů“ – sámského, ruského a norského. Jednotlivé skupiny obyvatel provozovaly směnný obchod, který se postupně vyvinul v Pomorský obchod, jak se mu říká. Rusové přicházeli s moukou a měnili ji s Nory a Sámy žijícími podél pobřeží za ryby. Tento Pomorský obchod pokračoval až do roku 1917 a do ruské revoluce. Pak byla hranice více či méně uzavřena a s ní i tradiční obchodní stezka.

Když přišla Druhá světová válka, bylo na norské straně od roku 1941 vysazeno 100 tisíc německých vojáků za účelem invaze do Ruska. Němci přece mířili i na St. Petersburg (tehdy Leningrad) atd. A na podzim roku 1944 Rusové vyhnali Němce ze své země a odsud z našeho kraje. Části východní Finnmarky byly tedy osvobozeny od válečné mocnosti Německa právě Rusy. Norsko jako celek se války zbavilo teprve v květnu 1945 stejně jako zbytek Evropy.

V souvislosti s rozdělením Evropy po válce došlo k dvěma věcem. Jednu část historie – že si totiž Rusové a ostatní spojenci rozdělili Evropu mezi sebou na západ a východ – pocítilo Československo velmi tvrdě. Tady na severu se Rusové rozhodli stáhnout zpět do své země. Zároveň téměř neprodyšně uzamkli hranici s Norskem. Popravdě řečeno, neviděli jsme je a ani jsme o nich neslyšeli až do roku 1968 v souvislosti s Pražským jarem apod. V srpnu '68 stála sovětská armáda nastoupená podél hranice s Norskem, aby dali mimo jiné najevo, že se jim nelíbí cvičení NATO na norské půdě tak blízko jejich vlastních hranic, ale také aby totéž NATO vidělo, že se nemá plést do Československa (naše historie je tu tedy zvláštním způsobem spjatá s tou vaší).


Sněmovní místnost Sámského sněmu
foto Petr Malecha

Jen malá odbočka: nikdy nezapomenu na rok 1968, ani na Pražské jaro, ani na srpnové dny. Bylo mi dvanáct let a měla jsem strach o život. V televizi jsme viděli sovětské tanky zabírající pražské ulice. To v nás zanechalo nesmazatelnou stopu. (Navštívit tatáž místa v roce 2002 byl tudíž silný a dojemný zážitek.) Pak přišel srpen a my jsme každý den cestou z Jarfjordu do Kirkenes mohli vidět ruské tanky a armádu nastoupenou podél hranice. Uff… Studená válka byla ještě mrazivější.

Ale z druhé strany. Norsku se třásla kolena a stejně tak pochopitelně finnmarčanům. Lidem tady na severu však přece jen méně než lidem na jihu. Vždyť se nic nestalo a Rusové nám nikdy nic neudělali. Dokonce ani ve čtyřicátém čtvrtém. Odtáhli zase domů. Tedy poté co se o nich roznesly mezi lidmi řeči, že kradou. Ale na tom nebylo nic zvláštního. Když už tu i místní lidé měli málo, protože Němci vypálili v roce 1944 celé město až do základů, nebyla na tom Rudá armáda o moc lépe. Měli s sebou sotva trochu jídla a jinak vůbec nic.

Kromě srpnových dnů v šedesátém osmém tu tedy lidé nezažili v souvislosti s velkým sousedem na východě nic špatného. Hranice byla více či méně neprodyšně uzavřena, takže jsme je ani nezahlédli. Vlastně ani to není tak úplně pravda, protože počátkem šedesátých let se stalo něco, co bylo zcela unikátní v pohraničním vztahu mezi Sovětským svazem a západní zemí. V železné oponě se otevřela škvíra jménem „sportovní a kulturní výměna mezi finnmarským a murmanským krajem“. Lokální sportovní a kulturní kluby z obou krajů tady na severu se navzájem navštěvovaly při lyžařských, fotbalových a plaveckých akcích, koncertech, výstavách atd. Během jistého období v šedesátých a sedmdesátých letech také mnozí finnmarčané cestovali na prázdniny do lázeňského města Soči u Černého moře! Místní cestovní kancelář ve městě získala unikátní smlouvu s Intouristem, sovětskou státní cestovní kanceláří. To bylo možné díky Přátelskému sdružení Norsko-sovětský svaz (kulturnímu sdružení Komunistické strany tady ve městě).

To je tedy místní postoj k Sovětskému svazu či Rusku během Studené války. Nikdo na severu nepohlíží na Rusko jako na skutečného nepřítele. Vojenská mocnost, která jednou může vyrazit, to ano, ale ne tady na severu – zjednodušeně řečeno.

Norské úřady však na Studenou válku nahlížely zcela jinak. Všichni, kdo cestovali na sportovní výměnné pobyty či něco jiného do Sovětského svazu, museli, jakmile se vrátili domů, odpovídat na otázky dozírající policie. Zda se někdo pokusil je najmout jako sovětské špióny atd. Místní úřady viděly špióna za každým bukem. Komunisté ve Finnmarce byli sledováni velmi ostře. Intenzivní sledování Norů sympatizujících s komunisty probíhalo až do osmdesátých let. Že se něco takového děje, postřehla většina lidí, ale že to mělo až takový rozsah, jak odhalila výzkumná komise na konci 90. let, to věděl jen málokdo. Po pádu opony v listopadu '89 a v následujících letech začala opět obleva i nad hranicí tady na severu. Stále více se otevírala. K dnešnímu dni je otevřená denně po celý týden, a ačkoliv platí vízová povinnost, projde za rok hraničním přechodem Storskog přes sto tisíc lidí. Více než polovina jsou Rusové. Příčina narůstajícího provozu je jasná – obchodní styk, plus výměny posádek na mnoha ruských lodích, které probíhají v Kirkenes. Důvod: je to levnější pro ruská rejdařství! Například Murmanský přístav praská ve švech, tedy příliš mnoho lodí vzhledem ke kapacitě. To znamená, že tamní přístavní poplatky šplhají do závratných výšek. Na tom vydělává přístav v Kirkenes. Navíc tu máme opravárenské doky Kimek. Mají smlouvu o opravách s mnoha ruskými rejdařstvími. Důvod: efektivní, dobrá kvalita práce, dodávky včas dle dohody.

Jeden příklad: v souvislosti s norskými vánočními a novoročními svátky kotvilo v přístavu v Kirkenes 72 ruských lodí s posádkou okolo 2000 osob celkem. To je hned pár korun pro takový malý přístav a hospodářství v našem městečku.

V souvislosti s novoročními a ruskými vánočními oslavami v lednu byla ve městě uspořádána zvláštní společenská podpůrná akce pro ruské námořníky, s novinami, televizí, hrami, kávou a jídlem, možnostmi se osprchovat a vyprat si oblečení atd. 150 tisíc norských korun bylo během několika hektických dní před vánocemi vybráno mezi místním obyvatelstvem. Lodní agenti a další společnosti vydělávající na námořnících, spolu s komunálními politiky, prosazují propojení za účelem vytvoření trvalé nabídky tohoto druhu. Právě tento týden se místní politici rozhodli, že se vynasnaží, aby tuto nabídku mohli poskytovat od září trvale. Je to skutečně potřeba, neboť námořníci nemohou stále jenom vysedávat na palubě nebo se procházet po ulicích. Potřebují nějaké společenské místo k setkání. Nejen mezi sebou, ale i s obyvateli. Jazyková bariéra je však velká. Lidé v Kirkenes umí anglicky, Rusové malinko německy. To zas neumí místní, z pochopitelných důvodů.

Část norských podniků se už obchodně etablovala v Murmansku. I tady ve městě máme pár ruských podnikatelů. Skoro deset procent obyvatelstva začali postupně tvořit Rusové. Především díky manželským svazkům Rusek s norskými muži, ale také kvůli potřebě pracovní síly. Žádný prozíravý obchod ve městě už není bez alespoň jedné rusky mluvící obsluhy. Stejně tak v cestovním ruchu nebo v hotelech. Ulice jsou značeny norsky i rusky. Jednou do měsíce přijedou do města ruští trhovci a lidé z celé východní Finnmarky i z větších dálek přijíždějí za obchodem. Kirkenes je jediným místem v Norsku, kde je takový ruský trh povolen. Kirkenes nese titul nejruštějšího města v Norsku. A není divu, když se člověk podívá na množství aktivit. Kulturní a sportovní výměna, která započala v šedesátých letech, je i nadále v plném rozkvětu.

Finnmarčané cestují do Murmansku, Nikelu a Zapoljarneho, aby se dostali do velkoměsta a ovšem také aby nakoupili levné zboží různého druhu. Sama jsem byla v listopadu v Murmansku a koupila si italské kožené boty za třetinu ceny než v Norsku.

V jednom období v devadesátých letech byla velkým problémem prostituce. Ruské ženy přicházely do východní Finnmarky, mnohé čistě z nouze, a nabízely sex. Několik kempů, zvláště v komuně Tana, se změnilo téměř v bordely. Úřady tvrdě zakročily a fenomén zmizel. Zcela pryč ovšem není. Nadále je možné si nechat objednat ruské dámy až ke dveřím. To je zpravidla organizovaná činnost mafie. Část norských mužů cestovala a nadále cestuje do Ruska zpravidla za levnou vodkou a sexem. Bohužel. Ale mnohé také svědčí o tom, že se situace trochu zklidňuje. Strach z AIDS je naštěstí silnější než pohlavní pud i pro ty nejnáruživější sexuální zákazníky. Však také norské úřady provozují intenzivní kampaň od té doby, co bylo objeveno několik případů infekce AIDS mezi prostitutkami v Murmansku.

Bohužel není tento fenomén zneužívání východoevropských žen pro prostituci v západní Evropě jen věcí Norska. Je to naprosto příšerné, ale souvisí to s ekonomickým rozpadem, zvláště v Rusku a dalších bývalých sovětských republikách. Jednou z příčin vymizení tohoto jevu u nás na severu je také to, že se ekonomická situace v Murmanském regionu fakticky i znatelně zlepšila.

Vůbec se nedivím, že problém s prostitucí vyvřel okamžitě po otevření hranice. Ruské ženy sem prostě jen přišly nabídnout to, co si norští muži vždy žádali na cestách do Ruska: alkohol a ženské, řečeno bulvárním jazykem a mírně vyostřeno.

Příčinou všeho toho rozruchu kolem těchto událostí je přeci jen fakt, že norská městečka a vesnice nejsou zvyklé, aby prodej sexu probíhal tak, jak vždy probíhal ve velkoměstech, v Norsku stejně jako jinde ve světě.

V Kirkenes ostatně tento fenomén také není zcela neznámý. Od roku 1905 do roku 1996 byl Sør-Varanger hornickou společností s největším dolem na železnou rudu v severní Evropě, základní surovinou veškerého místního hospodářství. 1200 mužů pracovalo většinou v místním důlním průmyslu. V roce 1996 byla těžba ukončena. Rudný produkt, který zde byl vyráběn, byly malé rudné kuličky nazývané pelety, které se odsud vyvážely do USA, Anglie a Německa velkými nákladními loděmi. Když byl provoz lodí v plném proudu, zvláště v 60. a 70. letech, bylo špatně střeženým tajemstvím, že svobodné dívky ve městě jsou „k službám“ zahraničním námořníkům. I když rozsah se nedal srovnávat se sexuální turistikou z východu (či na východ) koncem 90. let.

A nemáte s Ruskem také problémy ekologického druhu? Co třeba Černobyl?

Nejdříve k Černobylu: Finnmarka nebyla touto katastrofou zasažena. Jednalo se hlavně o horské oblasti v jižní části středního Norska (Nordland a Trøndelag).

Naproti tomu znečištění z továren na nikl v Nikelu zasáhlo Sør-Varanger velmi výrazně. Okolí Nikelu je dodnes prakticky bez vegetace. Na norské straně bylo zničeno mnoho lesů, jednak v Pasviku, ale hlavně v horách nad Jarfjordem. Byli jsme z toho tady u nás hodně zfrustrovaní, ale nikdy k ničemu nevedlo, když jsme se pokoušeli protestovat u norských úřadů, aby oni protestovali u těch sovětských. Nechtěli a nemohli kvůli Studené válce, a tak se rozhodli problém přehlížet. S oblevou na východě po roce '89 se jak místní lidé, tak norská vláda angažovali proti znečišťování ovzduší. V roce 1991 uvolnil Storting 300 milionů norských korun na pomoc hutím při stavbě čistících zařízení a snižování exhalací. I když na norské straně byla situace hrozná, bylo to ještě mnohem horší v širokém okolí Nikelu. Pak se ale ekonomie na druhé straně propadla a produkce niklu byla značně zredukována. Norské peníze ještě nebyly v projektu spotřebovány, přesto se ale příroda už začala trochu vzpamatovávat. Jejich exhalace jsou teď hluboko pod polovinou těch před rokem 1990.

Tím však byl zasažen pouze Sør-Varanger.

Největší znečištění naší oblasti dnes způsobují tři atomové elektrárny na poloostrově Kola v distriktu Murmansk a následně úložiště jaderného odpadu tamtéž. Některá z nich se nacházejí jen několik desítek kilometrů od norské hranice. Velkou ekologickou hrozbou jsou také zničené ruské atomové ponorky a jiný jaderný odpad. V první řadě pro Rusy samotné, ale současně i pro Sør-Varanger a Finnmarku. Úklidové práce, v nichž je zainteresováno Norsko, Evropská unie a vlastně i Spojené státy, postupují pomalu, ale doufejme, že jistě.


Kostelík v údolí Grense Jacobselv
foto Petr Malecha

A nakonec k vašim novinám: jak vůbec vypadá jejich náplň, o čem píšete? Spolupracujete také nějak se zahraničím?

Sør-Varanger Avis jsou svobodné a nezávislé lokální noviny, zabývající se velkými i malými událostmi v rámci hranic komuny Sør-Varanger. Nejsme plátkem komunální správy a nejsme řízeni místními politiky. V Norsku existují celkem tři druhy novin. Celostátní noviny, které vycházejí v Oslu, krajové a regionální noviny, které pokrývají celé části země nebo regiony, a lokální noviny. Největší z novin, jejichž ambicí je pokrýt celou zem, jsou Aftenposten, VG a Dagbladet. Trondheimský Adresseavisen, Nordlys v Tromsø, Stavanger Aftenblad v Rogalandu nebo Bergens Tidende v Hordalandu chtějí být krajovými novinami. Bergenské BA, Finnmarken ve Vadsø, Finnmark Dagblad v Hammerfestu, stejně jako naše Sør-Varanger Avis, a dalších více než 100 novin s výraznou prioritou pro výhradně místní záležitosti v rámci velmi omezené oblasti, jakou taková komuna je, patří k lokálním novinám.

Máme náklad 4300 výtisků, takže se nacházíme pod hranicí 5000 výtisků na vydání. Naše noviny vycházejí třikrát do týdne. Máme 12 tisíc čtenářů a pokrytí v rámci komuny na 97 %. Kromě obyvatel Sør-Varangeru máme mnoho abonentů z řad lidí, kteří se odsud odstěhovali, ale stále mají o domovské noviny zájem. Mezi nimi jsou i studenti vzdělávající se v jiných městech. Mnozí dočasní usedlíci, kteří k nám přicházejí žít jen na pár let, si ponechávají předplatné i poté, co se zase odstěhují.

Píšeme o všem, co se děje v naší komuně: o hospodářství, o pracovním trhu, o všem, co lze nazvat kulturními záležitostmi, o lokální politice, o lokálním sportu a o místních lidech, kteří jsou úspěšní někde jinde, kde teď žijí nebo pracují, o kriminalitě, drogách a místních právních a soudních záležitostech. Představujeme novousedlíky, pokrýváme to či ono, co se přihodí mezi našimi novými krajany, ruskými námořníky atd. Prostě píšeme o všem, co se tu děje.

Co v našich novinách člověk nenajde, jsou zahraniční zprávy, celostátní politika, aspoň pokud se nějak zvlášť netýká naší oblasti, události v jiných krajích, městech nebo komunách. Dokonce i to, co se děje v nejbližších komunách, jako je Nesseby, Tana nebo Vadsø, jsou pro nás zahraniční zprávy. Ty pokrývají regionální noviny Finnmarken, které vycházejí ve Vadsø a mají na starost všech sedm komun východní Finnmarky.

Po otevření se Rusku se však stalo naší povinností všímat si dobře také pohraniční situace a událostí v naší sousedské ruské komuně Nikel. Blízkost k Rusku má na svědomí, že naše noviny teď mají zvláštní zodpovědnost za tuto látku v Norsku a z norského pohledu vůbec.

V roce 1991 jsme začali vydávat několikrát do roka vlastní noviny v ruštině, které se zabývaly společnými záležitostmi, na nichž mají zájem oba národy v obou sousedských komunách. Sør-Varanger Avis se staly prvními západními novinami od revoluce v roce 1917, které začaly vydávat zvláštní vydání v ruštině. Po tři roky, v letech 1993-96, jsme vydávali jednou měsíčně vlastní noviny v angličtině a ruštině, které se jmenovaly Barentsnytt. Zabývaly se hospodářskou spoluprací tady na severu. Kvůli omezením na vývoz peněz z Ruska jsme tyto noviny nemohli v Rusku prodávat, ale museli jsme je v rámci Murmanského kraje vydávat zdarma. To znamená, že musely být financovány výhradně z norské strany, norskými předplatiteli. Podařilo se nám tyto noviny udržet v rozumné podobě po dobu tří let, než došlo v Rusku k dalšímu ekonomickému propadu a hospodářskou spolupráci postihla další ekonomická recese. Od té doby se nám zatím nepodařilo je postavit zase na nohy, ale kdo ví, co přinese budoucnost.

I nadále vydáváme dvakrát do roka jedny noviny v ruštině. Hlavně abychom informovali všechny Rusy, kteří sem přicházejí, o tom, co je dobré vědět, a zároveň o záležitostech, které se týkají obou společností na obou stranách hranice.

Spolupracujeme s jedněmi lokálními novinami v Nikelu a dalšími v Severomorsku. Spolupráce by měla být intenzivnější a rozsáhlejší, takže na tom pracujeme. Navíc máme dobré kontakty s několika novinami v severním Finsku, Inarilainen v Ivalu a Lappin Kansa v Rovaniemi. Jiné části světa se nás netýkají.

Když jsem poprvé paní Randi říkal, že bych si s ní rád popovídal o tom, jak se tady, „na konci světa“, vlastně žije, seděli jsme právě u ohníčku na pobřeží zálivu Jarfjord a pochutnávali si na těch pár obětavých rybách, co se nám, suchozemským zoufalcům, po mnohých pokusech konečně laskavě chytily na udičku, a hlavně mnohých dalších dobrotách, které se dají ulovit v samoobsluze v Kirkenes. Z lesa se vrátila další část příbuzenstva, sídlícího v okolních rodinných domcích, a přinesla čerstvou zásobu nepříliš sladkých, ale o to zdravějších morušek, střežených před turisty zákonem, a místními obyvateli pak navzájem i před vlastními sousedy (podobně jako se u nás tají naleziště hub, kterých je naopak na severu přebytek). Žlutavé morušky okamžitě skončily ve smetaně s cukrem, aby tak završily labužnickou letní hostinu pod širým nebem na sedmdesáté rovnoběžce severní šířky. Spolu s místní specialitou jsem dostal i rychlou a stručnou odpověď na svou výzvu: „No, a takhle se tady u nás žije“.

Pavel Vondřička, 15. května 2005

v Severských listech publikováno

Hodnocení článku

Průměrná známka:  1,31   hodnoceno: 32 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na autor@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese webmaster@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

Název Severské listy je zapsán jako slovní ochranná známka na ÚPV ČR pod číslem 308361.

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2018 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2018. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.345.030 • onln: 1 • robot ostatni • php: 0.433 sec. • www.severskelisty.cz • 54.158.15.97
file v.20180224.034621 • web last uploaded 20180604.234124
2017:367 • 2018:129