Rozvody po eskymácku

ilustrační foto bloguje.cz

Muslimské manželství může být zrušeno i esemeskou, Inuité se zase rozvádějí pěveckým soubojem. V sobotních Lidových novinách se autor Jan Čáp v článku Rozvod stokrát jinak zamýšlí nad rozvody i v různých etnických skupinách.

„Rozvodové rituály provázejí lidskou civilizaci pravděpodobně jen o málo kratší dobu než manželství. V mnoha kulturách probíhají však v nejrůznějších, často překvapivých formách,“ píše Jan Čáp. Zajímavá (a nejen pro naše čtenáře) je pak část o inuitských (eskymáckých) ukončení manželství.

Rozhodnutí o zániku manželství ovšem nemusejí vynášet pouze soudci. Častokrát je důležitější, aby je akceptovala místní komunita, jak dokládá i rozluková praxe běžná u Inuitů. „Jsou to lovci a sběrači a existuje strašně málo věcí, které by mohli vlastnit,“ upozorňuje na společenské poměry za polárním kruhem antropolog Skupník a dodává:

Jediné, co si občas kradou, jsou manželky. Když k takovému případu dojde, obviní manžel soka a stereotypní sokova odpověď zní: „Já ji neukradl. Odešla, protože jsi pro ni málo mužem.“ V ten moment se ovšem sbíhá komunita a nastává vlastně rozvodový proces, při kterém o sobě ti dva dotyční zpívají urážlivé písně. Zpočátku má každá strana podporu svých příbuzných, ale nakonec se členové rodiny jednoho z nich neubrání smíchu a jejich původní favorit ztrácí podporu.

I když možná není spravedlivé, že zvítězí ten výřečnější, není od věci si připomenout, že i v evropské kultuře častokrát vyhrává majetkové spory při rozvodu ten, kdo má výřečnějšího advokáta.

V inuitské tradiční společnosti byli muži tradičně lovci a rybáři. Ženy pečovaly o děti, čistily chaty, šily a vařily. Nicméně jsou četné příklady žen, které se z nutnosti – nebo i na své přání – se naučily lovit.

Manželské zvyky mezi Inuity nebyly přísně monogamické, často šlo o společnost sexuálně otevřenou, a mnohoženství, rozvod či nový sňatek byl docela obvyklý. Formální manželství a rozvod vyžadoval souhlas komunity, zvláště rady starších. Manželství byla často domlouvána již v dětství. Struktura rodiny byla flexibilní – domácnost se mohla sestávat z muže a ženy, nebo také ženy a dětí; někdy do ní patřily i rodiče nebo také adoptované děti. Každá domácnost však měla hlavu rodiny – a to byl nejstarší nebo zvláště vážený muž.

Michael Stanovský, zdroje: LN, Wikipedia, 27. ledna 2007