Lucie a Vánoce ve Švédsku

  foto archiv Severských listů

Před jedenatřiceti lety vyšel v tehdejší Lidové demokracii článek o předvánočním období ve Švédsku. Zdá se, že je poplatný i dnešním dnům.

Lucie noci upije

Znáte ten smutek, když se člověku definitivně zavřou dveře pohádek a bájí a jen s trochou nostalgie závidí dětem spontánní důvěru ve vysněné světy? Je vám třicet, čtyřicet, děti provádíte pohádkovým světem, nebo je z něj vyvádíte a myslíte si, že vás už nic nemůže překvapit. Já jsem si zajel pro překocený mýtus svých představ do Göteborgu.

Když moje matka obrací stránky kalendáře, neopomene nikdy komentovat jména sváteční lidovými průpovídkami. A tak už od nejranějšího dětství vím, že Svatá Markéta hází srp do žita, že Svatá Anna přináší chladna zrána, a také že Lucie noci upije a dne nepřidá, protože ho nemá. Chudák Lucie v mé dětské fantazii! Zůstala mi po ní dodnes naivní vzpomínka na šerednou babiznu, živící se tmou, snad dokonce příbuznou všech těch bájných trollů, příšerných trpaslíků a trpaslic z pustých a nehostinných končin Skandinávie.

Právě ve Švédsku jsem však poznal, že Lucie je krásná jako obláček, mladá jako lidský sen o životě. Tak ji znají Seveřané a tak mi ji představili. Je asi také statečná a krása jí dodává mimořádné moci. V zemi, kde se v zimě při jasných dnech, jakým byl v Göteborgu letošní 13. prosinec, koulí slunce už kolem druhé odpoledne skoro po zemi a vrhá své ostré paprsky velmi nepříjemně do očí jakoby odspoda, je Lucie symbolem světla. Je hrdinnou a přece tak křehkou bojovnicí, která učiní přítrž rozlétající se vládě tmy. Proto ji Seveřané mají rádi, proto ji oslavují – Lucie je světlo, světlo je život. Na této staré pravda všeho, co se na světě hýbá, co dýchá, je založena i švédská tradice: Všechny Lucie, Lucky a Lucinky, které dovrší věk 18 jar, ze všech měst, městeček, vesnic i samot z celého kraje, blonďaté, zlatovlasé a taky pár brunet, projde jednotlivými soutěžními koly volby královen krásy, až do slavného finále. Göteborská oblast je měla právě v sobotu v moderní hale Scandinavium.

Finálových Lucií bylo sedm jako trpaslíků. Ze zvětšených „umělecky kolorovaných“ podobenek se usmívaly na chodce z oválných zlacených rámů ve výkladních skříních trošku naivně přihlouplým úsměvem. I to bylo sympatické. Trochu jsem si zatipoval a vsadil bych na „pětku“ nebo „sedmičku“. V druhém případě bych vyhrál.

„Sedmička“, tedy slečna Lucie Helena Gustafssonová, zvolená nejkrásnější Lucií, dostala v hale Scandinavium na hlavu korunu ze svítících svíček. Ke svému triumfu přijely dívky v čele průvodu městem, užaslým divákům v hale se představily na saních, jež pro všechny Mikuláše, dědy Mráze a St. Nicolause zkonstruoval snad sám Walt Disney. Když bylo po všem, docela prozaicky se svými „dvorními dámami“ zasedla k volantu automobilu Volvo. Ve dvou vozech to odjela děvčata někam oslavit.

Vánoční oslavy

Slavení patří ve Švédsku k Vánocům a Seveřané si na těchto svátcích dávají zvlášť záležet. Pod heslem „God jul“ jsou pro obchody a nákupní střediska obdobím konjunktury s dveřmi otevřenými až do pozdního večera. Ve Švédsku, stejně jako všude na světě, nastaly dny rodinných nákupů, které mají jako kdekoliv na zeměkouli, kde je vánoční tradice dodržována, podobný průběh: ženy se seznamem v ruce, aby se na nikoho a na nic nezapomnělo, jsou hnacím motorem, muži slouží jako nosiči, jimž vrozená nechuť k nákupovým manévrům čiší z obličejů stejně jako jejich druhům na jiných rovnoběžkách a polednících. Ten mumraj, nával, strkání a váhavé rozhodování se neliší od předvánočních zážitků Pražanů, Vídeňáků, Pařížanů. Vánoce jsou prostě Vánoce

Zmatek z obchodních domů se vylévá i do göteborských ulic. Z ničeho nic za doprovodu řízené kapely pochodují hlavní třídou světlovlasé mažoretky v kratičkých sukýnkách a s nohama tak modrýma od mrazu, jako by je vytáhly ze Severního moře, za nimi děti převlečené za všelijaké skřítky a skřety, kapela, děvčátka, dívky a skoroslečny se stříbrným věnečkem ve vlasech, nebo dokonce se svítící korunkou z elektrických svíček na hlavě, oblečené v bílých řízách – to jsou další Lucky, jejichž čas ještě nepřišel.

Nadsazené ceny alkoholu i prachmizerný sortiment silnějších nápojů jsou odůvodněné. Převládá – pokud vůbec někde je na pultě – pivo v plechovkách a příšerně barevné likéry, které samy o sobě vzbuzují hrůzné představy o následcích po jejich požití. Obrovské pasáže v nákupním centru v Göteborgu, pěkně vyhřáté i osvětlené, jsou dlouho do noci přehlídkou opivněných „týnejdžrů“, tedy chlapců a dívek od 12 do 17 let. Stačí jim pár plechovek nápoje, který doma známe s pořádnou čepicí od pípy, aby ztropili pořádný rámus. Když jsem viděl tři policisty, jak ten binec kolem sebe smířlivě pozorovali, aniž by sáhli k boku po důkladném pendreku z bílé gumy, pak jsem měl dojem, že jde o nevinné řádění školní třídy o hlavní přestávce za asistence benevolentního profesorského sboru. S alkoholismem mají Švédové své zkušenosti. Po dvou večerech, které jsem v Goteborgu zažil, bych málem uvěřil, že dělicí bílé nepřerušované čáry na chodnících jsou určeny pro mládence a panny, kteří ve svém povzneseném stavu mají potíže se zachováním přímého směru a rovnováhy. Ve skutečnosti tento pruh odděluje chodce od cyklistů.

Emerich Mach, Göteborg, Lidová demokracie, redakčně kráceno, 20. prosince 1975