Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Václav Marek: Rosomák z Vraních hor


foto zoousti.cz

Saami i Fin svorně hrabali ve sněhové závěji pod skalou, ač celkem věděli, že tu noční host nenechal ani šlachu z oné půlky soba, co si tu Junko včera uložil v závěji. Bylo až příliš zřejmé, že zde ve sněhu někdo hrabal po něm. A viděli také kdo. Stop tu bylo dosti a byly zcela zřetelné. Byly tu i jiné známky – a také až příliš zřetelné!

Junko surově nadával: „Aby mu to střeva roztrhalo! Proklatý otrhanec! Celého soba sežere…“ Trochu to musel přehnat, to by nebyl Saami.

Ola Fjelli zamžoural potměšile očima. Copak mu bylo po sobovi – a po Junkovi! Beztak k němu přišel s jeho sladkými řečmi jen, když potřeboval pomoci se stádem – ale něco musel říct: „Tša – to on to asi nesežral všechno na místě. Snad to má někde nahoře v té skále.“

„Do pekla s otrhancem!“, zavrčel Junko. Mrzelo ho, že Ola nenadával s ním. – Ola byl půl-Saami. Taková mezivěc, ani Saami, ani sedlák. Div že teď nedržel s rosomákem! „Aby do toho čert!“

Ola si myslel své. – Jejich skrýš v závěji byla vyprázdněna. Našli jen potrhanou kůži. – Ola se mžouravě díval po stopách. Najednou oživl. „Má jenom tři nohy! Na přední pravé má jen tři prsty. To je ta samice, co jsem měl v železech před dvěma lety támhle na Vraním fjeldě.“ Pak vyprávěl celou historii, jak chodil k železům dvakrát, třikrát za den a ještě přišel pozdě. Když jí ty skřípnuté prsty zmrzly, tak si je ta potvora ulízala pod železy a pahýlky si pak vytáhla. – Tohle byl tedy jeho rosomák!

Junke si vzpomněl, že má u kóty dole za jezerem pár silných želez. „Nalíkneme ji!“ – Ale Fín-Ola, jak mu říkali za jeho zády sedláci i Saamiové, myslel, že by to nemělo smyslu. „Ta už víc do želez nevleze, to je zbytečná práce.“ Ale Junko si nedal říct a museli pro ně. – Copak ví Fjellapp o lovu, když má ohlídat sedm set sobů!

Když léčku připravili, myslel Ola nahlas: „Ten, kdo by mohl šplhat po téhle skále…“ Ale na to nebylo pomyšlení. Hora stála rovně nad nimi, černá a nevlídná v té běli. Ještě tak pro orly a pro rosomáky, místy snad pro polární lišku.

Druhý den ráno se Ola probudil časně. Natáhl se z kůží a uprostřed kóty na ohništi rozdělal oheň. Při tom hlasitě budil spoluspáče na druhé straně ohniště: „Ty, Junko! Vstávej! Musíš k železům!“

Junko jen zavrčel: „Ty jsi vzhůru, jdi tam sám!“

„Eš, mám přece rozum! Ostatně, rosomák je tvůj“, chechtal se Ola.

Tak k železům nešli.

Asi o šest dní později, když Junke šel nedaleko kolem Vraní skály, zašel si oklikou pro železa. Byla v nich krkavčí noha. Krkavce sežrala liška, pokud byl ještě živý. Zbyla tu rozstříkaná krev. A ta noha.

Zatím rosomáčí samice honila po horách Junkovy soby. Někdy byla sama. Později v únoru si našla společníka a lovili ve dvou. To však dělá rosomák jenom koncem zimy a v létě, když má mladé. Jinak si dobře stačí při lovu sám. Jeho krátké silné tlapy nejsou na štvanici ve smečkách – tak loví šedý ocas – vlk. Rosomák se koulí po horách ve sněhu jako rukavice ve větru a za kořistí se stále víc zpožďuje. Na čase tu však nezáleží. Nakonec on stejně dojde… A pak je dvojnásob dobře být sám! – Často je možno v horách přijít na takovou cestu sobích stop – pěti deseti kusů; v nich stopa rosomáka: nahoru, dolů, křížem krážem. Míli za mílí. Den po dni. – Sobi se při tom neupachtí. Ale rosomák také ne. Po nějakém čase se však sobi přece jenom zastavují častěji k žrádlu. A nakonec jde stádo se svislými palicemi, a když se zastaví a větří, už ani nežere. Jen se dívá po stopě zpátky velkýma očima. Některý z nich frká a kašle. Šedivé boky rychle pracují a huňatá těla se chvějí. Po každém zastavení se nohy ztuhlé únavou a něčím lepkavým, cizím, boří hlouběji do sněhu, a rosomáka za nimi sníh jenom tím lépe nese.

Potom, když stádo leželo skryto za malým kopečkem, jeden býček si lehl… Z toho spánku bylo trudné probuzení.

Jednou ke konci února měl Fín-Ola to štěstí, že viděl takovou hru. To už se zase toulal na lyžích sám se svou armádní riflí a s dlouhou lyžařskou holí, těžce okovanou, se skrytým oštěpem v pochvě ze sobí čelnice. Junko byl se soby daleko odtud, ale několi drobných stádek tu kolem Vraních jezer přece ještě zbylo – jak to bývá.

Ola byl časně ráno na cestě přes horský hřbet na jihu od jezer. Když byl nahoře na fjeldě, štěkaly na něj ze tmy bílé lišky. Když přešel horský hřbet, bylo už tolik světla, že viděl skoro jako ve dne přes celou dolinu pod sebou až na druhou stráň. Najednou se rychle skrčil za nedaleký balvan. Na druhé straně, asi v půli horského úbočí se občas pohnuly dva body. Ola viděl rázem, co to bylo. Vítr od rána trochu zesílil a plnil mu oči sněhem, ale pro to on se nezmýlí. Co teď! – Na druhé stráni stojí dva rosomáci, něco tam snad žerou. Jak by se k nim dostal na dostřel? – Kolem byla jen bílá otevřená krajina a nic, za čím by se mohl krýt. Co jiného mu zbývalo: seděl skrčen na lyžích, spouštěl se volně dolů po stráni. Kolikrát mu tenhle trik pomohl s losem, s liškou až na padesát kroků. Rosomák také utíká jenom před člověkem, a když je skrčen, snad se dá oklamat a pustí ho na dostřel.

Již po několika metrech takové jízdy se zvířata na druhé straně nehybně zastavila. Pozorovala ho. A za okamžik nato vyrazila napříč vzhůru k hřebeni a k východu ke švédské hranici. Kdepak, otrhanci nečekají déle. Věří prasečím očím víc než krátkým nohám.

Ola zastavil a zůstal sedět, až obě šelmy zmizely za hřbetem hory. I pak ještě chvíli seděl. Zvířata ho mhla pozorovat skryta za některým vrškem hory. Nešlo přece o to jít za otrhancem anebo za liškou co nejrychleji, ale o to jít co nejpomaleji. Potom se spustil v sedě dolů do údolí. Tam se teprve vzpřímil a šel vzhůru proti stráni, přes zamrzlou říčku k místu, kde uprchlíci předtím hodovali. Tam na malé plošince ležel sobí býček. Díval se na lovce velikýma smutnýma očima. Strachem se už ani netřásl. Z rozervaných boků a hrdla se mu valila krev. A když se po několika pokusech postavil na vyzáblé nohy, chvíli se kymácel a pak znovu padl do svého rudého lože.

Byl to Junkův sob. Měl by ho dostřelit z křesťanské dobroty. Ale co ví Junko o křesťanské lásce! Jen by ho podezříval, kdyby to tu našel s kulí v lebce. – Tak se Ola bez otálení pustil proti ostrému východnímu větru po čerstvé stopě. Několikrát přešel cestu sobího stáda s rosomáčími tlapami jasně vytištěnými uprostřed cesty. Nahoru dolů… Když přešel hřeben pohoří, bylo tam takových cest ještě více. Některé byly už skoro zcela zaváté, jiné novější. Ale jak přibývalo dne, rostl i vítr a Ola nakonec několikrát ztratil i stopy, které sledoval. Táhly však k východu a někde je tam v závětří musí zase najít. Posléze však chodil už jenom zbůhdarma sem a tam po horách. Letící sníh ho oslepoval, že chvílemi nevěděl, má-li pokračovat, nebo se vrátit.

Když však sjel dolů po příkré stráni do doliny, za hradbami hor bylo ticho a svítilo slunce. – Pak ho potkalo podruhé toho dne štěstí – teď v podobě dlouhé řady rosomáčích stop vyrytých zřetelně v kyprém sněhu. Šelmy byly dosud pohromadě. A nyní viděl, že jedna z nich měla jenom tři nohy! – Jeho rosomačka!

Stopy šly napříč údolím přes drobné vršky v rovné čáře, jak rosomáčí stopy činí, směrem k malé skalce a k zamrzlému vodopádu hučícímu tlumeně pod sněhem. – Tam skončily v děrách mezi skalisky a závějemi. – Nebylo tu zcela bezpečno. Vedle něho bublal potok černými oky anebo hučel někde pod sněhem. Byl tady proud a bylo zde hluboko. – Ale Ola měl zkušenosti s fjeldy…

Musí je vyhrabat. Dříve se však musí ohlédnout kolem, aby mu někudy neupláchli. Možná že už jsou na cestě. Ta rokle byla zpropadeně nepřehledná.

Potom začal lámat lavice zmrzlého sněhu kolem díry. Rukama, nohama, holí. Pojednou zpod závěje zahlomozil rachot. Ola uskočil. Ale hned se zas upokojil. To rosomák mručel na rušitele… a Ola začal odhazovat veliké hroudy sněhu ještě s větší úporností. Však dole, mezi závějí a skálou bylo pro něho stále těsněji a mručení a chňapání šelem znělo stále hrozivěji. Ola se rozmýšlel. – Potom vylezl nahoru na sníh a začal dolů střílet proti skále. Vystřelil pět ran. Ale protože tady v horách se musí šetřit, zase toho nechal.

Pak dostal nápad. Slezl zase dolů a do otvoru strčil svůj dlouhý oštěp. Šelma se do něj ihned zakousla – až zuby cvakly o lesklou ocel. Pak se Ola tahal s rosomákem o hůl za ošklivého řevu… ale mezitím přitiskl pušku po délce hole a stiskl.

V témže okamžiku se přihodily nejméně čtyři věci: ohlušující rána v té úzké soutězce. Výstřelem do závěje se zvířil sníh a spousta ho vychrstla Olovi do očí. Hůl se uvolnila a dole bylo pak ticho – ale současně proti Olovi vyrazilo ze závěje huňaté tělo – div ho nesrazilo. Ola zacloumal závěrem pušky, otáčí se, míří za uprchlíkem a střílí druhou ránu současně, když šelma s hlučným plácnutím zmizí v nejbližším otvoru v ledu v bublajícím potoce.

Ola si stírá sníh s očí hřbetem ruky a jde k otvoru v ledu. Tam na okraji jsou otisky čtyř noh. Z nich jedné zmrzačené.

Jeho rosomačka! – Takhle ji dostal.

Ve smůle měl však přece ještě štěstí. Když se vrátil ke skalce a sklonil se dolů do otvoru, uslyšel z díry chrčivé sténání. Za chvíli pak vytáhl dohasínajícího rosomáka samce. Měl ránu po délce celého těla.

v Severských listech publikováno

Související články

Nový rosomák v Ústí nad Labem – 31. 10. 2012
Rosomák (Gulo gulo) – 10. 10. 2006
Václav Marek: Rosomák z Vraních hor – 17. 11. 2001

Hodnocení článku

Průměrná známka:  2,00   hodnoceno: 13 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2019 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2019. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.500.120 • onln: 1 • robot ostatni • php: 0.508 sec. • www.severskelisty.cz • 18.207.255.49
file v.20190115.000457 • web last uploaded 20190901.041847
2017:243 • 2018:219 • 2019:402