Václav Marek: U Börresenů (Na norském gruntě)

Zimní chata, foto Václav Marek

Ze všech dvorců v celém Susendalu byl jistě nejkrásnější Börresenův „Brantvoll“, dvorec na spáleném vrchu. To jméno mu dal starý Ola proto, že vypálili les na kopci, když dům před osmi lety stavěli – a už mu zůstalo. Brzy pak se oženil Hans a přestěhoval se do nového dvorce. S ním opustili Trallerud, svůj rodný domov, i starý otec s matkou a ostatními dosud svobodnými dcerami a syny. Byli tu beztak u nejstaršího syna Johana už pěkná léta na výminku. Brantvoll byl hezký dům, vzdušný, s jedním patrem, krásnými chlévy, kůlnami a stodolou, ale to, co jej dělalo tak zvláště krásným, byl sám spálený vrch a jeho okolí. Odnikud nebylo tak krásně vidět na řeku a po celém údolí, odnikud bílý zasněžený Golvertind nemohl být malebnější, než z okna nového Börresenova domu.

Hansovi se tady líbilo od první chvíle a byl tu šťasten se svou malou žínkou. Ale staré stromy lze jen těžko přesazovat. Otci se občas stýskalo po rodném gruntě. Nezmizel mu sice z tváře jeho věčný úsměv, ale přece něco jako osten smutku nosil kdesi hluboko ve svých stařeckých prsou. Byl přece jen Trallerud nejstarším dvorcem na celé Susně – a také tam bylo hezky; co na tom, že trámy byly zčernalé léty a střecha kryta jen hlínou a drny, vevnitř bylo útulno a mile. Táž stará velká jizba, v níž se za večerů scházeli u krbu, táž houpací židle, do níž si sedával otec, když se vrátil unaven z fjeldů, a vyprávěl o lovu vlků, o modrých liškách z nory pod Kviktingen a učil chlapce, jak musí sjíždět Susenfjell, aby nezlámal lyže nebo nohy, jak musí klást železa na lišku, oka na sněžné kury a vůbec, jak si musí počínat, jsou-li sami nahoře na fjeldech, když mrzne a kolem všude na pět metrů sněhu. Každý věděl, že podobné besedy se vedou na všech dvorcích od pradávna, že jsou staré stejně jako život v jejich drahé, drsné vlasti. Byla to vlastně škola, takové večerní kurzy života, jdoucí od vikingů z otce na syny. A ten byl lépe do života vybaven, jehož otec nebo dědek něco dovedl a uměl o tom při ohni u krby povídat tak, aby to vždycky bylo nové, vždycky zajímavé. A Börresenův rod, to byli opravdu fortelní lidé a dobří vypravěči. Však se také na starém dvorci scházeli sousedé z okolních samot a držívaly se tam besedy až daleko přes půlnoc. „Gammal Ola“, jak mu říkal každý, kdo ho znal, byl statný, veselý děda se slabě prokvetlými vlasy a krásnými zuby. Vypadal jako padesátník, ale bylo mu už přes sedmdesát. Ač zastal ještě notný kus práce, i na lyžích jezdil a střílel jako v dobách své slávy, přece jen si často ze žertu posteskl: „Dnes už se hodím jen k vyprávění. Už abych jenom vzpomínal, že jsem také kdysi žil a že jsem byl mlád.“ Nebyla to doslovně pravda, ale přesto velmi často nechával práci rozdělanou a odcházel z domova na Trallerud, kde se tak krásně vzpomínalo při ohni ve velké světnici. Večerní besedy, zejména sešlo-li se pár těch starých kamarádů, byly jeho nejšťastnějšími chvílemi. A protože byly teď ještě měsíce dlouhých večerů a také proto, že v předjaří je na severu vždycky tolik krásně, že člověk musí být dobře naladěn, byl také starý Ola stále v dobrém rozmaru a plný takové dětské radosti a uspokojení.

Jednou odpoledne seděl zase u krbu na Trallerudu sám se svými vzpomínkami a starým psem. Rollo vlastně ani nebyl pes, alespoň u Börresenů nebyl tak brán. Měli ostatně ještě tři hlídače. Dva měl Johan zde na starém dvorci a jednoho Brantvollští. Tohle byl spíš kamarád a strážný duch Börresenova celého rodu. Také ho neužívali nikdy k zahánění dobytka, ještě tak k lovu. Ale hlavní jeho starost byly děti. Hrál si s nimi, hlídal je, opatroval a skotačil s nimi na pastvišti. Když bylo Huldě, nejmladší dceři Olově, asi pět roků, vyběhla si jednou hrát ven mezi kůlny. Maminka si toho ihned nevšimla, a když si vzpomněla, po Huldě ani stopy; jak když se zem po ní slehne. A hned za kůlnami začínal les plný močálovišť a jezírek a na druhé straně letěla divoká, dravá Susna. Volali ji, hledali ji všichni – i sousedé z nejbližších dvorců několik hodin po celém lese, však sotva asi by ji našli, nebýt zrzavého Rolly. Tenkrát byl ještě mladý, hezký psík, ale dnes už ztrácí čich, oči mu sotva slouží, také srst už není tak rudá, jak byla. Přesto však zůstal věren své lásce. Dál hlídá děti, malou Ká zde na starém dvorci i Veslu na spáleném vrchu a shání je, kdykoli se někam zatoulají. Rollo nedovedl sice žádný cirkusový kousek, ba neměl vůbec žádnou drezúru, ale měl zdravý instinkt, dovedl pochopit, co na něm lidé chtějí, rozuměl vlastně lidské řeči. Skutečně! Rollo měl rozum. Kdykoliv Ká něco provedla, zač měla sklidit maminčin hněv, Rollo první poznal, že bude bouře, sedl si vedle děcka a plakal. „Né“, vyl – to umí každý pes. Rollo skutečně plakal. A Ká potom opřela svou buclatou ručku o jeho tělo a plakala s ním. Ale Rollo se uměl i smát, téměř tak, jak se lidé smějí. Jen lidskou řečí mluvit nedovedl. Takový byl Rollo, starý Börresenův kamarád.

Teď seděl vedle krbu a snad také přemýšlel jako starý Ola o tom, jak čas letí a jak byl kdysi mlád. Slunce se zatím sklonilo nad fjeldy a do údolí lehl chladný stín. Ale nahoře na stráni zářil ještě sníh odrazem rudých paprsků slunce. Na mýtině, na odváté Johanově louce přeběhl chvílemi bílý zajíc; snad si hledal místo, kde zasedne k hodům, až šero přemůže jeho strach a nebo bázeň ustoupí hladu.

„Ty, Rollo, je tak hezky, což abychom si vyšli zalovit?“ zahovořil Ola a už snímal Johanovu pušku se stěny.

Šli. Oba byli staří, kdesi nedaleko konce své životní dráhy, oba měli však vřelou, rudou krev. A lov, ba i jen vyprávění o něm, rozehřál starého Olu stejně jako dříve, když byl mlád. Medvěd už nikdy nebude jeho trofejí tak jako kdysi. Nesvedl by to ani ty úmorné pochody za ním, to cítil jasně. Ostatně kolik těch brumlů bude ještě v celém Norrlandu? Beztak poslední, který tu byl střelen, byl ten jeho a to už je hezká řádka let. Tenkrát Hulde začínala chodit a dnes – jaká je z ní statná, štíhlá krasavice. Jak ten čas letí, vždyť je to už přes dvacet let. Čas – roky, stále jen roky se pletou, když má člověk osmý křížek a svět kolem je tak krásný. Pomalu už člověk nedovede přemýšlet bez toho, aby si nevzpomněl, že stárne. „Nu což, Rollo, budeme chodit už jenom na zajíce!“ Ale byli už nedaleko louky, a tak Ola nechal vzpomínky a snažil se jít co nejtišeji. Šlo to velmi ztěžka, neboť sníh zatím na povrchu zmrzl a lámal se s hlasitým praskotem. Na louce při té straně, kudy přicházeli, panáčkoval statný ušák, ale byl velmi neklidný. Jistě už zaslechl šramot. Ještě několikrát zahopkoval, schoval se za kopečkem země, zase se vzpřímil a pak prchal.

„Zatra… ! Rollo, on měl nohy,“ zkonstatoval Ola, ale jen dořekl, vyřítil se z lesa zajíc postrašený zvukem lidské řeči a docela hloupě letěl nedaleko přes louku. Bác! – zahřměla stará brokovnice, zajíc se převrátil ve vzduchu a kus dál dopadl k zemi. To ovšem bylo příliš mnoho na Rollovy nervy, neodolal a hlasitě štěkaje vyrazil prudce za ušákem. Ale jen pět či šest skoků a skočil přední nohou za nějakou větev skrytou ve zmrzlém sněhu a převalil se s bolestným zavytím přes hlavu na záda. Nohu sice vytáhl z rozsošky ven, ale byla zlomená a silně pohmožděná. Svět se s ním točil a sníh se mu zdál nějaký šedý, ani svým očím věřit nemohl. Co se s ním jenom stalo, proč padl – a teď ta bolest – a kde to vlastně bolí? Noha, či nohy, či v mozku?

Ola plakal, když viděl, co je s jeho starým druhem, a když ho sbíral se sněhu do náručí a snášel dolů do statku. Pušku i zajíce nechal tam, kde byli. Johan z okna viděl otce se psem v náručí, proto jim běžel vzhůru naproti, aby – bude-li to vážné – mohl vzít psa sám a ulehčit otci. Snesli ho dolů, uložili u krbu, vymyli mu ránu, přisadili zlomené kosti a obvázali. Rána byla zlá a při Rollově stáří opravdu nebezpečná. Bylo mu přece už osmnáct let. Zprvu se zdálo, že to předrží, ale později mu celá noha otékala a třetí den bylo zřejmé, že zajde. Marně ho těšila krásná Olova dcera a mazlila se s ním nejhezčími jmény. Pátý den Rollo skonal. Tak skoro jako lidé umírají. Však skoro tak jako by člověk odešel bylo teď na obou dvorcích. Starého otce to trápilo nejvíce; přičítal si vinu na Rollově odchodu tím, že ho vyzval na ten osudný poslední výlet. A připadalo mu, že se starému věrnému psu špatně odvděčil za Huldu a vůbec za ta léta. „Proč?“ říkal si v duchu. „Není nám dáno, abychom poznali, kam až je pohoda, kde ještě slunce svítí a kde vlastně už začíná bouře, kde začíná krize, kde vlastně začíná konec!?“

doba vzniku 2. polovina třicátých let v Susendalu v Norsku