Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Život Sámů


Přepychová »gamme« s dveřmi, oknem a vchodem
pro věrného psa, foto Nino Bùssoli

Někdo možná ví, kdo jsou Sámové, jiný snad ne. Tedy od začátku. Je to asi 32 tisíc lidí žijících na severu Evropy, ponejvíce v severním Norsku a Švédsku a z malé části i ve Finsku a Rusku. Žijí tam jako rybáři, dělníci, trochu i rolníci a kromě toho odpradávna jako pastevci sobů. Dnes o nich není známo skoro nic jistého, ani co do jejich počtu: když totiž rozlišujeme mezi národem a rasou. Žijí tu pomíšeni se čtyřmi sousedními národy, jejichž vyspělejší kultura svádí k stálému odnárodňování. Jakmile Sám přestal chovat soby, zapomíná často na svůj lid a během dvou generací je z něj Švéd, či co jiného. Nejsnáze probíhá odnárodnění ve Finsku, nejvíce ztuha v Norsku.

Až do nedávných dob se o Sámech věřilo téměř obecně, že jsou příbuzní Finů; dnes má však každý jednotlivý lappolog plnou volnost myslit si o tom, co chce, a tak se původ Sámů hledal takřka všude od Altaje až do Norska a daleko na jih Evropy. Kazatelé a učitelé o nich také někdy mluví jako o desátém kmeni vyhnaném z Izraele. Tvrdí například, že Jubmel či Ibmel – Bůh je totožný s Jehovou.

Že by Sámové měli svůj původ v místech, kde nyní žijí, je domněnka vlastně již stará, byla však odložena a až dnes přichází znovu posílena vědeckými fakty. Je fantastické tvrdit, že by maličký kmen lidí po tisíce let mohl žít na několika výspách skal čnících daleko do hrůzy oceánu z věčných ledů posledního glaciálu. Je to nepravděpodobné. Protože pak led stálým pohybem vyhladil skály a setřel všechny stopy, není tu dnes jediného přímého důkazu v jakémkoli starém nálezu. Vše nejstarší, co bylo nalezeno a co se zahrnuje pod pojem "Finmarkien" není asi starší než 6000 let. A přece, zabloudíte-li do začarovaného kruhu vědeckých dohadů z geologie, klimatologie, botaniky, zoologie, okouzlí vás tato fantasie svou promyšlenou elegancí a surovým naturalismem. V těchto různorodých dohadech musí být tedy celá řada omylů. Ostatně přímo usuzovat z pradávného rozšíření ledů, z několika vzácných endemických rostlin a zvířat a z několika starších sídlišť na to, že by tu mezi ledy mohli žít lidé, je příliš odvážné.

Když se tu tak žádný lappolog nemůže pochlubit křestním listem Sámů, bylo by na místě, aby se přestalo mluvit o pygmejích a hyperbrachicefálech s přízvukem, jaký se těmto slovům obyčejně dává. Zejména když to neodpovídá skutečnostem, které antropometrem spolehlivě naměříme. Z těchto několika slov je zase zřejmé, že stejný chaos panuje i o jejich rasovém základě: Sámové byli zcela vážně pokládáni za trpaslíky z pohádek, za finnougridy a asiaty, za protomorfní rasu eurasijskou, či arktickou. Posléze se jim prostě říká lappoidi, čímž jsou isolováni sami pro sebe. Z této isolace je zachraňuje polský badatel Czekanowski pojmem laponoid a zapojuje je tak do širokých perspektiv evropských. Z toho musí být patrno, že věc není snadná a nikterak nám v roce 1946 nepomáhá v řešení Bo Lundmann tvrzením, že tento malý nárůdek je tvořen dvěma rasami, z nichž jižní má krevní skupinu hypernordickou (B hluboko pod 5 %) a ona severní rasa mongolskou (B nad 10 %), což ostatně není dosud ověřeno.

Sámové jsou nižší postavy, mírně širokolebí, mají světlou pleť, vlasy kaštanové, ale i světlé či černé. Říkalo se o nich, že jsou šerední, pokřivení, že mají křivé nohy, že jsou líní, zlí, že lžou a čarují, a říká se to dosud.

Stejně tak se mluví o míšencích mezi Sámy a Nory aj. a jak to tak bývá, jsou tyto věci vysvětlovány rasovou méněcenností a insanitou. Tak to činí na severu každý sedlák a antropolog. Prostřednictvím rasového biologa Mjöena se toto sdělení dostalo i u nás do pojednání tak kritického antropologa, jakým byl zemřelý dr. Matiegka. Tyto a mnohé jiné věci lze vysvětlit také jinak. Ovšem, není to tak snadné. Svádět rozdíly kultury na rasu je pro vědu daleko pohodlnější.

Primitivní Sámové sami věří v osudovost krve. Přitom je však zajímavé – a není to nedůležité – že oni, vědecky odsouzeni k méněcennosti a opovržení, sami se nikterak necítí být nižšími lidmi. Opovrhují svými sousedy a pokládají je za horší sebe, byť to i činili čistě nevědecky. Daro či taro značí Švéda, Nora, Dána a pochází od slovesa taret – podvádět. Jako národ jsou však nepatrnou menšinou; a jako pastevci sobů se svým stále nejistým majetkem divoce běhajícím po horách jsou sociálně slabší. Z toho vzniká a roste onen proces vývoje k sociálnímu rozštěpení a nedorozumění.

Řekli jsme již, že Sámové se živí všelijak. Ale jejich tradičním zaměstnáním je odedávna chov sobů. Je to však tvrdý život. Někdy zpodvečera do sněhové bouřky zavyje hladový vlk. Stádo sobů zaváté bouří někde ve fjeldech zvedne parohaté hlavy a bez rozmyslu vyrazí na zběsilý útěk. Pro Sáme není více ani pomyšlení na spánek. Celá osada, muži i ženy od deseti let vskočí rázem na lyže a v těžkém umáčeném sněhu se dávají do hor. Hory jsou však ztraceny venku v noci v sněhovém přívalu; a za sobím stádem vichřice zametá každou stopu. Zde ovšem pomůže pes! Někdy také ne; ale i tak, bez psa by nebylo Sámů. Už na starých skalních kresbách na severu je vedle člověka a sobů také pes. Bůhví, kdo kresby namaloval a co jimi chtěl říct. Snad tento samý příběh, který mi tu vyprávíme.

Než lidé dospěli k sobům, vlci stádo rozrazili a rozptýlili na všecky strany. Začíná beznadějná práce. Vše kolem je ztraceno v temnotě noci a ve vánici bouře. I hory, skály, nebezpečné rokle. Stejně i zrádné proudy v řece či v jezerech, leduprosté a jen zaváté sněhem. O tom staří Sámové vědí. A bouře ani slepota je nepomátne. Zato někde jinde na nějaké tůni, kde váha sněhu prolomila led a vytlačila vodu až k povrchu bloudí hledající člověk. Takové nepředvídatelné změny jsou ošklivé. Na lyže mu namrzají těžké ošlapky sněhu a v bouři je lehce slyšet čvachtání sněhové břečky. Neprůhledná noc se pojednou mění v tajemnou hrůzu. Každičkou minutu se kolem v běsnění živlů končí nová tragedie. Sobí život a mladý lidský život mají náhle stejnou cenu.

Na člověka se dnes vlci už přímo neodváží, ani na mladého, zejména když vědí, že všichni ti lidé jsou venku kvůli nim. A to vlci vědí. Vědí také, zdá se, to že jen v té bouři se smějí odvážit tak blízko k tábořišti. Jinak by je jejich vlastní stopy zradily, a buď koule z pušky, anebo po úmorném závodu, při němž by jim z tlamy visela krvavá pěna, by ostrý oštěp rozdrásal jejich bok a tudy by potom utekl život. Věděli, že v dobrém sněhu, s dobrým počasím a s čerstvou zrádnou stopou tomuhle údělu nelze téměř uniknout. Alespoň staří vlci to věděli. Měli své zkušenosti s horami, se sněhem i s lidmi. Sámové ovšem stejně dobře vědí, že horská bouře drží s vlky. Tady každý ví své! Ale přece záleží na tom, jak dobře to ví. A tak zde v temnotě a hrůze arktické noci a bouře umírají vedle sebe sobi, vlci i lidé. Starý Sám sice nezabloudí v bouři, třebaže nevidí špičky svých lyží, ale nezkušení a mladí občas zaběhnou příliš daleko do bouře, či se zřítí se skal, utonou v proudech, či usnou vysílením a mrazem. Sněhová bouře jim potom ustele lože a zamete každou stopu. Místopisná jména někdy o tom nesou svědectví. Tak může skončit kterákoli zimní noc.

Obyčejně jde však zima klidněji v dnešních dnech než před stovkami let. Tehdy bývalo více vlků i více rosomáků a jiných dravců a kromě toho byly tu horší věci: ze všech stran se k Sámům hrnuli obchodníci, výběrčí daní tří různých králů, všelijací dobrodruzi a lupiči a těm všem bylo těžko vyhovět. A ještě dříve před nimi neklidné čudské hordy, které prý snad v dávnověku naučily Sáme "finskému nářečí", kterým Sámové mluví dodnes, především je však olupovaly, plenily jejich chýše, vraždily muže a unášely děti a ženy. Protože Sámové žijí rozptýleně, byli proti takovým návštěvníkům zpravidla bezmocní. Jen náhodně se proti nim mohli srotit, jindy si pomáhali lstí; ponejvíce však byli přepadáni jednotlivě a potom útěkem zachraňovali nahý život. Protože ústup se stal jejich tradičním bojem a přešel do jejich mentality, říká se o nich, že jsou bázliví. To je však sotva pravda. Právě na Sámech je nejlépe patrno, jak národ prohlašovaný obecně za bázlivce dovede po celá staletí žít udatný život.

Viděli jsme, kterak Sámové stojí isolovaně mimo okruh evropské civilizace a kterak byli v této samotě po svém způsobu šťastni. Podívejme se nyní, do jaké situace je tento jejich způsob života a celý postoj přivedl.

Celá řada pozorovatelů jim čas od času prorokovala brzkou zkázu a konec života: i jako národu a jako rasové složce v obyvatelstvu severu. Uplynula však již celá staletí a Sámové přesto žijí po starém způsobu dále. Je to ostatně spodivem! V některých krajích provozují dnes chov sobů skoro výhradně jen staří mládenci; zejména v jižních Lappmarkách. Zde je totiž odliv omladiny do měst největší. Především dívky odcházejí z hor. A protože jich není právě mnoho, v poměru k masám obyvatelstva ve městech, ztrácí se takzvaná sámská krev a rasa skoro beze stopy. Tyto ztráty snad nahradí pozvolný příliv sobích Sámů i se stády od severu. Tohle stěhování začalo vlastně již v půlce 19. Století a pokračuje dodnes. Vzniklo však zcela náhodně a nikoli přelidněním severu! Vytyčením hranic a zákazem tradičních tahů byly četné pastviny znehodnoceny; Sámové je tedy opouštějí. Usazují se na jihu v pastvištích zpola vylidněných. Této situace si na severu ještě nevšímali a mluvili o nahrazování úbytku odnárodněním ze severu. Aby se nemusely revidovat mezinárodní konvence, severské státy tuto emigraci podporují a stěhování má často charakter nucené deportace – ovšem bez dozorčích orgánů. Že přitom dochází k třenicím a nesvárům, pochopí každý, kdo ví, jak nezbytnou podmínkou chovu je klid a dodržování starých zvyklostí. Dalším momentem neshod je značný rozdíl mezi severní a jižní sámštinou. K porozumění nepřispívá ani to, že samotný způsob chovu sobů na severu se liší od jižního. Sami Sámové jsou si celkem jasně vědomi tohoto stavu věcí a jsou mezi nimi i lidé, kteří by rádi v tomto ohledu něco učinili a nějak povznesli svůj lid. Mezi nimi se velmi živě diskutuje. Věc není však nijak jednoduchá. Dnes je tento malý národ rozdělen čtyřmi státními hranicemi, probíhá silné odnárodňování a jenom ta část lidu, která chová soby, si zachovává svůj národní charakter. Viděli jsme již, že být pastevcem sobů není jen tak; a jsou tu zákony a ohledy k sedlákům, předpisy, kterým není konce. Přitom je ale prospěšné, když z kamení severských plání někdo vyrábí peníze. Jsme v končinách, kde jinak pouze vlk by se uživil. Sámové jsou v podstatě užitečná rasa! A toho jsou si skandinávské úřady plně vědomy.

Každý pokus sámské inteligence o probuzení lidu přichází tak na všech stranách do rozporů se silnými zájmy, se starými tradicemi a s pevnou organizací. A tak při všem tom štěstí svobodných dětí přírody najdeme sotva kde jinde právě ty nejnadanější lidi tak hluboce nešťastné a rozervané. Tak úplně k ničemu! Obecně se tedy věří, že Sámové každého nadání a průbojnosti. Podle literárních výrobků uveřejněných Sámy by se tak skutečně zdálo. Některé jsou sice velmi hodnotné, ale průbojnost nemají. Kromě těchto dostaly se mi však do rukou i takové, které nebyly uveřejněny a které by asi dnes nikdo neuveřejnil! A literární kvality jim nechyběly. Co v nich bylo živelné síly a touhy žít! Co dramatické rozhodnosti, ať už si je konec jakýkoli.

Nakonec přece Sámové pochopili, že jim chybí organizace. V posledních letech se tedy horečně burcuje zájem o organisovaná sdružení. V Norsku byl vloni učiněn pokus o založení zemské sámské organizace. Všecka snaha byla marná. Nyní byl pokus opakován, zvrátil se však v organizaci chovatelů sobů, čímž se nepřímo dostává pod dozor státních orgánů.

Je pravda, že skandinávské státy jsou vůči Sámům tolerantní. Ale tato otcovská laskavost a péče kupodivu pobuřuje mladou krev: "jinde potlačují minority násilím, tady je umoří touhle péčí a zájmem", řekl mi jednou jeden takový rebel. Něco na tom skutečně je: Sámové se stali turistickou atrakcí. Byli dokonce i vystavováni ve skanzenu u Hagenbäcka a kde jinde. A dnes za nimi táhnou stáda zvědavců, mezi nimiž je snad jen jedno procento vedeno opravdovým zájmem a porozuměním. Podle toho se pak taková setkání zakončují. Poslyšte několik úryvků z vyprávění sámského mládence o sámské pouti:

"Na začátku je to samá pohoda; a má-li člověk na sobě sámský kroj, všichni se jen usmívají, prohlíží si tě a fotografují, při tom velice pěkně konversují, no a sluníčko svítí. A tak dále.

Večer se pak někde tancuje. Tam se ale na sámského chlapce nikdo nesměje. Všude jen stojí v cestě. Většinou je stejně vykáže policajt ze sálu, protože si přihnuli jako všichni druzí. Zato naše děvčata mají lepší kurs. Jenže teď na ně jdou bez rukavic, teď už se moc nekonversuje! A někde venku u nějaké spíže v lese člověk může odposlouchat veškerou sprostotu světa za docela krátkou chvíli. Rád bych jenom věděl, zda by děvčata jiných národů s takovými busy šla. Našim se to, zdá se, docela tak líbí. My chlapci jsme mezitím zdegradovali na lappsvinu a srotili se někde v koutě. Nakonec to ovšem skončilo děsnou pranicí. Museli jsme utéct do lesa, protože jich bylo desetkrát tolik."

Václav Marek

Ediční poznámky

1. Tento text pochází z druhé poloviny 20. století, byl však napsán ještě před protestními akcemi konce 70. let, kdy norští Sámové protestovali proti výstavbě monstrózní přehrady na svém tradičním území v kaňonu řeky Alty. Od té doby se hodně změnilo, Sámové nejsou považovani za jakýsi prapodivný národ kdesi na severu, neukazují je ani ve skansenu – naopak se pro uvědomění jejich identity udělalo velmi mnoho, zřídil se i Sámský parlament v Karasjoku, který sice nemá zákonodárnou moc, ale na druhou stranu v něm Sámové rozhodují o své zemi sami a ve státních parlamentech Norska, Švédska a Finska mají právo veta. Takže Markovu textu chybí poslední kapitola. Tu ale již nestihl napsat… Václav Marek zemřel

2. Václav Marek ve svém původním rukopise používá pro sámský (laponský) národ historický tvar Saamijové resp. Saamijci. V rámci jednotného pravopisu v Severských listech a současného trendu jsme Markův historický tvar změnili na Sámové. Obdobně jsme upravili i odvozené tvary a přídavná jména.

redakce 22. dubna 2001, 22. listopadu 2010

v Severských listech publikováno

Hodnocení článku

Průměrná známka:  1,29   hodnoceno: 7 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2019 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2019. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.505.888 • onln: 3 • robot ostatni • php: 0.549 sec. • www.severskelisty.cz • 3.234.214.113
file v.20190115.000457 • web last uploaded 20190901.041847
2017:235 • 2018:205 • 2019:169