Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Ninni Holmqvistová: Zrakový klam

Ukázky z textů

Potkávám je na schodech. Ženu a muže. Pokaždé se usmějí a řeknou mi ahoj. Taky se usměji a taky jim řeknu ahoj. Bydlí v druhém patře, vím to, protože jsem je tam viděla vycházet ze dveří, na kterých je napsáno Nilssonová/Hägerstrand. Já bydlím ve čtvrtém patře.

Jednoho dne mi omylem přišel dopis adresovaný A. Hägerstrandovi. Jdu s ním dolů a zazvoním.

„Pošťák ho hodil do schránky mně,“ vysvětluji. „Ale je pro vás.“

„Mockrát děkujeme,“ radují se a já se právě chci obrátit a vrátit se k sobě, když se zeptají, jestli nechci jít na chvíli dál a dát si s nimi kafe.

Souhlasím, pustí mě do předsíně a pak se navzájem představíme.

„Mikaela,“ řekne ona.

„Andreas,“ řekne on.

„Miranda,“ řeknu já. „Bydlím úplně v posledním patře vlevo.“

Mikaela a Andreas mají čtyřpokojový byt. Já mám dva pokoje. Jdeme do obýváku a tam stojí podnos s termoskou, krabicí mléka, cukřenkou a dvěma šálky. Mikaela donese ještě jeden šálek, a když se vrátí, začnu konverzovat: „Jak dlouho už tady bydlíte?“

„Jak je to vlastně dlouho, Andreasi? Čtyři roky? Nebo pět?“

„Kolik vlastně? Nastěhovali jsme se sem, když jsem skončil ekonomku. Před pěti lety.“ Obrátí se ke mně a dodá: „Jsem inženýr ekonomie.“

„Fakt?“ usměji se, protože nemám ani potuchy, čím se takový inženýr ekonomie zabývá. Asi je to z mého úsměvu poznat, protože Mikaela začne vysvětlovat: „Andreas pořád jen počítá. Čísla, součty, plusy, minusy, netto a brutto, má dáti a dal. Počítá a počítá. Protože to, co nejde spočítat, neexistuje. Je to tak, Andreasi?“

Neodpoví jí a obrátí se znovu ke mně: „Ty vypadáš na umělecký typ.“

„Nevím, co jsem za typ,“ odpovím a pak se zeptám Mikaely, co dělá ona.

„Jsem ředitelka centra pro autistické děti,“ řekne.

„Takové ty tiché děti,“ zamumlá polohlasem Andreas.

„Nejsou tiché,“ namítne Mikaela. „Ale nemluví.“

„To je to samé,“ trvá na svém Andreas.

„Vůbec ne,“ odporuje Mikaela. „Dáš si ještě trochu kafe?“

Zvedne konvici a tázavě na mě pohlédne, ale já zdvořile odmítnu a vysvětlím jim, že mám ještě spoustu práce. Pak vyjdu zase nahoru k sobě.

Jednoho dne se vracím z města, byla jsem nakoupit zeleninu, a přicházím k domu zároveň s Andreasem. Když stavím kolo do stojanu, zeptá se mě, jestli nechci pomoct odnést tašky s nákupem, a aniž by čekal na odpověď, zvedne tu nejtěžší, ve které je zelí, řepa, brambory, mrkev, jablka a pomeranče. Jdu za ním a nesu tašku s brokolicí, žampiony a salátem.

Ve druhém patře mu poděkuji za pomoc, ale on trvá na tom, že mi odnese tašky až nahoru, a když namítnu, že to není třeba, zazubí se: „Udělám to rád.“

Když však dojdeme do čtvrtého patra, nemůže popadnout dech, a když odemknu a odneseme tašky do kuchyně a postavíme je na stůl, zhroutí se do židle. Pochopím, že bych mu měla něco nabídnout, a tak dám vařit vodu na kafe.

„Pěkný byteček,“ chválí, když vstoupíme do obýváku. „A jak je světlý,“ dodá a pokyne rukou k velkému oknu na jih, kterým je vidět nebe a střechy, ptáci a mraky.

Sedne si na pohovku, já si sednu do křesla a naliji sobě i jemu kávu. Pije ji jen s cukrem, já si do ní dám mléko.

„To jsou ale pěkné obrazy,“ řekne. „To jsi malovala sama? Tak přece jsi umělkyně?“

„Já nemaluji,“ odpovím. „Pracuji s hlínou.“

„Tak jsi sochařka nebo keramička?“

„Nevím,“ řeknu. „Ještě jsem se nerozhodla. Vlastně je to jen taková vedlejší činnost, spíš koníček. Aspoň prozatím.“

„Ale baví tě to. Chceš udělat kariéru.“

„Jak se to vezme,“ odpovím. „Asi mě baví spíš ta práce samotná než nějaká kariéra.“

„To nechápu,“ diví se Andreas. „Práce a kariéra je přece totéž.“

„Opravdu?“ ptám se.

„Máš tu něco, co jsi vytvořila?“

Neodpovím, jen pozvednu konvičku na mléko a cukřenku, které stojí na podnose na stolku mezi námi. Pak ukážu na sošku na okně. Andreas ji zvedne, otočí ji a různě ji převrací. „Zajímavé,“ řekne nakonec. „Je to muž, nebo žena?“

„Nevím,“ přiznám. „Klidně to může být obojí.“

Andreas potěžkává sošku v ruce a zamyšleně mě pozoruje. „Proč žiješ sama?“ zeptá se.

„Protože chci žít sama.“

„Tomu nevěřím. Člověk si samotu dobrovolně nevybírá.“

„Člověk si může vybrat, co chce,“ namítnu.

„Aha, tak taková jsi. Taková, co si myslí, že si člověk může vybírat.“

„Co ty si o tom myslíš?“ ptám se.

„Myslím si, že věci se prostě dějí.“

„Ale vždyť to je to samé,“ usměji se.

Andreas postaví sošku zpátky na parapet.

„Proč žiješ sama?“ ptá se znovu.

„Protože chci,“ opakuji.

„Špatně,“ řekne Andreas. „Žiješ sama, protože nemáš na vybranou. Něco se ti stalo. Něco, co způsobilo, že si nemůžeš vybrat.“

„Vybrat si můžeš vždycky,“ protestuji, ale Andreas zavrtí hlavou.

„Žena jako ty by neměla žít sama,“ přesvědčuje mě.

„Proč ne?“ ptám se, ale on se podívá na hodinky a řekne, že už musí běžet, protože dneska vaří večeři on.

Dělím se o ateliér s třemi dalšími. Máme každý svou místnost ve starém skladišti v jednom domě, co se má bourat. Je v něm proto hrozně nízký nájem, jinak bych si to nemohla dovolit.

Řeklo by se, že ve skladišti budou silné zdi, ale není to pravda. Když tu jsme všichni čtyři najednou, je tu takový rámus, že se jen stěží můžu soustředit na práci. V takové dny toho nechám, jdu domů a dělám něco jiného. Občas zajdu do Výstavní síně.

Vlastně si umění ani tolik neprohlížím, jen se bezcílně toulám světlými sály, procházím se po bílé dřevěné podlaze, pod střešními okny, jako by prostor byl prázdný a žádná výstava v něm nebyla. Možná bych stejně dobře mohla chodit po parku nebo se procházet u moře, ale parky a městské pláže nemám ráda, jsou takové nepřirozené, takže vyjde nastejno jít do Výstavní síně, i když kresby, litografie, sochy a instalace jen tak míjím, a jestliže se před nějakým výtvarným dílem zastavím, tak je to spíš jen naoko.

Až jednou. Jednou jsem se nezastavila jen tak. Jeden obraz mě opravdu upoutal. Představoval pouštní krajinu. Je písčitá a kamenitá, slunce pálí, ale slunce není na obraze vidět, jen to, jak silně září, až suchá půda praská, a z puklin v zemi lezou pavouci a malinkaté ještěrky. To je jediná známka života. Nejsou tam žádní lidé, vůbec žádní savci. A žádné rostliny a žádná voda. Jen ta vyprahlá půda, jen ničivá sluneční záře, která tak mocně oslňuje, že po chvíli musím zavřít oči.

Stojím před obrazem se zavřenýma očima a najednou slyším, že někdo hned vedle mě říká: „Mirando!“ Otevřu oči. Stojí tam Mikaela.

Jdeme do restaurace dát si něco malého k jídlu. Jíme salát, krevetovou polévku a chleba.

„Andreas mi říkal, že jsi sochařka,“ začne Mikaela. „S jakým materiálem pracuješ?“ Mluví a tře si při tom rameno. Tváří se, jako by ji bolelo.

„Většinou s hlínou,“ vysvětluji. „Červenou a bílou.“

„A nevytesáváš taky?“ pokračuje a pořád si mne rameno. „Třeba z kamene?“

„Ne,“ odpovídám. „Kámen zabírá moc místa. A nadělá to spoustu hluku. Poslyš, tebe bolí rameno?“

„Příšerně. Rameno a krk. Občas mě to rozbolí, když v práci někoho zvedám.“

„Zvedáš? Já myslela, že pracuješ s autistickými dětmi.“

„Některé z nich jsou i tělesně postižené. Jsou těžké jako balvany. Asi bych měla zajít k chiropraktikovi. Nebo aspoň na masáž.“

„Já umím masírovat,“ řeknu.

Jdeme domů, vystoupáme po všech schodech až k mému bytu a jdeme do ložnice. Mikaela se do pasu svlékne, lehne si na břicho na postel. Já se posadím rozkročmo na ni, naliji si do dlaně trochu masážního oleje, třu dlaně o sebe a zahřívám ho. Když je teplý, položím jí ruce na ramena, pomalými, táhlými pohyby jí roztírám olej po ramenou a krku a po zádech, až se celá leskne a je rozehřátá. Pak začnu hníst, pozvedávat a rozhýbávat svaly, až povolí a jsou měkké.

Mikaela celou dobu mlčí, žádná z nás nic neříká, ale pak si v kuchyni každá dáme jedno pivo a ona promluví: „Chceš se se mnou kamarádit? Víš, já vlastně nikoho nemám.“

„A co Andreas?“

„To ano… Ale víš, jak to je. S muži. On mě nevidí. Občas mi připadá, že mě hledá, i když mu stojím přímo před nosem, úplně na ráně. Připadá mi, jako by tam ani nebyl.“ Ztichne a prohlíží si ruce. „Víš,“ pokračuje po chvíli, „někdy mi připadá, že my ženy jsme prostě samy. Že to tak je a nic se s tím nedá dělat. Někdy si můžeme vytvořit iluzi soužití, vzájemného pochopení. Ale v hloubi duše jsme samy.“

„Opravdu si to myslíš?“ ptám se.

„A ty ne?“ řekne.

Pokrčím rameny. „Nevím. Nemám s tím skoro žádnou zkušenost.“

„S čím? Se soužitím, nebo se samotou?“

Nevím, co na to odpovědět, a tak znovu pokrčím rameny. Mikaela mě mlčky pozoruje, vpíjí se do mě pohledem a já nevím, co mám udělat, tak se usměji. Usměje se také. „Víš, co si myslím?“ prohlásí. „Že jsi hrozně zvláštní člověk.“

„Jak zvláštní?“

„Nevím. Jsi jiná než ostatní, co znám.“

„A jací jsou?“

„Takoví… obyčejní. Jako každý druhý. Obyčejní smrtelníci.“

Nakloní se ke mně přes stůl, vezme mě za ruku a dá hlavu na stranu. „Řekni, že se chceš se mnou kamarádit,“ prosí a mne napadá, že to klidně můžu říct.

„Chci se s tebou kamarádit,“ řeknu.

Sobota ráno. Někdo zvoní. Vylezu z postele, natáhnu si župan a jdu otevřít. Je to Andreas. „Ty jsi ještě spala? Promiň.“

„Tos nemohl vědět,“ mávnu rukou. „Co bys rád?“

„Dozvěděl jsem se, že jsi masérka.“

„Já jen umím masírovat,“ opravím ho. „Ale masérka nejsem.“

„Ať je to, jak chce,“ řekne, „mě bolí rameno a celá ruka. Mám to z toho, že sedím v práci pořád u počítače.“

„Tak přijď odpoledne,“ navrhnu. „Ve tři. Jestli se ti to hodí.“

„Ve tři by to šlo,“ souhlasí. „To stihneme tak akorát, než se Mikaela vrátí domů. Tenhle víkend má službu.“

Odejde a já se obleču a jdu do ateliéru. O sobotách a nedělích tam bývá klid. Lidé, se kterými se o něj dělím, mají rodiny a víkendy tráví s nimi.

Nastavím si budík na půl třetí, abych nezapomněla na Andrease. Pak se dám do práce.

Modeluji vázu. Měla by být tenká a křehká, s dlouhým úzkým hrdlem, takže se do ní voda bude muset nalévat trychtýřem. Ale zato bude mít veliký, kulovitý spodek, do kterého se toho hodně vejde. Netočím ji na kruhu. Válím dlouhé tenké hádky z hlíny, pak je svinu, přitlačím k sobě a uhladím, až vznikne tenoučká, stejnoměrná stěna kolem prostoru, který se bude plnit vodou, až bude váza hotová.

V půl třetí zazvoní budík. Odcházím domů.

Andreas přichází přesně ve tři. Zavedu ho do ložnice, řeknu mu, aby se svlékl do půl těla a lehl si na břicho na postel. Pak jdu do koupelny pro masážní olej. Když se vrátím, leží na břiše, ale nesvlékl se jen do půl těla, je nahý celý, jen zadek má přikrytý ručníkem.

„Nelekej se,“ omlouvá se. „To je jen způsob, jak ti dát najevo, že chci, abys mě namasírovala celého.“

„Chápu,“ řeknu. „A ničeho jsem se nelekla.“ Pak se na něj rozkročmo posadím, naliji si do dlaně trochu oleje a zahřívám ho v dlaních, on mezitím otočí hlavu, podívá se na mne a ujišťuje se: „Takže proti tomu nic nemáš? Nevadí ti, že chci namasírovat celé tělo?“

„Ne,“ odpovím.

„Jestli chceš, tak ti to klidně zaplatím,“ navrhuje.

„To nemusíš,“ řeknu. „Můžeš pak namasírovat zase ty mě.“

„Ale já nevím jak.“

„Na tom nic není. Musíš se naučit naslouchat rukama.“

„Ty jsi fakt jiná. Takový ten alternativní typ.“

„Pssst,“ zašeptám a položím mu rozehřáté, naolejované ruce na záda a on automaticky vydechne, dlouze vydechne a pak mlčí, jako by mu došla slova.

Pak už mezi námi nepadne ani slovo, dokud se nepropracuji přes jeho ramena a krk, záda a hýždě, zadní stranu stehen až na lýtka. Pak ho musím požádat, aby se otočil. Udělá to, pořád nic neříká, přehodí si ručník přes pohlaví, já si kleknu vedle něho a začnu mu masírovat hrudník, dlaně a paže a pomalu postupuji dolů.

Když jsem mu namasírovala nohy a jemně protáhla všech deset prstů na nohou, zjistila jsem, že usnul. Přikryji ho dekou, aby mu nebyla zima, a nechám ho spát. Jdu do kuchyně, umyji nádobí, pak se dívám, co mám doma za jídlo, a píšu seznam, co se musí dokoupit. Potom jdu do ložnice a vzbudím ho. Podívá se na budík na nočním stolku.

„To už je tak pozdě?“ diví se, vstane z postele a začne se oblékat. „To už tě nestihnu namasírovat, Mikaela se za chvíli vrátí.“

„Tak to necháme na jindy. Až budeš mít čas.“

„Zítra,“ řekne a zastrkává si při tom tričko do kalhot, zapne si poklopec a prohrábne vlasy. „Zítra mám čas.“ Pak zmizí z ložnice i z bytu, po schodech dolů k sobě a k Mikaele.

(… )

přeložila Viola Lyčková


Ninni Holmquistová (*1958)

Ninni Holmquistová překládá, učí a příležitostně také působí jako lektorka na kurzech tvůrčího psaní. Literárně debutovala roku 1995 sbírkou povídek Oblek (Kostym), v roce 1999 jí vyšla druhá kniha povídek Cosi trvalé povahy (Något av bestående karaktär). Dva texty z této druhé povídkové knihy – Zrakový klam a Svedení (Hägring, De förförda) – jsou zařazeny do české antologie současných švédských spisovatelek, která vychází v překladu Violy Lyčkové v nakladatelství One Woman Press pod názvem Ve skutečnosti je díra.

Pavel Dobrovský, 30. dubna 2003, podle www.svetknihy.cz

v Severských listech publikováno

Hodnocení článku

Buďte první, kdo bude hodnotit článek!
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2019 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2019. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.498.770 • onln: 1 • robot ostatni • php: 0.672 sec. • www.severskelisty.cz • 3.215.182.36
file v.20190115.000400 • web last uploaded 20190901.041847
2017:290 • 2018:133 • 2019:110