Eva Seebergová: Dobrá hospodyně

Domácky vychovaná dívka se provdá za muže, kterého jí vybrali rodiče, a ze všech sil se snaží udělat mu, co mu na očích vidí…

Viděl, jak se snaží, a hodnotil ji. Často se jednalo jen o drobné gesto, uhladil například záhyb na čerstvě naškrobených záclonách, o několik milimetrů posunul příbory rozložené na stole, odložil stranou nedokonale vyžehlenou košili, seškrábl nehtem skvrnku na zrcadle v předsíni.

Postupně zvládla běžné domácí práce, a tak jí určil nové cíle. Dobrá hospodyně nesmí dopustit, aby se mrhalo penězi na hotové výrobky. Doma pečený chléb je nejlevnější a nejchutnější. Domácí strava – od základu doma připravovaná – je nejužitečnější pro zdraví i pro peněženku.

Vychodila hospodyňskou školu, věděla, jak se zahušťuje omáčka a jak se prostírá sváteční stůl, jak se pečou moučníky, nad kterými se všem sbíhají sliny. Ale co věděla o skutečném životě? O manželství s poměrně bezvýznamným bankovním úředníčkem, který se s příchodem podzimu promění v slavného nimroda? Neuměla oškubat pernatou, stáhnout zajíce, rozčtvrtit srnce. K tomu se jí hodily spíše znalosti, které v dětství potajmu načerpala z otcových učebnic anatomie. Mezi zvířaty a lidmi není velký rozdíl, srdce, střeva, klouby a šlachy vypadají podobně. Jen na to nesměla moc myslet. Když před sebou měla ubohého zajíčka nebo chudáčka Bambiho, bylo to prostě maso jako jiné maso, srnčí pečeně, zvěřinová paštika, tlačenka, guláš. Manžel si povšiml, jak se přemáhá, a vysmíval se jí, ženským přece pohled na krev nevadí, copak je zvířecí krev odpornější než tvoje vlastní? Copak si nevážíš toho, že máš neustálý přísun levného masa, copak se nedokážeš trochu přemoci a udržet domácí výdaje na rozumné úrovni?

Ovšemže se dokázala přemoci! Samozřejmě že zvládla celou domácnost a zároveň ještě zúročila nepatrné vzdělání z dívčí školy jednoduchou kancelářskou prací. Bydleli přece v tom nejmodernějším bytě, cožpak nemá vysavač, elektrický sporák, ledničku a k tomu ještě vlastní pračku, vždyť vlastně nemusí dělat skoro nic! O děti se starat nemusela, manžel si žádné nepřál. Děti stojí peníze, pořád překáží a dělají nepořádek.

Po sedmi letech manželství jí pořád ještě bušívalo srdce – silně, jako kdyby se zrovna zamilovala – když se vracíval domů z banky, hodinu poté, co přišla z práce ona, a rozhlédl se po bytě: jestlipak využila času dobře? S bušícím srdcem přinášela jídlo na stůl, s bušícím srdcem pod něho zaléhala v posteli – podaří se jí alespoň jedinkrát zažít, že manžel neobjeví nic, co by jí mohl vytknout?

Byl pátek odpoledne, už po pracovní době, neobjednal si vydatnou večeři, v posledních letech v pátek nevečeřel nikdy, jen talířek čistého hovězího vývaru – čerstvě uvařeného z rozdrcených morkových kostí a se syrovým žloutkem – a pak si dopřál dlouhou koupel. Všechno, co potřeboval, musel mít předem připravené na dosah ruky – kleštičky na nehty, kamenec, šampon, holicí náčiní, kartáč na záda. Volal na ni z vany pokyny, který oblek mu má připravit a co mu má zabalit na víkend do tašky.

Snažila se vyžehlit šedou košili s tenkými proužky, kterou odhodil teprve včera. Stihla ji vyprat – nemusí přece vyhazovat peníze za množství košil jen proto, že jeho manželka není schopná je udržovat v čistotě – ale košile pořád ještě nebyla úplně doschlá. Jak ji jen stihne dožehlit, když na ni pořád volá: Vyčistilas mi boty? Dalas mi do náprsní kapsy čistý kapesník? Dobalilas už tašku, můžeš do ní dát navrch ten balíček, co jsem přinesl?

Byl to objemný, plochý, měkký balík ve fialovozeleném dárkovém balení, uvažovala, co v něm asi je. Ptát se už odnaučila.

Jak se jen lidský hlas dokáže změnit! Hlas, který jí kdysi připadal nejpříjemnější na světě jí teď přímo bičoval nervy. Kde jsi tak dlouho? Okamžitě sem pojď!

Břitvu, copak nevidíš, žes mi zapomněla připravit břitvu! Mám snad vstát a podat si ji sám? Copak jsi po tolika letech ještě nepochopila, že se rád holím ve vaně?

Pochopila to. Celá ta léta otírala okraj vany, potřísněný holicí pěnou promíšenou s vousy.

Bylo jí rovněž docela jasné, proč se v pátek večer holí břitvou a ne obyčejným strojkem jako ráno. Chtěl být zvláště hladce vyholen před zábavou, která jej očekávala v příštích hodinách. Akceptovala i tohle. Protože s ní stejně nikdy nebyl spokojen, považoval za své právo odpočívat jinde, v prostředí, které mu lépe vyhovovalo.

Tak podáš mi ji? Přines mi ji, sakra!

Udělala to. Rychle a důkladně. Vzala i pár tlustých froté ručníků. Můžou se hodit.

Otočila se zády k vaně a umyla si ruce a paže v umyvadle. Sundala si blůzu a nacpala ji do pračky. Odešla z koupelny, postavila se zpátky k žehlicímu prknu a dožehlila košili, přesně tak, jak ji to vždycky učil. Když něco začneš dělat, vždycky to musíš dokončit.

Pak uklidila žehlicí prkno, složila košili a vrátila se do koupelny. Vypustila z vany vodu, natočila novou, měla trochu světlejší odstín. Vyždímala ručníky, vymáchala je v umyvadle a strčila je také do pračky. Vytáhla koupelnovou stoličku, postavila se na ni a otřela nejprve strop a pak zdi, jednu dlaždičku po druhé, přesně a metodicky, to se mu povedlo jí vštípit, že když chce člověk něco dokázat, musí to dělat přesně a metodicky.

Zbývala vana.

Nebylo to poprvé, co měla ve vaně něco obtížně zpracovatelného, za ta léta už rozporcovala spousty jeho úlovků, celá jehňata i půlky prasat, která opatřil levně od známých z venkova: jednou dokonce i losí mládě, které přejel a naložil do kufru, mládě, které bylo raněné a v bezvědomí, ale ne mrtvé. Stále si pamatovala, jak zoufale jí ho bylo líto, když do něho musela vrazit nůž, odkrvit ho, rozpárat mu břicho. Ale dokázala to, naučila se, jak se to dělá.

Nejdřív si musí připravit všechno, co bude potřebovat. Nože, sekáček a pilku na kosti – všechno dostala od manžela pod stromeček – kladivo a nůžky na zvěřinu. Pak velký hrnec na zavařování, dva největší kastrolly, naplnila je vodou a postavila na sporák, ne, tentokrát žádnou sůl. Mlýnek na maso a mixér. Zásuvku, kterou jí manžel vyrobil první Vánoce, co byli spolu, a vysvětlil jí, že ji může používat místo prkénka, položila napříč přes vanu, ujistila se, že nesklouzne…

V sobotu dopoledne už měla většinu hrubé práce za sebou, všechno, co zbylo, leželo narovnané na hromádkách, rozdělených na jednotlivé porce, na kuchyňské lince, na prkénku, a pár zbytků ještě ve vaně, dokonce se stihla i trochu prospat. V noci několikrát zvonil telefon a probudil ji, ale když ho zvedla, nikdo se neozval. Taška, kterou si chtěl vzít s sebou, byla vyprázdněná a uklizená, plochý balíček ležel na posteli vedle ní.

Mohla si dovolit posadit se, vypít si kávu a přečíst noviny, na sporáku zatím bublala pátá dávka. Měla trochu namožený krk a ramena, ale nebylo to horší než po půlce prasete, manžel se chlubíval, že nemá na těle ani gram nadbytečného tuku, byla to pravda, přišlo jí skoro líto, že nemůže sám vidět, jak účinnou dietu držel.

Odpoledne se jakoby naschvál ucpal záchod. Dokonale, voda stoupala a hrozilo, že když se spláchne, přeteče z mísy, zkusila to spravit starým gumovým zvonem a kusem ocelového drátu, ale nepomohlo to. Musela zavolat instalatéra.

Naštěstí už byla s prací tak daleko, že stihla umýt vanu předtím, než přišel: když už zvonil u dveří, uvědomila si, že byt je prostoupený dusivým puchem, a v poslední chvíli to napravila – do bublajících hrnců s masem přisypala všechno koření, co měla – tymián, bazalku, oregano a bobkový list.

Mladý instalatér vešel dovnitř a nadšeně zavětřil, tady to krásně voní, prohlásil, paní je určitě úžasná hospodyňka, už dlouho necítil něco tak lahodného a šťavnatého.

Odpad nebyl ucpán beznadějně, instalatér nevěděl, čím to bylo, možná něco u sousedů, lidé hází do záchodu ledacos, to byste nevěřila, co všechno. Ale všechny ty řeči, že ze záchodové mísy vylézají krysy nebo aligátoři, které tam spláchli, když se vylíhli, a oni vyrostli a vylezli zas ven, to jsou nesmysly, to chci zdůraznit, všechno, co se spláchne, zmizí v čističce a už se to nikdy nevrátí. Dala mu dvacet korun od cesty, byla přece sobota a byla mu tak vděčná, neuvěřitelně vděčná, protože záchod nutně potřebovala.

Zbytek rozvařila úplně doměkka a než ho vylila, rozkrájela maso ještě na menší kousky než předtím. Splachovala jen současně s někým jiným v domě, aby to nebylo tak slyšet.

V neděli večer bylo všechno hotovo, obkladačky a porcelán v koupelně bílé jako dřív, v odkapávači na nádobí byly úhledně podle velikosti srovnány kosti, ty nejmenší stály ve stojánku na příbory. Všechno bylo dokonale uklizeno, provedeno tak pořádně a systematicky, že si přála, aby mu to mohla ukázat. Tentokrát, jednou jedinkrát by byl nucen uznat, že dodržela všechny jeho pokyny, konečně by s ní mohl být spokojen.

Možná by jí to chtěl dát najevo, i ona sama měla dojem, že si zaslouží odměnu. S čistým svědomím rozbalila fialovozelený balíček, obsahoval krémový hedvábný župánek, když si ho oblékla, připadala si jako nový člověk.

V pondělí dopoledne jí volali z banky do kanceláře a ptali se, kde je. Potvrdila jim jen, že odjel, od pátku odpoledne s ním nemluvila, vždycky v pátek odjížděl z domova a vracel se až v neděli. Neví, kam se mohl podít? Raději by na tuto otázku neodpovídala.

Kosti vypadaly ve stojánku na nádobí velice úhledně, téměř dekorativně, ale nemohla je tam nechat. Vyhodit je do popelnice také nešlo, kdo ví, co se s odpadem děje, i když je dobře zabalený. A kdyby je hodila z nábřeží nebo mostu do vody – jak by si mohla být jistá, že je někdo náhodou zas nevyloví?

Zabalila je do několika vrstev plastu, obalila fialovozeleným dárkovým papírem a postavila do šatníku, podlouhlý balíček za plášti a botami ani moc nepřekážel.

Po nějaké době se o případ začala zajímat policie, zpočátku jim připadalo trochu podezřelé, že jim nechce poskytnout žádné informace o tom, kde pohřešovaný trávíval víkendy. Ale pak se vyptali jeho přátel a kolegů z práce a soustředili pozornost na milenku, se kterou se stýkal už řadu let. Se záludnými otázkami se musela vypořádat ona.

Manželka dál bydlela v bytě, nebylo to těžké, byl tam klid a příjemně. Nikdo ji nekomandoval ostrým hlasem, kosti v šatníku nechřestily.

Časem se znovu provdala, tentokrát za muže, který na ni nepřestával pět chválu, zejména na její hospodyňské dovednosti. Žili spolu šťastně mnoho let. Jednou večer ji píchlo na prsou, ale jen trochu, usnula a druhý den ráno bylo po ní, zemřela klidně a mírumilovně ve spánku.

Manžel se snažil ze všech sil udržovat v bytě dokonalý pořádek jako za jejích dob. Jednoho dne se rozhodl, že srovná věci v šatníku.

Úplně vzadu našel podlouhlý balíček ve vybledlém dárkovém papíru. Zatřásl s ním, uvažoval, co v něm asi je, a pak ho začal rozbalovat.

Jakmile strhl vrchní vrstvu papíru, začal tušit odpověď na otázku, která jej odjakživa znepokojovala: Proč se tato andělsky laskavá a pilná hospodyně ani jedinkrát za celé jejich manželství, ani na jeho narozeniny, nenechala přemluvit, aby mu uvařila jeho zamilované jídlo, jedinou věc, kterou všechna ta léta, co žili pospolu, postrádal – hovězí polévku s prejtem.

přeložila Viola Lyčková

Eva Seebergová je švédsky píšící norská autorka