Margaret Strömstedtová: Vánoční úklid a smrt

Úryvek z povídky

(… )

Kovářův dům leží u hlavní silnice. Je to dlouhé červené stavení s kovárnou na jednom konci. Pak jsou kůlny, prádelna, hospodářské místnosti a komory a pak obytná část domu. Dveře od kovárny bývají otevřené na silnici. Uvnitř to duní, zvoní, jiskří a praská. Chlapi křičí, a když se voda dotkne rozžhaveného železa, tak to zasyčí. Plápolají tam plameny, žhavé uhlí a rozpálené železo rudě žhne. Dnes je tam však mrtvo a tma.

Okno kovářovic kuchyně vede na silnici. Přistoupím k němu a nakouknu dovnitř. Není tam ani človíčka, ale lampa nad kuchyňským stolem svítí. Už jedli a nechali po sobě všechno na stole. Pohlédnu ke sporáku, kde obvykle stávala. Když chci, tak ji tam vidím. Stačí zamrkat a je pryč. To je zvláštní, že ji teď vidím tak zřetelně, když jsem ji dřív skoro nevnímala.

Zaklepu na kuchyňské dveře, přestože vím, že tam nikdo není. Vejdu dovnitř a vidím, že pohovka je ustlaná, ale vrchní deska chybí. Z postele se náhle zvedne velká šedá kočka a seskočí na podlahu. Když ji chci pohladit, zasyčí. To je divné, vždycky se ráda mazlila.

V komoře také nikdo není. Manželská postel je rozestlaná a je vidět, že na jedné straně nikdo nespal. V posteli, kde spávají děti, také nikdo neležel. V nástěnných hodinách to začne rachotit a burácet. Rychle zavřu dveře, než začnou odbíjet.

„Nisse,“ volám tiše na půdu, kde se většinou Nisse a jeho starší bratr zdržují, „jste tam?“

Nikdo neodpovídá.

Když se vrátím na silnici, uslyším z kovárny hlasy. Je tam kovář a ještě někdo. Kovář mluví a potlačuje přitom pláč.

„Kdybych věděl, jak to bude těžké, až ji ztratím, nikdy bych se neženil, ne, nikdy,“ vzlyká.

„Dej si ještě jednu, potřebuješ to,“ utěšuje ho ten druhý.

Kovář tam je s prodavačem kol. Nakouknu škvírou ve dveřích, sotva je v té tmě rozeznám. Pak projede po silnici auto a na několik okamžiků jsou vidět. Sedí na lavičce, kterou si přitáhli k peci. Zatopili si, ještě v ní žhne pár uhlíků. Kovář si právě přihnul z lahve a podává ji prodavači kol.

Už si mě všimli.

„Co chceš?“ ptá se prodavač kol nevlídně.

„Nic… jen jsem přišla pro bratra.“

„Někde tady budou, asi na dvoře,“ vzdychne kovář.

Projdu temnou kovárnou na dvůr a tiše za sebou zavřu dveře. Volám, ale nikdo neodpovídá. Pak si všimnu zvláštního světla v okně kůlny. Pořád se pohybuje, jako by uvnitř poletovaly světlé skvrny. Dveře od kůlny jsou pootevřené. Vklouznu dovnitř a dívám se, co se tam děje. Nevěřím svým očím. Vidím kovářovic Nisseho a svého bratra a ve slabém světle kapesní svítilny Nisseho maminku. Někdo jí ustlal na desce od kuchyňské pohovky. Leží tam jako v posteli, pod sebou má prostěradlo a přes sebe přikrývku a ještě jedno prostěradlo. Horní prostěradlo má přetažené přes obličej. V mihotavém světle jsou z ní vidět jen vlasy, rozprostřené po polštáři. A ještě něco je vidět – její chodidla. Co to provádějí? Nisse drží svítilnu tak, aby jí mířila na chodidla, a můj bratr… nechápu, proč to dělá. Drží v ruce špendlík a píchá ji do chodidel. Nedokážu ze sebe vypravit ani slovo a roztřesu se hrůzou.

„Co to děláte?“ zašeptám.

Bratr a Nisse sebou trhnou a otočí se. Nisse mi posvítí přímo do obličeje.

„Pssst… Jdi pryč…“ šeptá bratr.

Ani se nepohnu.

„Jste normální, co to děláte?“ šeptám zase já.

„Určitě není úplně mrtvá,“ vysvětluje bratr. „Jen to tak vypadá. Chci ji vzbudit.“

Znovu se roztřesu.

„Jednou se dokonce pohnula. Když ještě chvíli vydržíme, tak se za chvíli probere. Tvůj táta se radostí zblázní, Nisse. V životě na to nezapomene. Musíme ji ale vzbudit rychle, než přijde noc, tady je taková zima, že by mohla zmrznout a umřít doopravdy. Podívej se, jestli už neotvírá oči!“

Nisse opatrně přistoupí k hlavám lůžka a zvedne prostěradlo. Posvítí jí na obličej. Je ztuhlý a bledý. Nisse potřese hlavou.

„Nic se neděje. Zkus to znova, podívám se pořádně.“

Nikdy předtím jsem mrtvolu neviděla, bojím se a mám strach se pohnout z místa. Nechápu, že se bratr a Nisse tady nebojí být. Kdo ví, co všechno by mrtvý mohl provést živým? Nisse možná žádnou mrtvolu nevidí. Vidí jen svou maminku. Nebojí se jí. A bratr se jí taky nebojí, protože je Nisseho nejlepší kamarád a byl v kovářovic kuchyni pečený vařený a taky vídal jeho maminku každý den, tak to asi bere podobně. Kromě toho je přesvědčený, že není docela mrtvá. Je mrtvá jen na oko a je v jeho silách ji vzkřísit.

Znovu zvedne špendlík a několikrát jí ho zapíchne do chodidel.

„Vzbuď se! Ve jménu Páně, vstaň!“ šeptá.

Nisse ho s napětím sleduje. Upřeně pozoruje matčin obličej. Pak zavrtí hlavou.

„Nejhorší je, že jí zmizely všechny pihy,“ prohlásí žalostně. „Co když je doopravdy mrtvá?“

Můj bratr vzdychne.

„Asi se nechce vzbudit. A když nechce, tak to prostě nejde a nikdo ji vzkřísit nedokáže.“

Po chvíli Nisse přetáhne mamince přes obličej prostěradlo a zastrká jí přikrývku pod nohy. Vyklouzneme na dvůr. Konečně jim vyřídím, že doma je jídlo na stole a že se Nisse může jít najíst k nám, jestli chce. Bratr překvapením zůstane stát s otevřenou pusou.

„Fakt to tatínek řekl?“ opakuje.

V životě by ho nenapadlo, že Nisse bude smět přijít k nám a sedět s námi v kuchyni u stolu. Nisse, největší uličník z celé vesnice. To o něm tatínek říkává. Bratr už byl kvůli němu tolikrát bit! Ale když Nisse přijde a sedne si ke stolu, tatínek ho ještě pohladí po hlavě. Maminka si k nám taky přijde sednout. U stolu zavládne mír a povznesená nálada, zrovna jako u snídaně. Nikdo se s nikým nehádá. Nisse u nás zůstane celé odpoledne až do večera. Ke všemu se ještě dá do pláče a bratr ho obejme a utěšuje ho.

Znovu se dám do uklízení a jde mi to mnohem lépe od ruky. Celou dobu myslím na Nisseho maminku, jak se ani na chvilku nezastavila a najednou prásk! a leží tam tichá, ztuhlá a nehybná. Náhle si uvědomím, že já mohu hýbat celým tělem. Ovládám ruce i nohy: můžu si kleknout a drhnout podlahu, postavit se na židli a umýt lampu. Dokážu seběhnout rychle jako blesk do sklepa a vyměnit vodu, ve které se máčí nasolená ryba. Umím vyleštit mosazné kotlíky, šup, šup, jezdím rukou sem a tam, šup, šup, už se lesknou. Dokážu vyběhnout ven s koberci a rozložit je na zmrzlý sníh, vyklepat je a vytřepat. Je to hrozně jednoduché, všechno je hrozně jednoduché, když je člověk naživu.

(… )

přeložila Viola Lyčková

Margareta Strömstedtová

Margareta Strömstedtová (*1931) pracovala jako učitelka, novinářka, producentka, napsala velký počet titulů určených dětem a píše i televizní scénáře. Známá je její biografie Astrid Lindgrenové. Literárně debutovala až ve svých padesáti letech sbírkou povídek Julstädningen och döden (Vánoční úklid a smrt; Albert Bonniers Förlag, 1984), mistrně napsanými vzpomínkami na dětství v rodině chudého kazatele náboženské sekty.

pm, www.iliteratura.cz